Příběh kůry kurundu aneb kde se bere vůně Vánoc

Dotyčný dělník vánoce neslaví. Kasun je hinduistou, takže ho Ježíšovo narození nechává chladným.  „Jeho“ sad  (není majitelem, pouze správcem) stromků jej na místní poměry slušně živí. Nejen kůra, kterou dodává do výkupen, ale i „divadlo“, které předvádí turistům.

Zájem bělochů ho ale nechává klidným. Za ta léta už pochopil, že lidé z daleké Evropy a Ameriky se rádi nechají poučit, a pak dokonce i koupí předražený smotek voňavé kůry. Je zvyklý na cvakání závěrek a zároveň ví, že za návštěvu získá nějakou tu rupii. Opět mu v mysli vytane jednoduchá otázka: Proč si návštěvníci nekoupí stejnou kůru mnohem levněji na tržišti v Hikkaduwě? Ale mlčí. Přece nebude prznit obchod sám sobě. Třeba neplatí za kůru, ale i za příběh s ní spojený. A když si k tomu přikoupí oleje s vysokým podílem voňavé silice, tím lépe. Už víte, oč jde?

Kůra sinhálsky zvaná kurundu je jedním z exportních artiklů Srí Lanky. Pochází ze stromu, jenž je na ostrově původní, takže jde o stejně přirozený sběr a vývoz, jaký by byl v případě Česka vývoz lipového květu. Pořád jde o slabou nápovědu? OK. Sáhněme k latinskému názvu dřeviny: Cinnamomum zeylanicum. Anglicky mluvící už jsou doma – cinnamon, tedy skořice.

Nejširší nabídku průvodců a map Stí Lanky (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Skořicový byznys

Kasun nebyl vždycky tak spokojený jako dneska. Na malém mangrovovém ostrůvku sice stojí několik starších skořicovníků coby živoucí důkaz, že se tady kůra loupala už dříve, ale množství mladých stromků svědčí o tom, že „jeho“ skořicový byznys se teprve rozbíhá. Tak co by se neusmíval a nedělal svou práci?

Okolní mangrovy poskytují dostatek jídla, od korýšů a ryb až po hady nebo pestrou paletu ovoce a zeleniny. „Nejkvalitnější kůra je z mladých větviček,“ říká Kasun, zatímco rozkládá čerstvě naloupané, pružné a voňavé, až metr dlouhé kousky kůry k sušení. Čerstvě oloupaná a následně usušená kůra je sice křehčí, ale pevnější a méně náchylná k plísním. „Jsem malopěstitel, navíc mám stromky v nájmu. Ale mám je rád. Velkopěstírny na pevnině, to je něco úplně jiného,“ naráží na to, že jsme vlastně na nevelkém ostrově skrytém ve spleti mangrovových ramen.

Zní to na jednu stranu chlubivě a na druhou teskně. Podobně jako čeští malopěstitelé, i on je hrdý na své produkty. Nedá mi to, abych se neoddělil od skupiny a nešel se podívat do jeho sadu. Ještě nikdy jsem neviděl kvést skořicovník a tady jsou zrovna v květu. Mohutný exemplář má v kůře, nebo spíše v tom, co z ní zbylo, desítky zásahů po nožích, kterými se borka loupala.

„Kůra se používá i jako lék,“ slyším od hliněné chalupy. Kasunova slova potvrzují i vědecké studie. Podle amerického National Library of Medicine se skořice se používá k léčbě svalových křečí, zvracení, průjmu, infekcí, nachlazení, ztrátě chuti k jídlu a erektilní dysfunkce. Podle biblických textů znal užívání skořice Mojžíš a podle čínských znalostí byl výtažek z kůry znám už dva tisíce let předtím, než neznámý kolektiv autorů sepsal Bibli. Skořici znali dávnověcí Egypťané, používala se jako dar vládcům světským i božským. Možná že už tenkrát měli chlapi potíže s erekcí a sebevědomím, kdo ví. A srílanská „domorodá“ medicína, zvaná ajurvédská, používající tradiční postupy, má pro skořici široké využití.

Výhodné topivo

A víte, čím se přikládá pod kotlík s čajem? Oloupanými větvičkami skořicovníku, které najednou mají cenu už jen jako topivo. Až budete sypat skořicový cukr na vanilkové rohlíčky, kapat olej se skořicovými silicemi do aromalampy nebo dávat kousky kůry do vánočního svařáku, nezapomeňte si vzpomenout na usměvavého Kasuna. Co když právě ten „váš“ kousek prošel jeho rukama? Anebo chcete-li se se skořicovníkem seznámit osobně, jeďte na Srí Lanku.