HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

ROZHOVOR: Koloběžkař Marek Jelínek říká: Prostě pokud chceš žít, tak žij a neseď doma

ROZHOVOR: Koloběžkař Marek Jelínek říká: Prostě pokud chceš žít, tak žij a neseď doma

Na koloběžce už procestoval celou Jižní Ameriku, jeho loňská cesta, během které jsme s Markem udělali rozhovor, byla dlouhá 9000 km a vedla skrz naskrz Asií.

Marek vyrazil z Nového Dílí a vydal se přes Tádž Mahal, Nepál, Bangladéš, Barmu, Thajsko, Laos, Vietnam, Kambodžu a Malajsii až do Singapuru. Svou cestou v rámci projektu Dobroběžka také pomohl umožnit vzdělávání pro bangladéšské děti. Jak se z Marka stal cestovatel na „plný úvazek“, proč právě koloběžka a jaké jsou jeho další plány?

Marku, nemohu se nezeptat, proč zrovna koloběžka? Není to úplně tradiční dopravní prostředek…

Když jsem byl malý, rád jsem jezdil na koloběžce, asi jako každé děcko. V dospělosti mě to nepřešlo, a tak jsem si jednu koupil, po čase zůstala ležet v garáži. Ten den, kdy jsem se rozhodl, že procestuji svět, jsem přemýšlel jak svou myšlenku uchopit, na čem vlastně pojedu. Šel jsem pro něco do garáže a uviděl tu zaprášenou koloběžku. No a bylo hotovo.

Musí to být dřina… Jak to zvládáš fyzicky? Kolik kilometrů denně ujedeš?

Čím déle jedu, tím více to pociťuji. (smích) Fyzicky to bylo výborný v prvních třech měsících, pak už je to o hlavě. Záleží, jakým terénem jedeš, já jsem furt v kopcích. Denně ujedu 70 až 80 km. Vyrážím v šest, to se hezky jede, žádný provoz a slunce ještě spí. Jakmile se probudí a mám ho nad hlavou, je to tady v těch zemích o dost těžší. Když pociťuji větší únavu, dám si den pauzu.

Kdy ses rozhodl opustit dosavadní život a vydat se na cesty?

Mám štěstí, že jsem byl od malička veden k cestování. S rodiči jsem pravidelně cestoval za hranice. Už jako malý jsem si vystřihoval vlajky všech zemí a lepil si je do sešitu. Bylo otázkou času, kdy opustím zaměstnání a vrhnu se opravdu poznat svět. Ten moment přišel v jedné přepravní firmě. Měl jsem dobrou práci se skvělým platovým ohodnocením. Vrátil jsem se z měsíční dovolené po Kolumbii, viděl ten mumraj a řekl si, že takhle už to nechci. Zašel jsem za nadřízeným a řekl, o co jde. Po dvou týdnech opouštím brány fabriky a cítím velkou úlevu. Mám před sebou vizi, jasný plán. Objedu svět na koloběžce!

Dokázal bys vybrat jeden TOP zážitek z cesty Asií?

Zážitků je mnoho a vybrat ten TOP je nadlidský úkon. V tuto chvíli tady ale přece jen jeden je…Když jsem se vyškrábal na koloběžce k těm Annapurnám. Nikdo mi nevěřil, že je to vůbec možné. No a já to tlačím už od rána do prudkého svahu a najednou se zastavím, kouknu za sebe a tam Manáslu! První osmitisícovka, kterou jsem kdy v životě viděl ze stupátka koloběžky. Byla tak blízko, tak velká, majestátní. Pamatuji si, jak jsem v tom vypětí zařval „Ku**a jooo! Já jsem fakt tady!“ Obrovská euforie. Dalším momentem je Bangladéš. Tolik pohostinnosti jsem během cesty Asií nezažil. Lidé se srdcem na dlani.

Annapurny mě hodně zaujaly. Jak říkáš, skoro se mi tomu nechtělo věřit…

Chtěl jsem dojet pouze do Pokhary, což je samo o sobě na koloběžce dost těžké, prokousat se přes to předhůří. Když jsem to dokázal, sedl jsem si k jezeru a koukal, zda někde neuvidím Annapurny. Neviděl. Má cesta sem byla úplně zbytečná. Annapurny byly schované za dešťovými mraky. Když jsem se zvedal, přišla mi zpráva, která vše změnila. Setkal jsem se s Čechy, Dášou a Jakubem! Jeli na kolech z Nového Zélandu domů a právě za sebou měli Annapurna trek na kolech. Smáli se a provokovali: „A co ty Marku, dáš to na koloběžce?“ Druhý den ráno vykoukly Annapurny z mraků, sbalil jsem se a jel k nim. Cestou jsem koupil bundu, teplé ponožky, rukavice a jel jsem…

Každý den jsem dával kolem 10 kilometrů, od 1200 m n. m. byly cesty v katastrofálním stavu – bahno nebo kameny a prudké svahy. V prvních třech dnech jsem psal Jakubovi, že je proklínám, že tohle na koloběžce prostě nejde. Oba mě však povzbuzovali a uklidňovali. Jakmile jsem se dostal do 2500 m, věděl jsem, že to už nějak dotlačím. Bylo to velmi náročné. Ty na té koloběžce nejedeš, ale tlačíš ji před sebou. V 80 % jsem jen tlačil 30 kg před sebou a modlil se, ať už to skončí. Když jsem pak viděl Annapurnu 2 přímo před sebou tak, že bych se ji mohl dotknout… věděl jsem, že tohle dám. Bylo to o vůli. Přinutit se dostat se do cíle, a to byl Manang (3590 m). Pak přijedeš do Manangu a jsi v obklopení hor… Je to to nejhezčí a nejtěžší, co jsem zažil.

Pamatuji si, jak jsem tam přijel, udělal fotku a šel na čaj se zázvorem, žádné oslavy. Mohl bych ještě výš, až do sedla, ale proč? Mně stačilo tohle vítězství a to, že je vidím zcela před sebou. Dokázal jsem sobě i ostatním, že můžeš opravdu cokoliv a je jedno, jestli si šerpové ťukaj na čelo, zda jsi normální. Prostě chceš žít, tak žij a neseď doma.

Zatímco Marek procestoval Asii na koloběžce, cestovatelka Martina Doležalová, která pravidelně přispívá na cestovatelský portál HedvabnaStezka.cz, ji projela na kole. Článek z jejího cestování po Vietnamu, najdete tady: Přírodní krásy a exotické zajímavosti Severního Vietnamu na kole, lodi i kajaku a po svých

Jaký je tvůj celkový dojem z Asie?

Když jsem přiletěl do Indie, vůbec jsem nevěděl kde, co a jak… Plno strachu, jak tohle dopadne. Teď vím, že tu zemi mám rád. Je to úplně jiná dimenze, kde je možné vše. Plná chuti a barev. Záměrně zmiňuji jako první Indii, protože je úplně mimo tento kontinent. Je to jiný vesmír. Naprosto. Ostatní země jsou krásné a každá má něco do sebe. Ovšem, čím víc se teď prokousávám jihovýchodní Asií, lidé jsou odměřenější, chladnější. V Bangladéši, Nepálu jsou velmi pohostinní lidé. V částech jako je Laos, Vietnam, je to hezký, lidé se na vás ze slušnosti usmějí, ale netahá to tolik za srdce. Jasně jsou výjimky. Tento kontinent proto nejde úplně jednotně charakterizovat oproti Jižní Americe, která je vesměs celá veselá a krásná, alespoň pro mě.

Kultury jsou tu velmi odlišné. V Indii jsem zažíval dennodenní buzení hinduistickými písničkami valící se z repráků místních templů už od šesti od rána. Potkával jsem všude lidi s tečkami uprostřed čela, a každý den jsem odpovídal na otázku, jestli jsem taky hindi a zda mám rodinu. Pak jsem přijel do Bangladéše, muslimské země, hinduistické temply vystřídali mešity a tentokrát mě budili už od pěti modlitby z mešit. A musím říct, že tahle země mě překvapila opravdu nejvíc svou krásnou krajinou a lidmi. Projíždím kolem buddhistických chrámů, potkávám mnichy v těch jejich hábitech, přespávám u nich. Tento kontinent nelze hodnotit jako celek, jsou to odlišné světy navzájem se prolínající v prostoru a čase.

Jak řešíš existenční věci – jídlo, pití, spaní… ? A do jaké míry Tvé cestování ovlivňuje počasí?

Jídlo řeším za pochodu, v Asii je hodně levno. To samé s pitím, voda stojí minimum. Spaní nějak zvlášť neřeším, v Indii jsem spal vedle kamioňáků pod širým nebem nebo v restauracích. Nebo jsem narazil na fajn lidi, kteří mě nechali přespat třeba na střeše svého domu. Byla i noc, kdy jsem spal mezi usušenými kravskými lejny… V Jihovýchodní Asii jsou opravdu levné guesthausy. V Jižní Americe jsem spal po většinu času v rodinách. V Laosu tři týdny neustále pršelo, takže vítězily guesthausy nebo budhistické chrámy. Ale v zásadě počasí až tolik neovlivňuje to, kde zrovna přespím, vždycky se totiž někde něco najde.

Jinak mám celou dobu extrémní teploty, v Indii bylo na silnici 50 °C, v Nepálu v horách kolem 5 °C a přes noc to padalo k nule a pod. V Bangladéši teploty 52 °C na silnici a 90% vlhkost (zatím nejtěžší z celé cesty), v Laosu, když nepršelo, 43 °C na silnici a to samé Vietnam. Je to docela záhul, ale dal jsem se do boje, tak bojuju. (smích)

Přišla situace, kdy sis říkal, že svou cestu vzdáš?

V Nepálu, když jsem se rozhodl dát ten Annapurna trek, tak jsem si v první čtvrtině cesty říkal: „Marku, co to zas vyvádíš…“ Ale velkou krizi jsem zažil v Laosu. Přišel extrémní monzun, každý den fakt hodně pršelo. Měl jsem víza na měsíc, a tak jsem v tom prostě musel jet. Každý den promočený. Když jsem zaparkoval u jedné rodiny, která mi dala najíst a nechala mě přespat, zavřel jsem oči, kapky deště rytmicky bubnovaly na střechu a já si v těch mokrých věcech říkal, že už prostě nemůžu, že nasednu na autobus do hlavního města a odletím pryč. Strhanej, unavenej, zničenej, promočenej… No a druhý den se na chvilku udělalo hezky a já si říkal: „Dojel si tak daleko, abys to zabalil? Nesmysl.“

Po Americe jste cestovali nejprve ve skupině, nakonec jste zůstali dva, teď jsi sám. Co Ti vyhovuje nejvíce?

Nejvíc mi vyhovuje samota. Víš co, ve Střední Americe to prostě nešlo s dalšími šesti lidmi. To je jak zájezd. Před odletem jsem kolikrát chtěl projet se s nimi na koloběžce, pokecat, všechny trochu víc seznámit se svým plánem a vizí, ale nikdo neměl čas. A pak to prostě nefungovalo. Litoval jsem toho, že jsem takovou grupu vůbec dal dohromady. Ale je to zkušenost, každý z nás vnímá věci zcela odlišně. Jsme různě nastavení a máme jiné vzorce chování. Tohle si prostě nesedlo. Navíc jsme půlku najeli stopem a půlku na koloběžkách a to se mi vcelku těžce neslo.

Jižní Amerika už byla jiné kafe. Rozdělili jsme se a zbyli jsme dva s mým bývalým spolužákem Michalem. A šlapalo to. Denně jsme jezdili kolem 80 km a najednou to šlo, byla to zábava, sranda, užívali jsme si tu svobodu.

A teď když jsem sám, je to úplná svoboda, člověk může zkoušet posunovat své hranice, aniž by tím někoho omezoval. Najednou jsi sám za sebe uprostřed džungle. S čistou hlavou a úmyslem. Potkáváš zajímavé typy lidí. V podstatě se dá říct, že i když cestuješ sám, nejsi sám. Jsem zastáncem toho, že v mém světě náhody neexistují a vše je propojené. To, jak se cítíš uvnitř, působí i navenek. Člověk si srovnává myšlenky každým kilometrem. Je to dobrodružství, kdy se musíš postarat sám o sebe. Už nedomlouváš spaní za šest lidí nebo za dva, ale jen za sebe. Cestování o samotě jsem si naprosto zamiloval, a to jsem se tolik bál. Teď vím, že to zas byla nějaká domněnka, kterou nám podsouvá okolí: „Pozor, ať tě nikde neokradou, ať ti nikde neublíží…“. Pakliže si tohle všechno budu připouštět, je dost pravděpodobné, že se to stane. Svět venku je mnohem bezpečnější než na kdejakém místě u nás nebo v Evropě.

Nejméně navštěvovaným státem jihovýchodní Asie je Laos. Důvod je prostý – nenabízí ani moře s písečnými plážemi, ani prastaré buddhistické památky. Ale právě proto má jednu obrovskou výhodu, kvůli které byste měli jeho návštěvu zvážit! Díky malé návštěvnosti si zachoval svou naprosto unikátní autenticitu i kouzlo. Důkazem může být Bolavenská plošina: Bolavenská plošina v Laosu je provoněná kávou a objevená jen otrlými cestovateli

Jak vznikla Tvá spolupráce s ADROU a projekt Dobroběžka? Můžeš stručně popsat, o co jde?

Jde o společný projekt získat pomoc pro bangladéšské děti. Hledal jsem nějaké informace o Bangladéši na youtube a narazil na video od ADRY. Zaujalo mě. Zavolal tam, řekl, že pojedu přes Bangladéš, že můžu upozornit na tuhle tématiku ve svých příspěvcích, no a bylo hotovo. Nakonec vznikla Dobroběžka, kde mají lidé možnost pomoct získat vzdělaní těm dětem, které na to nemají. (Více info na www.dobrobezka.cz.)

Jak je to s financováním Tvých cest?

Něco mám našetřeno z brigád, něco z přednášek nebo prodejem fotografií a kalendářů s mými fotografiemi. Taky mám partnery, kteří mi pomohli s konečnou realizací, bez nich by to nemělo takový rozměr, za to jsem moc vděčný. Všeobecně je ale můj budget velmi malý, bavíme se o částce 70 000 Kč na víc než půlrok.

Co Ti cestování přináší? Je snad něco, co by Ti cestování vzalo?

Přináší mi svobodu. Celkově mě to formuje jako člověka. Možná to bude znít blbě, ale já se nikdy neučil angličtinu, na škole jsem se učil německy a tím to skončilo. V Jižní Americe jsem se naučil mluvit španělsky, dorozumět se tak, že když mi volají přátelé z Kolumbie, rozumí mi a já jim. No a to samé mám teď s angličtinou. První měsíc jsem jel na google translatoru a teď už to ani nepotřebuji, určité fráze z hlavy nevymažeš. Takže konečně mohu říct, že se domluvím i anglicky. Když jsem potkal pár z Nového Zélandu a řekl jim, že anglicky jsem se začal učit před čtyřmi měsíci, tak nechápali. Měl jsem radost, že mě pochválili. Cestování odbourává domněnky o našem světě a životě. Zjistíš, že věci fungují absolutně jinak, než dávají v televizi. Zažíváš realitu na vlastní kůži, žiješ.

Cestování mi bere to, že nemám rodinu, dostatečné zázemí pro fungování ve více lidech než jsou dva, ale není to věc, která by se s cestováním nedala skloubit. Jsem zastáncem, že vše přichází ve správný okamžik, zkrátka nic mi neuteče, pokud to má být.

Čeká Tě ještě dlouhá cesta, ale zajímalo by mě, jestli už si přemýšlel, co bude dál? Chystáš něco dalšího a můžeš prozradit?

Čeká mě ještě 2853 km do cíle v Singapuru, a až tam dojedu, tak si řeknu: „Dobrý Marku, tak jsi to sám zvládl.“ Zabalím dobroběžku do krabice a poletím do Čech, domů. A v letadle si rozmyslím jak dál. Jisté je, že budou následovat přednášky, o Jižní Americe i o Asii, vyjde kniha, kterou musím napsat, chci, aby vyšla na jaře, jisté je i to, že mě čeká další kontinent. Předem se rozhoduji mezi Austrálií nebo Afrikou. Mám tendenci do toho zapojit i lidi, co mě sledují.

Svět outdooru 3/2018

Rozhovor vyšel v podzimním vydání časopisu Svět outdooru 2018 – nejčtenějším magazínu pro milovníky hor a outdooru.

S výhodným předplatným za 96 Kč ročně (4 čísla) vám žádný zajímavý článek neuteče!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: