Více než stovku podzemních měst, městeček a vesnic skrývá oblast Kapadocie ve středu Turecka. Proč člověk zamíří žít do podzemí a jak takový život vypadal?
Kapadocie skrývá asi 200 podzemních měst. Ta nejhlubší bývala obývaná až do 60 metrů pod povrchem a v těch největších mělo žít přes 30 000 lidí. Lidé v nich bydleli už před 3 000 lety a navzájem svá podzemní sídla propojily kilometry dlouhými štolami.
Nic z toho není pravda – sice se to dočtete v mnoha průvodcích a někdy bohužel i v oficiálních materiálech, pravda je ovšem méně bombastická. Ale o to víc fascinující. Abychom fenomén podzemních měst pochopili, je potřeba začít s troškou geologie.
Za všechno může sopka Erciyas
Na naší planetě snad neexistuje místo, kde by podzemní metropole mohly vznikat snadněji, než je právě Kapadocie. Celá oblast uprostřed turecké Anatolie vznikla díky vulkanickým a seismologickým procesům, je tvořená úzkými kaňony, vysoko vybíhajícími skalnatými útvary i dnes už zvětralými horami. Takřka celá je zformována ze světlého tufu – horniny vzniklé ze sopečného popela. Tufy sice dnes už nemají velký ekonomický význam, ale ve středověku a starověku byly doslova zázračným materiálem. Jejich obrovskou výhodou je, že se velmi snadno opracovávají; není náhodou, že z nich byly postaveny tak významné památky jako třeba některé řecké chrámy nebo na opačné straně zeměkoule na Velikonočním ostrově sochy moai.
Ve vrstvách andezitových tufů pocházejících z erupce sopky Erciyas byla vyhloubena i největší podzemní města Kapadocie. Odpověď na první otázku – proč vlastně podzemní města vznikla – je tedy jednoduchá: vznikla, protože vzniknout mohla. Vykopat místnosti v měkkých tufech bylo snadné i poměrně primitivními nástroji. Hornina se snadno opracovává a podle archeologů trvalo vyhloubení místnosti výrazně kratší dobu než stavba stejně velkého domu.
Přitom však tuf projevuje vynikající vlastnosti, které ho předurčují jako kvalitní stavební materiál. Pokud se v něm vyseká místnost, vydrží celá staletí; může přitom mít značně vysoké stropy a rozměry, které se vyrovnají „normálně“ budovaným stavbám. Navíc má dobré tepelně izolační vlastnosti, takže se v zimě dají skalní města dobře vytápět. A ještě výhoda, která se projeví zejména v době nebezpečí: tuf pohlcuje dým. Lidé se tak mohou v podzemí ukrývat, aniž by je prozradil kouř pocházející ohnišť.
Velkých podzemních měst je v Kapadocii asi pětadvacet (menších podzemních úkrytů je však nepočítaně) – ale přibývají stále nová. Celá oblast je jimi téměř provrtaná, není tedy divu, že poslední objev, skalní město Gaziemir u města Güzelyurt bylo objeveno teprve roku 2007. Stavba měst měla nejrůznější účel, především ale obranný. Stahovali se do nich lidé z okolních vesnic, když jim hrozilo nebezpečí – a to se v této oblasti stávalo víc než často. Vchod do podzemního města se dal snadno uzavřít pomocí kamenného kola, které se dalo odvalit jen zevnitř. Pokud se potenciální útočník dostal přes ně, což však bylo bez pomoci dobývacích strojů téměř nemožné, ocitl se ve smrtící pasti. Pokud se někdy do některého z kapadockých měst podíváme, doporučujeme vám experiment: zhasněte na okamžik světlo baterky a pokuste se v labyrintu zorientovat. Velmi rychle se vcítíte do kůže útočníka. Obránci však spletitý labyrint chodeb dobře znali, mohli nenápadnými komíny nebo úzkými chodbičkami snadno vpadnout nepřátelům do zad, nebo město opustit.
Nejširší nabídku průvodců a map Turecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Život v temnotě
Ta největší města jako například Derinkuyu nebo Kaymakli se opravdu zakusují až 60 metrů hluboko do skály; mají přitom tvar obrácené pyramidy. Systém se vine až šesti poschodími – ta při povrchu jsou nejrozsáhlejší, jsou však tvořená nejmenšími místnůstkami. Čím dál od povrchu, tím jsou místnosti prostornější, ale současně se celková plocha zmenšuje. Na dně města tak často bývá už jen jediná místnost. Města disponují promyšleným systémem odvětrávání, zejména v horních patrech. Právě v nich se totiž nejčastěji vařilo a spalo a také tam žila hospodářská zvířata. Pokud se museli obyvatelé podzemních měst stáhnout hlouběji, vzduch do těchto částí už přicházel jen jedním velkým komínem.
Archeologům ani historikům se však nepodařilo prokázat, že by města byla propojená. Nejdelší tunely pod zemí mají sotva sto metrů a propojovat města by ani nemělo příliš velký obranný smysl. Stejně přehnané jsou údaje o počtu obyvatel. Tak velká města ve starověku i ve středověku neexistovala až na několik výjimek (jako byl Řím) ani na povrchu. Do podzemních měst se takový počet lidí nemohl vejít ani náhodou. Největším podzemním městem je Derinkuyu, kde se do dnešních dob zachovalo asi 200 místností; v dobách největší slávy jich mohl být asi dvojnásobek. Při průměrných rozměrech 4×4 metry v něm mohlo žít maximálně 4 000 obyvatel, a to ještě krátkodobě. Nejlepším důkazem menšího počtu obyvatel jsou studny a toalety – respektive jejich nepřítomnost. Sociálním zařízením podzemní města prakticky nedisponují a studny poskytují vodu jen pro několik stovek obyvatel.
Přímo o životě v podzemních městech se toho ví jen pramálo. Zřejmě byla obývána jen nárazovitě, když hrozilo lidem žijícím v jejich okolí nebezpečí invaze. V dolních částech, kde už panuje úplná tma a chlad, se skladovaly zásoby – mohly tam vydržet v poživatelném stavu velmi dlouhou dobu. Horní podlaží složila jako úkryt pro lidi i jejich zvířata. Vařilo se v jámách, na toaletu se pravděpodobně chodilo ven. První zprávu o podzemních městech přinesl řecký historik Xenofón ve knize Anabasis z doby kolem přelomu letopočtu. Popsal v ní, jak lidé v Anatolii žijí v domech podobných studnám – sestupuje se do nich po žebřících, dají se opevnit a poskytují svým obyvatelům vše, co potřebují k životu…
Nejslavnější podzemní města
Kaymakli: Toto podzemní město je veřejnosti přístupné už od 60. let 20. století. Leží jen 19 kilometrů od Nevsehiru, kam se dá z Česka dostat bez problémů letadlem. Dá se sestoupit až do čtvrtého patra pod zemí, které se nachází v hloubce asi 20 metrů – pokud to uděláte, pak sami ucítíte, jak kvalitní je zde odvětrávání. I v této hloubce se dá dýchat zcela bez problémů. Město se proslavilo především tím, jak velké byly tamní zásobárny na potraviny. Podle historiků to dokazuje, jak bohatá byla místní populace; aby mohli lidé nashromáždili tak velké zásoby, museli být velmi stabilní společností.
Derinkuyu: Největší podzemní město najdete v Derinkuyu. Také ono leží nedaleko od Nevsehiru, asi 30 kilometrů jižně. Pochází zřejmě z období kolem roku 700 n. l. a bylo postaveno kolem 85 metrů hluboké šachty. Z té vybíhá dalších 52 větracích komínů, které přivádějí vzduch do celého rozlehlého komplexu. Jako úkryt před nepřáteli bylo využíváno od dob římské říše, celkem třikrát se ubránilo útokům zvenčí. Město mělo vlastní zásobárnu vody, cisternu s objemem asi 30 tisíc litrů. V dolních patrech jsou umístěná skladiště a také kaple.
Guselyurt: Zatímco předchozí dvě podzemní města jsou dnes magnetem na turisty, dvě menší podzemní města v malebném Guselyurtu jsou stranou pozornosti. Kaymakli i Derinkuyu mají vlastní umělé osvětlení, přehledně vyznačené trasy a úzké chodby, v nichž se tísní obrovské davy návštěvníků. Guselyurtské podzemní prostory jsou osvětlené jen sporadicky, nikde nepatroplují vše zakazující hlídači a do většiny místností se dostanete jen tak, že tam sešplháte s baterkou. Guselyurt je dnes nejautentičtějším podzemním městem Turecka.
