Na dvou kolech jihovýchodním Polskem. Od rovin Svatokřížských hor po renesanční klenoty

Svatokřížské vojvodství

A to už jsem ve středním Polsku. Střediskové městečko Sedziszów je opravdová díra s nádražím, parkovištěm, pár obchody, plechovými kiosky a s výškově dominantním sídlištěm. Je tu ale živo. Dál pokračuji podél frekventované železniční tratě a vesnice střídá vesnici. V obci s nevyslovitelným názvem Krzciecice je krásný gotický cihlový kostel a nízkou vedle stojící dřevěnou zvonicí. Štíty jsou svisle dělené a ozdobené ježatým cimbuřím. V poledne dojíždím do okresního centra Jedrzejówa. Město je dost rozlehlé, ale historické jádro je velice skromné. Čtvercové náměstí je dopravně řešené jako kruhový objezd a úpravná květinová část uprostřed je bez chodníků, laviček a přístupu vůbec. Restaurace Gracja je v patře domu služeb a je tak rozlehlá, že se tu návštěvníci skoro ztrácí. Mají polskou kuchyni, takže obligátní žurek a pierogy, k tomu pivo. Točené je v Polsku drahé, takže spíš za odměnu. Venku je vedro a suším spacák. Další cesta není zrovna romantická, protože vede v souběhu s dálnicí,ale není moc frekventovaná, tak to jde. V obci Mnichów je velký barokní dřevěný kostel. Krajina se začíná vlnit a jsou tu kopečky i sjezdy. Potkávám tu málo řek, až teď Nidu. Její voda je čistá a teče přirozeně v neregulovaném korytě, takže úplně láká k romantické plavbě. A za zátočinou je i skupina na loďkách. U vsi Tokarnia je etnografický park (skanzen) středopolské vesnice, kde se dají vidět stavby, které se do současnosti na svém místě prakticky nikde nedochovaly. Mají na to hodně místa a mají to udělané moc hezky. Chodíte po cestách  mezi políčky nebo lesem a vždycky po chvíli narazíme na skupinu chaloupek z některé oblasti. Roubenky s doškovými střechami – obytné i hospodářské okolo dvora. Turistů není moc a úplně se tu rozptýlí. A hned opodál další pamětihodnost – zřícenina hradu Checiny, který se vypíná na nejvyšším kopci kraje. Dvě vysoké okrouhlé věže a jedna hranatá na ostrém hřbetu, pod věžemi zříceniny paláce, daleká vyhlídka do kraje. Stejnojmenné městečko v úbočí pod hradem má obligátní čtvercové náměstí i tom svahu. Směrem na Kielce je hlavní silnice a celkem není žádná možnost, jak to vzít jinudy. Zvládám přejet mimoúrovňovou křižovatku a dál to je po čtyřproudovce s širokou krajnicí. S větrem v zádech, jen to sviští.

Podívejte se na kompletní fotogalerii

Přejít do galerie

Zobrazit

Etnografický park Tokarnia – původní venkovská architektura

Zobrazit

Zřícenina hradu Checiny

Zobrazit

Zemědělská krajina v Povislí

Zobrazit

Lublin – současná architektura Centra potkávání kultur

Kielce

Velké město ve středním Polsku na cestě mezi Krakovem a Varšavou v nebývale kopcovité krajině. Nedá se říct, že by bylo něčím výjimečné, ale večer centrum kypí životem a působí uvolněně a příjemně. Hlavní pěší zónou je dlouhá úpravná přímka ulice Sienkiewicze končící u sochy spisovatele. Od ní nalevo je starý rynek s nevysokými klasicistními domy a spoustou lidí a restaurací a napravo tiché zámecké náměstí s dokonale symetrickou kompozicí renesanční biskupské rezidence s věžemi na každém nároží. Za zámkem je renesančně geometrický parčík a naproti hlavní kostel. Nové autobusové nádraží přípomíná zase UFO. Příjezd do města od jihozápadu nebyl zrovna snadný, protože čtyřproudovka byla po čase opatřena značkou zákaz cyklistů, aniž by byla nějaká jiná dobrá varianta, a bylo třeba trochu improvizovat. Ve městě se nezdržuji dlouho, protože bych rád nocoval na Lysé hoře. Odjíždím někdy v sedm večer a výjezd k východu je snazší.

Lysa góra a Svatý kříž 

Východně od Kielců je klasická polská krajina s pásky políček, které jsou díky větší kopcovitosti lépe vidět. Na druhou stranu je to také krajina hodně urbanizovaná a zástavba má tendence tvořit kolem silnic nekonečné řady, přitom jen okolo těch silnic, které jdou kolmo na tyto pásy. Zatímco v Česku je vznik nové stavební parcely složitá záležitost s ohledem na tvar vesnice a územní plánování, zde mám pocit, že v tom mají úplnou svobodu. Nové katalogové domky trčí mezi políčky tam, kde někdo kus svého gruntu prodal, a v zásadě ze silnici krásu této krajiny často nevidíte, protože ty novostavby jsou všude. Severně od cesty se zvedá lesnatý hřbet Svatokřížských hor – nejvyššího pohoří vnitrozemí Polska (bez jižních pohraničních pohoří). V Polsku vůbec není problém s nákupy pozdě večer, ve městech je obyčejně spousta obchodů se jménem Žabka, které zavírají až v 11. Na venkově ale nejsou často k nalezení. Tady jsem viděl za 30 km jediný a čekal jsem tam asi 10 minut než si všichni ti chlapi koupí své lahváče a pobesedují s prodavačkou. Za Bielinami začínají drsné stoupáky. Po 140 km v nohách se vůbec nestydím tlačit, aspoň si nohy užijí jiného pohybu. Poslední trhák lesem už jedu prakticky za tmy, přitom vůbec netuším, jak to nahoře bude vypadat. Nikde ani noha, s místem na spaní nebude problém. Přitom na tomto slavném poutním místě bude v bigotním Polsku přes den asi pořádný šrumec. Na velkolepý, kamenem obložený, barokní kostel navazuje klášter, kolem další kaple, brána a dláždění z velkých valounů. Vše je krásně nasvícené, výhled do ztemnělého kraje, akorát tak pro romantickou večeři jednoho tuláka.

Ráno vstávám už před šestou, aby mě sem nepřišel nikdo vymítat. Ale nikde ani živáčka, i když chrám už nasvěcuje východní slunce. Hory jsou pokryté smíšeným jedlobukovým pralesem, který chrání Svatokřížský národní park. Poutní místo se nachází na nejvýchodnějším vrchu hřebene zvaném Lysá hora. Na vrcholu je také betonová věž televizního vysílače a další atrakce – kamenné moře. Sice nejsme ani 600 m.n.m. vysoko, ale počasí tu umí být asi dost drsné. Ke kamennému moři vede široké schodiště z pororoštu a platí se tu vstupné. V sedm ráno to máte bez lidí a zadarmo. 

Ostrowiec Swietokrzyski

Sjezd je prudký a krátký a dál na východ pokračuji po docela nepříjemně frekventované silnici. Krajina je pořád relativně zvlněná, hlavně se musejí překonávat zahloubená údolíčka. Po delší jízdě se ocitám v okresním městě Ostrowiec Swietokrzyski. Je opět docela rozlehlé, ale vlastně ničím zvláštní. Malé historické jádro se rozkládá kolem velkého čtvercového náměstí se zelní a fontánou, ke kostelu vede dlouhé schodiště zakončené už asi dvacátou sedmou sochou Jana Pavla II. Jak mají poláci sebemenší příležitost, hned tam šoupnou papeže. V pekárně jsem si koupil krásný velký křupavý rohlík, ukázalo se však, že to je loupáček. Takové  zklamání. V cyklosportu jsem si vyprosil velkou pumpičku a pořádně si dofoukl zadní kolo svého roweru. Dál jedu téměř na sever a krajina se opět stává téměř dokonale plochou a silnice dokonale přímou. Městečko Sienno také nevybočuje z průměru. Zajímavější je zemědělská krajina s pásky polí. Začali se objevovat plantáže rybízu a višní – stromků o výšce člověka, které byly přímo obsypané temnými sladkokyselými plody. V rámci poznávání kraje jsem musel ochutnat. K polednímu se začíná zvedat vítr a zase spíše pomáhá. Na polském venkově je úžasné, že je živý. Vesnice sice nejsou žádné Holašovice, ale všechny jsou obydlené, upravené, žádné zoufalství. Dědci jezdí na traktorech, klábosí o úrodě, rodiny sklízejí. V tom je kouzlo Polska.

Povislí

Dalším městečkem na cestě je Lipsko, v rámci oblasti na nezvykle vysokém návrší (tak 15 výškových metrů). Dalo by se o něm napsat, že zde není nic neobyčejného a zajímavého, kdyby náměstí nebylo parkově pojednáno s úplnou bujností zeleně a květin. Nechám si poradit reklamou na místní bistro Quatro. Je to až u benzínky na výpadovce, ale mají tu polské jídlo za rozumné ceny. Kamioňáci si tu dávají obrovské talíře polívky, já slezské klusky, což jsou takové malé oslizlé knedlíky, s gulášem. Je zase horký slunečný den s množstvím obláčků na vysokém nebi. Blížím se k Visle. Řeku nevidím, ale přibylo lesů a hlavně mokřadů a rákosin v potočních nivách. Říčky jsou krásně čisté a přímo lákají ke koupeli, akorát není pro samý orobinec kudy k nim. K pěstovaným plodinám ještě přibývá chmel. Pokouším se přiblížit k řece, ale panelka mě rychle odrazuje. Na strmém vrchu nad obcí Janowiec je impozantní zřícenina zámku. A v obci, světe div se, turisté. Také tu není Žabka, ale jen restaurace, a není kde dokoupit vodu. A konečně Wisla – polská národní řeka, která na svém toku zemi nikdy neopustí. Valí to zde  poměrně svižně na to, že teče nížinou. Akorát není zrovna čistá a ke svlažení tak zrovna neláká, byť by to při horkém odpoledni bylo žádoucí. Široko daleko není žádný most a spojení s východním břehem zajišťuje přívoz, který se posouvá po laně nataženém přes řeku.

Kazimierz Dolny

V Česku by to bylo jedno z mnoha historických městeček v malebné poloze u řeky v údolí sevřené lesnatými kopci. Ve východním Polsku je to velká výjimka a neobyčejně turistické místo. Kolem náměstí jsou srovnány staré domky, z nichž některé mají vyzdobené renesanční štíty, jiné jsou dřevěné podstávkové. A ještě předzahrádky restaurací a stánky se suvenýry pochybné kvality. Opodál renesanční kostel, klášter, zřícenina hradu. Za vyhlídku na město se platí, tak jsem si to jen představil. Zajímavá byla ještě cesta od přívozu. Jednak má historické dláždění, po kterém to na těch galuskách skoro nejde, a a kolem jsou takové vily z počátku 20. století s dřevěným obkladem, asi letní byty smetánky z Varšavy. Blíží se večer a 55 km do Lublinu zní jako docela výzva.

Nejširší nabídku průvodců a map Polska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kazimierski Park Krajoobrazowy, Naleczów

V mapách je v Polsku vyznačeno mnoho „krajoobrazových“ parků. Možná něco jako naše CHKO, ale na místě pak nenajdete žádné označení hranic a prostě nic, co by na to upozorňovalo. Dá se však říct, že jsou to místa se zachovalejší krajinou. Zde kolem Kaziměře je to krajina hodně kopcovitá. Plošina s políčky je rozčleněna hlubokými zalesněnými údolími, které překonává silnička dost na přímo. Všude pěstují rybíz, ani netuším, jak ho sklízí a co s ním dělají, sem tam je vidět vinná réva. Z Kaziměře se vyjíždí dolinou, kde ještě po dvou kilometrech stále nabízejí parkování. V samotném městě není kde a zájemců je asi hodně. Potom se zase krajina srovnává a já přijíždím do městečka Naleczów, kterému vládne lázeňská atmosféra. Centrem je park a kolem zámek, veliká zotavovna a tak. Přidávám se se svým piknikem s chlebem, klobásou a místní minerálkou Naleczowiankou. Pak dále na východem krajinou osvícenou zapadajícím sluncem a už za šera dlouhými předměstími Lublina.

Lublin 

Dříve město uprostřed Polska a dnes metropole východního Polska – jak se ta země po válce stěhovala. A jeden z cílů mé cesty. Dosud jsem jel pořád na východo-severovýchod a zde se stočím k jihu. Zde byla uzavřena lublinská unie, která dokončila mírovou integraci Polska a Litvy a udělala z Rzeczpospolity raně novověkou velmoc. Příjezd od západu po ulici Aleje Raclawickie je docela velkolepý – široká třída se stromořadím, kolem budovy ve stylu socialistického realismu, university. A potom náměstí s velice zvláštním barákem. Před jeho fasádou se jakoby zdvíhá dlažba náměstí do strmé rampy a vstupy jsou v otvorech prořízlých v této rampě. I teď v devět večer je otevřeno, chodím sály a ani moc nechápu smysl té budovy. Interiér je současný, originální a neobyčejně velkorysý – strhující architektura. Centrum spotkania (potkávání) kultur. Dále po hlavní třídě přibývá lidí, z náměstí Plac Litewski se současným parkem a zpívající fontánou se pro davy už dál nedá vůbec projet. Atmosféra, jak někde ve Španělsku, ale třeba i v létě Rusku. Lidé prostě vychází večer do ulic, mladí, staří, rodiny s dětmi a není to o opileckém křiku. Úžasná atmosféra. Oklikou se dostávám na kraj starého města, kde jsem si objednal levný hostel. Vše jde hladce, mohu se vysprchovat, dát si čajík a pak osvěžen vyrazit do nočního Lublinu. V celém centru je živo a dělá na mě silný dojem. Historické jádro je malé. Nevelký rynek je z poloviny zasedlý těžkou budovou tribunálu (vůli státní moci se asi muselo město podvolit). Kolem jsou uličky s renesančními a barokními domy, jeden z nich je pomalován hlavami koček a z oken jiného lezou velké kovové květy. Jedno z náměstí zabírají zvýrazněné základy zbořeného kostela. Staré město uzavírají dvě brány. Jedna vede k zámku – renesanční budově nad náměstím čočkovitého tvaru. Do hostelu se vracím až po půlnoci a potichu lezu na svou palandu. Je to dobré. Nikdo nechrápe.

Majdanek

Ráno si dopřávám luxus druhé procházky městem. Poprchává a v denním světle působí město zase jinak. Lidí je málo a domy občas omšelé a mimo historické jádro a hlavní ulici je zástavba poměrně nízká a skromná. Využívám  pohodlí hostelu a debužíruji čínské nudle a dokonce i kafe. Pak jedu po mokrých silnicích na jihovýchodní předměstí, kde je smutná pamětihodnost – koncentrační tábor Majdanek. Dnes je to především rozlehlá travnatá plocha, kde je zachovaná (nebo spíš obnovená) jen jedna pětina nízkých dřevěných baráků. Nejděsivější jsou ty s věcmi, fotkami, dopisy. Čeho jsme my lidi schopní… Obří památník z jakéhosi prožraného betonu je v místě brány tábora, druhý – kupole – je v místě pohřebiště vedle krematoria. Návštěvníky jsou většinou jednotlivci a pak tři skupiny mladých děvčat. Některé mají přes ramena izraelské vlajky, aby nebylo pochyb. Výklad je v hebrejštině. Stojí tam zachmuřené, v plynové komoře sborově zpívají…

Lublinské vojvodství

Z Lublinu vyjíždím k jihu a mírný větřík je, kupodivu, zase spíš na mé straně. Kompaktní zástavba kolem silnice pomalu řídne a začíná se objevovat ta staré známá polská krajina, placatá, rozdělená pásy políček. Zase se objevuje slunce a začíná být teplo. Na konci mírného stoupání začínají lesy s převahou dubů a buků a dokonce rezervace Chmiel s pralesem. Začíná krajinný park Krzczonów okolo stejnojmenné obce. Reliéf je tu členěn zařízlejšími údolíčky a osídlení je málo. V Polsku jsou obecně velice kvalitní silnice s dobrým asfaltem i na vedlejších silnicích. Jen v odlehlých místech se ještě nejdou cesty rozbité, jako třeba tady, ale totálně. Za obcí Chorupnik mě čeká dokonce táhlé stoupání, 90 metrů výškových, a potom mírný sjezd až do roviny kolem řeky s romantickým názvem Wieprz (jako že prase). Poslední část cesty je rovinou a po hlavní silnici. Ve vsi Krzak svačím na omláceném betonovém posezení před krámem. Chlapi vedle mají veselo a při chůzi nevypadají úplně jistě. Pět odpoledne, vlastně to tu vidím prvně. Odtud do Zamošče je to skoro pořád vesnicí po chodníkové cyklostezce.

Zamošč

Druhý hlavní cíl – renesanční perla daleko na východě a město s jádrem v Unescu. Ideální město stavěné od roku 1580 na zelené louce podle projektu jako hlavní sídlo místního magnáta Zamojského. Rastr ulic je přísně pravidelný, domy striktně odpovídají regulaci a jejich fasády jsou často z doby vzniku. Jádro města obepínají téměř plně dochované cihelné barokní hradby na hvězdicovém půdorysu. Toto všechno platí a činí toto město v rámci východního Polska opravdu výjimečným. Mírným zklamáním pro mě byla určitá nedotaženost, zejména dominanta města,zámek Zamojských i s okolím je ve špatném stavu a hledá využití. Čtvercové náměstí je takřka dokonalé. Jednoznačnou dominantou jen zdobná radnice s předsunutým schodištěm a štíhlou věží, ostatní domy mají přesně dvě patra s římsami ve stejné výšce a podloubí. Liší se jenom výzdobou, přičemž několik je bohatě zdobeno renesančním štukem. Bohužel kvůli předzahrádkám a festivalovému pódiu před radnicí to člověk nemůže plně vnímat. Je tu hodně živo, přvážně turisty. Aspoň se tu dají sehnat nějaké suvenýry. Podvečerem ještě objíždím opevnění. Na vnější straně jsou hluboké příkopy, většinou zatravněné, někde s vodní plochou, a potom ještě travnatá plocha s okružní cestou. Nové čtvrti jsou od starého města odděleny tímto širokým zeleným pásem. Večeřím v arménské restauraci na náměstí. Chačapuri by za ty peníze mohlo být větší, ale jinak dobré. Centrum opouštím za tmy. Hvězdice opevnění jsou krásně nasvícené a stranou se nachází ještě předsunuté opevněné zvané Rotunda, kde Němci za války stříleli odsouzené. Okolo okrouhlé pevnůstky jsou v kruzích bílé kříže, teď v noci nasvícené – velmi působivé. Ve městě vedle parku  je Zalew Miejski (městský rybník), na bližším okraji je dost živo, ale dál už poklidně. Může pršet, tak stavím stan v temném místě za jakýmsi altánem. Jdu si zaplavat. Ne že by tu byl v noci úplný klid, některé skupinky jsou dokonce hlučné, ale jinak fajn.

Roztoczanský národní park

Ráno stávám před šestou a v parku je ještě dokonalý klid. Od města se vzdaluji typickými příměstskými spojitými vesnicemi. Velice mírné stoupání, potom les a hranice Roztoczanského národního parku. Převážnou část jeho plochy zabírají lesy – listnaté nebo borové a jsou tu i kopce s nadmořskou výškou přes 300 m.n.m.! Zase přejíždím řeku Vepř, která se klikatí mokřadní nivou. Voda je průzračně čistá. V okolí nabízejí lodičky, zřejmě na krátké splutí. V oblibě vodáctví jsou na tom Poláci asi podobně jako my. Centrem parku je město s příznačným názvem Zwierzyniec (tedy Zvěřinec) a podle všeho je to turistické středisko se vším všudy. V osm ráno je tu ale ještě úplný klid. Rybník s kostelíkem uprostřed, zámeček a infocentrum parku. Podle množství plyšových mončičáků je hlavním tahákem místní druh koníků, venku výstava krásných fotografií. A zase, u vstupu na turistické stezky by vybírali vstupné, ale je příliš brzo. Nedaleko jsou rybníky Echo zarůstající rákosinami a u nich vyhlídkové věže. Dál jedu po cyklostezce pralesem – to je z celého parku asi nejzajímavější, hlavně mokřadní části kolem potoků. Prostě kus zachovalého přirozeného listnatého lesa, nic víc. Na luční enklávě mezi lesy okolo hájovny Florianka chovají ty slavné koně. Všude kolem jsou ohrady, dokonce i hříbek, ale koníci jsou až v té poslední. Takové třicetihlavé stádo malých pískově zbarvených zvířat. No, viděl jsem je. Dál se jede borem a pak končí les i park.

Puszcza Solska

Lesů je ale i nadále hodně, zřejmě kvůli písečnému podloží, které nedovolilo Polákům rozparcelovat tuto půdu na pásky a pěstovat tam to své obilí. Dokonce tu je i koupaliště v bývalé pískovně. Střediskové městečko Jozefów, jak už to bývá, neoplývá nějakými historickými pamětihodnostmi, ale je vidět, že se starají. Náměstí s velkými kamennými sochami, fontánou, kytkami a graffiti s obrazem obce působí mile. Zajímavostí je stará a docela velká synagoga. Je opravená, ale nemá se tam už kdo modlit – obecní knihovna. I širší okolí národního parku se nazývá Roztocze a v rámci země je to turistická lokalita, byť v míře docela poklidné – jsou tu penziony, potkávám cyklisty i pěší. Vjíždím do krajinného parku Puszcza Solska. Za vsí Hamernia se přejíždí potok a za ním je parkoviště u turistické atrakce – Czertowe Pole. Nevelký čistý lesní potok Sopot zde protéká terénním zářezem hloubky cca 10 m, tok je docela svižný, břehy obrostlé bujnou zelení a sem tam napadané kmeny zelené od mechu. Po obou stranách potoka jsou upravené pěšinky, na kterých je docela rušno. Je to trošku úsměvné, jakou atrakcí může být svižný lesní potůček, ale po týdnu v polní krajině to docela chápu, a je tu hezky. U stánků prodávají místní produkty. Úspěšně sháním pohankový med, který si z Polska objednala žena. Opodál je další atrakce – rozhledna. Je na mírném lesním návrší a říkám si, co tam může být vidět. Jde tam o výhled do bývalého kamenolomu zarůstajícího borovičkami. A za obcí Susiec další zajímavost – Szumy na Tanwi – zde je větší parkoviště s hospodou a také větší říčka Tanew. Nad silnicí se jezdí na lodičkách a směrem dolů se chodí pěšky a lidí je tu dost. Na této říčce jsou dokonce prahy výšky až 30 cm. Jdu na boso a tak se můžu občas i přebrodit. A teď je třeba zase šlapat, za Tanewem dokonce do prudkého kopce a potom hlubokými lesy směrem k jihu. 

Lubaczów a Radymno

Na jihovýchodě Polska jsou běžně dřevěné kostely, v ohrazeném okrsku a se samostatně stojící zvonicí, třeba jako ve vsi Žuków. K tomu jsou v každé vsi dvě nebo tři obsazená čapí hnízda na telegrafních sloupech a čápi jsou vidět i ve vzduchu a na lukách. Za městčkem Cieszanów opravují hlavní silnici po částech, takže je tam asi šest úseků řízených kyvadlově. Nejdřív čekání a pak upalovat s kamiónem za zády, radost. Mračna potemňují a ve městě Lubaczów honem zapadám do kebabu. U oběda se akorát vyprší. Zvláštní kostel s částí novogotickou a částí moderní. Byl jsem zvědavý na interiér, ale nebylo to propojené, prostě dva samostatné chrámy. To jsem pak viděl ještě vícekrát. A ještě tu lákají do muzea Kresů – těch ztracených polských území na východě (hranice s Ukrajinou je blízko). Dalších 40 km na jihozápad se odehrává v rovinaté krajině, která působí volněji a odlehleji, než ta ve středním Polsku. Pásovitá políčka ano, jak jinak, ale více lesů a kolem potoků mokřiny. A pak mohutná řeka s poetickým názvem San a za ní jezero Zbiórnik s pláží a lavičkami. Sice zase píšou, že zákaz koupání, ale plave se tam pěkně. Při osychání mi starší pán vykládá celý svůj život, než si mladí všimnou, že se jim ztratil. Nad rybníkem městečko Radymno s nepřekvapivě čtvercovým náměstím a překvapivě zdobnými eklektickými patrovými domy z 19. století, na nichž se hned pozná, že jsme přejali do někdejšího rakousko-uherského mocnářství. Večer se blíží. Na Přemyšl jedu nejdřív bočními cestami (prvně mě tu honí pes), ale posledních 12 km už je po hlavní silnici. Ta má naštěstí širokou krajnici a vede furt obcemi, tak kolem mě nemůžou úplně svištět. I když si Poláci dle mé zkušenosti s padesátkou v obcích moc hlavu nelámou – to by taky jeli padesát pořád… Blíží se Karpaty, silnice vede rovně a já už nejsem na kopce úplně zvyklý, tak mám z cedule Przemysl (polsky průmysl) radost. Bylo to dnes přes 150 km.

Přemyšl

Poslední velké polské město na mé cestě. Někdejší rakouská pevnost nad řekou San na kraji Karpat. Na venkově to není znát, ale z města na mě ta monarchie přímo čiší. Už při sjezdu předměstím Zasanie ty neorenesanční zdobné zašedlé a oprýskané činžáky připomenou nějakou Plzeň. Jádro města je na pravém břehu Sanu v docela prudkém kopci, díky kterému jsou ty mnohé barokní věže vidět jedna nad druhou. Svažité je i výjimečně nečtvercové náměstí se starou dlažbou z valounů. A zase živý cvrkot místních lidí. Na spodní straně rynku je radnice, na horní dva kostely přímo za sebou a cestou výše je katedrála s vysokou věží – vše v barokním slohu. Nejvýše na kopci pak je skromný Kazimírovský hrad. Hledám žabku a potom piknikuji na lavičce na náměstí, které pro mě s příchodem temnoty ještě nasvěcují. Přemýšlím, co s noclehem, protože má pršet. Vysoko na kopci nad městem je jakýsi Fort XVI., tam určitě večer nikdo nebude. Stoupání je tak prudké, že většinu kopce vytlačím. Chyba lávky. U fortu je vyhlídka na město a mládežníci se tady přímo srocují. Uvnitř pevnosti jsou cesty mezi hvězdicovými bastiony a raveliny a vzhledem ke středové symetrii rychle ztrácím orientaci. Některé cesty jsou bez veřejného osvětlení, akorát místo na stan ne a ne najít. Na prvním možném místě stavím a zalézám. Kolem chodí rozjaření lidé a volají: „Kurwa rower a tutaj tent.“ a to i když začne pršet. Navštívit mě ale naštěstí nikdo nejde.

Ráno vstávám zase brzy. Vše je v mlze. Nyní chápu, že jsem si to postavil u spojovací cesty ke druhé vyhlídce – Fortu XVIb – Kopiec Tatarski. Sjezd dolů do města kolem hřbitova je po kostkách, tak jsem dole celý vyskákaný.

Karpaty – Podgórze Przemyskie

Dnes mám na programu horskou etapu. Jižně od Přemyšle začínají Karpaty a nedá se do nich vjet nějakým pohodlným údolím, ale silnice překonává jedno sedlo za druhým. K tomu má pršet, tak jsem na sebe zvědav. Nad obcí Fredropol s dalším dřevěným kostelem je první stoupák a hned dosti prudký, sjezd také. A místo nekonečných rovin minulých dní údolí mezi lesnatými kopci. V obci Makowa odbočuji do bočního údolí, které táhle stoupá. Bujná vegetace lopuchů a kytek okolo cesty svědčí o tom, že tyto hory suchem netrpí. Asi po deseti kilometrech stoupání graduje a končí na lučinatém sedle ve výšce 587 m.n.m. Reklamní cedule zvou do velkého resortu Arlamów se sjezdovkami na blízkém kopci. Já si užiju sjezd jedlobukovým lesem a pak zase stoupák přes další hřeben. Od vsi Jureczkowa Wola jedu již otevřenějším údolím s vesnicemi a loukami. Sjíždím do údolí řeky Strwiaž až k ukrajinské hranici a potom dále údolím v souběhu s železniční tratí až po střediskové městečko Ustrzyki Dolne. Mám toho dost a chystá se na déšť, je tu ale jen pizzerie s asi 100 druhy pizz. Zase to vyšlo, vypršelo se a já mohu vyrazit dál na jih do nitra hor. Je to poslední větší sídlo v Polsku a chtěl jsem se podívat do supermarketu, co by se ještě dalo přivézt domů, ale v neděli je zavřeno. Malé obchůdky jsou otevřené a velké ne. A já myslel, že je v Polsku oteveřné všechno. Silnice teď stoupá mírně širokým údolím přes několik vesnic. Kolem silnice zástavba, po svazích políčka a louky a výše lesnaté hřbety, zatím nevysoké. Po kratším sjezdu obec Czarna Górna. V obchodech a stáncích se začínají objevovat místní suvenýry – ovčí sýry, vlněné věci a různá jiná veteš. A zase další sedlo, asi už sedmé. Tentokrát chvíli i tlačím, pak dlouho táhle lesem až k lomu ve výšce 750 m.n.m. Při výjezdu z lesa je parkoviště s vyhlídkou na už o něco větší a strmější kopce Biesczad. Při sjezdu do vsi Lutowiska to pěkně sviští, dál údolím už klesám mírně a dlouze. Na konci sjezdu je odbočka ke kostelíku v Unesco nad vsí Smolnik. Je k němu prudký kopec po panelce a říkám si, jestli to mám jako za potřebí, ale kostel je pěkný. Je z 18. století a jeho hmota je rozdělena do tří částí, může se i dovnitř. 

Biesczady  

Dostávám se do jihozápadního výběžku Polska a do nitra Kartpat, kde je národní park Biesczady. Na ten navazují národní parky na Slovensku a Ukrajině a je to tak výjimečně veliké území divoké přírody. Poslední přejezd Sanu, který oblast přímo křižuje. Tady už není tak daleko od pramene, ale pořád je docela vodnatý. Dále stoupání proti proudu říčky Wolosaty. Po dlouhé době mám vítr proti. Ustrzyki Górne jsou spíš turistické středisko než obec, ale i tak je tu poklidno, nějací pěší turisté, cyklistů málo. S Krkonošemi nebo Tatrami se to vůbec nedá srovnat. Piknikuji před krámem a něco se žene. Naštěstí mám v mobilu norskou předpověď, která se nikdy nemýlí, do večera 0,1 mm srážek hravě zvládnu. Ve stoupání k dalšímu sedlu začíná pršet. Žádná zastávka v dohledu a dolů přece nepojedu. Než vyšlapu (a vytlačím) do sedla Przelecz Wyznianska, tak je po dešti, a já jsem teda pěkně mokrý. 

Wielka Rawka

Je šest večer, tak akorát čas na večerní procházku. Z kola si člověk ty hory přece jen moc nevychutná – většinou jede údolím, nanejvýš sem tam sedlo. Nechávám kolo u posezení nad parkovištěm, kde je i pěkné místo na stan. Jen tak pro strýčka příhodu přehazuji přes kolo s taškami stanovou plachtu. Cesta jde prvně po lukách k horské chatě, pak okolo lesa a teprve potom začíná strmě stoupat po mazlavé cestě bukovým lesem. Občas potkám sestupující turisty, ale je jich jen pár. U nevelkého vodopádu se cesta stáčí a dál pokračuje po hřebeni, ale pořád dost strmě. Začíná pršet, což teda nebylo v plánu. Pod husté koruny stromů to zatím plně neproniká, ale podle šumu je to pořádný slejvák. Nevypadá to sice moc rozumně, ale pokračuji dál do vrchu. Zmoknutí stejně neuniknu, aspoň mi nebude zima a třeba se zase vyčasí. Buky řídnou a nahrazují je nízké smrčky, které už před deštěm nechrání vůbec. Pěšina se schody se mění na hnědý kaskádový vodopád. Vrchol Mala Rawka a pak cesta po hřebenu, v sedle opět bukový les. Na pěšině jsou široké louže, které se nedají obejít, ale už je to stejně jedno. Po krátkém stoupání prakticky rovný travnatý hřeben Wielke Rawky, vrchol se pozná pouze podle betonového sloupu. 1304 m.n.m., jedna z nejvyšších hor v Biesczadech. Déšť ustává a je nahrazen mlhou, studeně fouká. Následuje sestup k ukrajinské hranici. Původně jsem chtěl dojít až na horu Křemenec na trojmezí se Slovenskem, ale vzhledem k počasí a denní době by to nebylo rozumné. Vracím se mlhou. Na Malé Rawce si dávám cigáro, místo západu slunce však hledám závětří. Až při sestupu se najednou mlžný závoj protrhne. Vracím se zpátky na vrchol a koukám se okolní horstva, které se odkývají a zahalují, jak vítr honí mračna. Nejvyšší vrcholy jsou holé a někdy i docela ostré, byť nejsou nijak vysoké. Nádhera. Akorát už mi drkotají zuby, tak honem dolů. To je něco pro unavená kolena. Dole v lese už je skoro tma. Věci pod stanovou plachtou jsou v suchu. Stavím, zalézám, převlékám se do suchého, pivko. Maximální pohodlí, to nezažijete ani v hotelu Ritz.

Karpaty – Cisniansko-Wetlinski Park 

Ráno zase zpátky do mokrých hadrů a balit mokrý stan. To na tobě doschne! Je mokro, mlhavo, ale není chladno. Nejdříve sjezd a pak serpentýnami do dalšího sedla Wyžna, 872 m.n.m., nejvyšší bod cesty, co se kola týče. Parkoviště, koliba, nikde nikdo a hory v mlze. Další sjezd je delší, po mokré silnici raději opatrně. Krajina je lesnatá, málo obydlená a evidentně se orientuje na rekreaci,ale ne nijak intenzívně. Při dalším stoupání začíná pršet a zase žádná zastávka v dosahu. Středisková obec Cisna má upravenou náves v turisticko-tatranském stylu s množstvím růží. Snídám. Pak mě čeká poslední horské sedlo a rozloučení s Polskem. Dávám se do toho a pěkně mi to jde, až na to, že jedu jinam. Přehlédl jsem nenápadnou odbočku a tak si to dám znovu, tréninkově. Stoupání okolo potoka Roztóczka je nesmlouvavé. Poslední vesnička Roztoki Górne působí, jak na konci světa. Pár chaloupek na pronajmutí a tišina. 

Slovensko – Národní park Poloniny

Ještě trochu do kopce a slavnostní překročení na Slovensko sedlem Ruským. Bukový prales v husté mlze vůkol působí přímo mysticky. Studánku v úbočí nazývají pramen Cirochy. Sjezd je zprvu po asfaltce, ale pak přechází na dlažbu z místního kamení, a po té to jde více než špatně. Naštěstí ne dlouho. Dává se do deště a za chvíli hustě cedí. Asfaltová silnička si to potom šněruje serpentýnami po lučinatém úbočí. Památníček bojům karpatsko-dukelské operace je zanedbaný, ale na místě i s rudými hvězdami. Už jsem teda zase totálně mokrý, což má tu výhodu, že nemusím řešit, jak nepromoknout. Na dně údolí bývalá osada Ruské (podle názvu by se dalo odvodit, že Putin s tím svým rozsahem ruského světa možná až tak neblouzní…) – pravoslavný kostelík, pár chalup, louky, okolo lesnaté kopci – naprostá odlehlost. Dále po proudu Cirochy vede nová cyklostezka s hladkým asfaltem, jinak jsou zde stopy nějakého turistického ruchu úplně minimální a nikde ani noha. V cestě stojí vodní ndrž Starina, prý největší na pitnou vodu na Slovensku, a stezka se musí trochu šplhat po úbočích. Nakonec sjezd, hlavní silnice a dál již jízda civilizací a po rovině. A zase slejvák. První větší obcí je Stakčín s parkově upravenou návsí se zámečkem, kostelem a tankem T34. Sídlo národního parku Poloniny v jednom domku působí velice skromně, ale je tam slovenská vlajka.

Východní Slovensko – Snina a Humenné

Dále na západ se údolí Cirochy rozšiřuje a placatí. Nadmořská výška je už jen okolo 250 m.n.m. Okolo řeky vede krásná nová cyklostezka s hlaďounkým betonovým povrchem. Akorát z ničeho nic končí, byť směrovky s ničím takovým nepočítaly. Hlavní silnice je hned vedle, ale za řekou. Tak jsem si hezky zabrodil. Průmyslové východní předměstí, sídlisko a pro Slovesnko klasická pěší zóna ve městě snů – Snině. Dokonce vysvitne sluníčko a na pěkně upravené ulici je příjemně živo. Oproti Polsku je tu výrazná romská menšina (nebo většina). Jdu si splnit sen do místní restaurace – sice reklamují burgery, ale mají i halušky a pivo je točené a levné (na rozdíl od polských lahváčů). Mladá servírka češtině moc nerozumí, stará lépe. Spolu povídají v něčem, co není úplně slovenština, snad Rusíni? Sedí se pěkně, ale vyrážím zase k západu. Cesta na Humenné není úplně to, o čem by cyklista snil – hlavní silnice, ze které není kam uhnout. A kolem velké vesnice, které nijak nepřipomínají nekonečné polské potoční vsi. Soustřeďují se naopak kolem jádra s návsí a častěji jsou vidět staré zděné chalupy. Tady už jsou někdejší Uhry, jiná civilizace. Je to po rovině, ale opodál se rýsují poměrně ostré kopce, zejména Vihorlat na jihu. Humenné je středisko nejvýchodnějšího Slovenska a nachází se na soutoku Laborce a Cirochy. Jeho centrem vede široká pěší zóna okolo které se střídají nízké tradiční domy se socialistickými veřejnými budovami. Středem veřejného prostoru vede park s cyklostezkou, lavičkami, sochami. Nic esteticky převratného, ale působí to poklidně a příjemně. Jedu se podívat na galerii po mostem – jedná se o graffiti na pilířích nadjezdu – tématika je snad Obchod na korze, který se točil nedaleko. Pěší zóna končí přímo na fóru s velkým sousoším vybojované svobody, moderním kulturním domem a úpravným symetrickým zámkem v parku. Známá je hlavně brána, kterou stráží sochy lva a pumy na pilonech.

Zemplín, Michalovce

Do Košic, odkud mám koupené lístky na vlak, bych to dnes už nedal. Mohl bych odjet z Humenného, ale ještě vidím možnost dojet o něco dál a prohlédnout si ještě kousek východního Slovenska. Jasná volba, ať to stojí za to, vyrážím k jihozápadu. Zase to jde jen po hlavní silnici. Vlevo pořád Vihorlat a zprava menší ale strmé kopce se zříceninou Brekovského hradu. V novém průmyslovém městě Strážske se dá přejet Laborec a pokračovat k jihu už po vedlejších silničkách. Velká vesnice Staré s pravidelnou hustou tradiční zástavbou okolo hlavní ulice. Poslední hory ustupují a přede mnou se prostírá už jen rovina a mraky čím dál temnější. Dává se do deště a po ruce je konečně jednou zastávka. Leje. Autobusy se tu křižují a nejsem tu sám. Podle radaru to na brzký konec deště nevypadá a vlak stihnout musím. A to už jsem byl skoro suchý. Liják, že je sotva vidět, auta jezdí pomalu a stejně mě ohazují, příkopy jsou plné hnědé vody. Na silnici permanentní louže. Dojíždím až do Michalovců. Intenzita deště slábne, ale město je stejně zatím vylidněné. A zase musím říct, že se mi centrum města líbí. Dlouhá pěší zóna vede od řeky a zámku, rozšiřuje se v náměstí a směřuje k výškové dominantě hotelu na konci osy. Plocha je novodobě upravená se zámkovou dlažbou, květinami, posezeními, sochami, fontánami (které teda dnes moc nepotěší…). Nízké načinčané domy v počátku 20. století doplňují stavby socialistické. Dále již pokračuje sídliště a pak košická výpadovka. Taková frekventovaná silnice s loužemi na vyježděné krajnici, to je ty vole něco. Mě už je ale trochu všechno jedno. Krajina je placatá, bezlesá a pod ocelovým nebem působí nevlídně. Dojíždím do cíle k nádraží Bánovce nad Ondavou. Na přejezdu bliká červená, po pěti minutách čekání to přejedu. Vůbec nevím, jestli nakonec nějaký vlak jel. Závěrečný přídavek jsem si teda užil – promočený, zmrzlý, ale jsem tu. Převlékám se do spacího prádla, navrch dávám svetr od slimáků – na módní přehlídku to úplně není, ale to sucho… Ve vlaku zjišťuji, že se dá pohybovat i bez šlapání. Osvobozující zjištění. V Košicích je tma a celkem živo, ale s frenetickými večery polských měst se to nedá srovnat. Na náměstí u katedrálky mají minipivovar s dobrým pivem. Akorát pizzu od sousedů si musíte sníst ve stoje… Po jedenácté vyjíždí vlak k západu, a to už začíná zase jiná pohádka…