Cestovat umí kdekdo. Ale dokázali byste provést světem skupinu turistů? Průvodce neřeší jen zajímavosti po cestě a své potřeby. Musí umět pracovat s různými povahami, zvládat náročné situace i specifické požadavky klientů, správně předávat informace a udržovat atmosféru. S průvodcem CK Mundo Michalem Krouželem jsme si povídali o tom, co tahle práce skutečně obnáší, jaké superschopnosti vyžaduje a proč ho i přes všechna její úskalí pořád baví.
Co pro tebe znamená cestování a jaký typ cestovatele vlastně jsi?
Cestování je pro mě jediný správný způsob, jak pochopit fungování našeho světa. Během cestovaní poznávám nejenom cizí místa, jiné kultury, odlišné jazyky, ale zpětně poznávám, jací jsme my, Češi, a jaký jsem já. Často při tom neobjevuji jen svět kolem, ale svět uvnitř sebe sama. Mimo tuto duchovnější rovinu mě nabíjí osobní setkání s místními, jejich styl života, neznámé vůně a chutě jídel i pohyb v cizí krajině. Utvrzuje mě to v optimistickém pohledu na budoucnost.
Osobně cestuji převážně s minimem příprav a o daném místě si zjišťuji jen to nejnutnější. Vzniklé problémy a nepředvídané komplikace, které zákonitě vždy nastanou, beru jako výzvy, ze kterých se stávají nejsilnější zážitky a vzpomínky. Nepotřebuji vidět ikonické stavby, fotogenické vyhlídky, ze kterých už vznikly miliony fotek, hledám místa se silnou atmosférou, nevšední pohledy na všední věci a hlavně příběhy. Příběhy lidí, míst a věcí, které běžný cestovatel přehlédne.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
A kam cestuješ nejraději?
To je úplně jedno, může to být Jihlava, Jižní Amerika nebo pražské Jižní město, všude je něco k prozkoumání, něco, co vás nadchne nebo překvapí.
Co tě na průvodcování lákalo, než jsi ho poprvé zkusil?
Od průvodcování jsem upřímně čekal to, co si asi většina lidí představuje. Cestovat, a ještě být za to placený. To, že se pod tímto „pozlátkem“ skrývá mnohem víc, jsem očekával, ale nechtěl si to připustit. Tip na nabídku práce jsem dostal od dobré kamarádky, která mi k odkazu jen připsala: „To je práce přesně pro Tebe“. Nebýt jejích slov, ani bych se nepřihlásil. No a už je to osm let, co se pohybuji pod tím blyštivým pozlátkem a průvodcování se stalo nejen mojí prací, ale i takovým posláním.
A co tě pak oproti očekávání nejvíc překvapilo v realitě?
První zájezdy byly velmi náročné. Najednou na cestě nejsem jen já, ale další desítky klientů – lidí, kteří mi důvěřují. Ta tíha zodpovědnosti mě zpočátku děsila, ale zároveň začala neskutečně bavit. Každý můj chybný krok automaticky znamená desítky chybných kroků, každá mnou sdělená informace má větší váhu, než jsem zvyklý a všechny komplikace se najednou stávají zkouškami, které je třeba rychle vyřešit.
Asi nejvíc překvapující je fakt, že jedna jediná událost na zájezdu (může to být bouřka, západ slunce nebo náhlá změna programu) vyvolá v každém zcela odlišnou reakci. Mým úkolem je najít v tom shluku emocí rovnováhu a s tou komunikovat dál.
Kromě znalostí dané lokality a způsobu, jak správně a efektivně komunikovat s lidmi, obnáší práce průvodce množství administrativy, neustálé sledování času, kontroly peněz a také pozorné sledování vnitřních i vnějších vlivů, které mohou průběh zájezdu ovlivnit a jejich včasnou identifikaci a eliminaci. 😊 Často to jsou zdánlivé banality, které můžou vše značně pokazit.
Kdybys měl vybrat tři „superschopnosti“, bez kterých se při průvodcování neobejdeš, které by to byly?
Moje nejdůležitější superschopnost je humor. Humorem nejsnáze vytvořím uvolněnou atmosféru, lépe odhadnu myšlení lidí a dají se s ním zvládnout leckteré krize. Ten můj je sice hodně specifický, ale nakonec se vždycky „chytne“.
Čeho si na sobě dále cením, je improvizace. Díky svému punkovému způsobu cestovaní jsem musel nesčetněkrát rychle reagovat na zcela neznámé a nečekané situace. Mám tedy k dispozici obrovské množství zkušeností, ze kterých mohu čerpat. Klienti tak často vůbec nepostřehnou, že se něco děje.
Všeobecný rozhled. Za svůj život jsem nikdy nebyl příliš věrný jedinému oboru. Prošel jsem si studiem a prací v IT, zemědělství, oděvním průmyslu, uměleckých oborech, outdoorovém magazínu, astronomii, a dokonce i stomatologii. Každá otázka, na kterou neznám odpověď, mě přiměje k dalšímu studiu. Cítím, že někde blízko už je strop, ale zatím jsem na něj nedosáhl a těší mě předávat vše dál.
Průvodce má před sebou skupinu lidí různých povah, očekávání, kondice i cestovatelských zkušeností. Jak moc je tahle práce o psychologii?
Hodně. Každý klient jiný a s každým je třeba jednat jinak, ale to kolikrát ve velké skupině nejde. Mám na to takový menší trik, který vám prozradím. První dva dny si klienty oťukám a zařadím do mých soukromých skupin. Za ta léta jsem si vytvořil několik typických kategorií, do nichž většina účastníků zapadne. Jsou to rychlíci, kteří jdou za jednotlivými cíli hlava nehlava, výhledy neřeší. Pak tu mám kochače, kteří se často zastavují, fotí, ptají se a prožívají vše, kromě běhu času. Mám tu i vitalisty, kterým je nad 75, kypí energií a úsměvy, všude chtějí napřed. Do kapsy strčí i některé náctileté. Ještě rozděluji mluvky a mlčouny. Ti první se snaží během zájezdu úplně všechno ze svých životů povědět úplně všem a ti druzí řeknou za zájezd jen pár vět.
Někteří chtějí slyšet přesná čísla a časy, jiní, zda bude cesta příjemná a další se rovnou ptají, kdy budeme zpátky. Samozřejmě existují metodiky, jak sdělit informaci tak, aby dotekla ke všem zmíněným lidem a všichni dostali to, co požadují. Já to povýšil na vyšší úroveň a používám humor spolu s využitím klientů, jako mých pomocníků. Vytipuji, z koho si lze střílet a kdo vyžaduje vážný přístup a pak, aniž by to kdokoli tušil, učím skupinu sdílet informace mezi sebou, právě tou formou, kterou jednotlivci požadují. Funguje to jako jeden organismus: stačí vydat impuls a ten se dostane všude, kam má.
V mých očích je základem vytvořit z klientů komunitu, v níž se lidi seznámí, baví se, tolerují se a vytvoří tak kompaktní skupinu, se kterou se lépe pracuje. Průvodce pak má na každém zájezdu na starosti tři světy – sebe, komunitu a lokalitu, kde se zájezd odehrává.
Cestovatel si může změnit plán podle sebe. Průvodce má za sebou celou skupinu a často pevně daný program. Vzpomeneš si na situaci, kdy ses musel bleskově rozhodnout, co dál?
Průvodcuji i zájezd na Madeiru, která je často postižena požáry či sesuvy půdy. A právě jeden zájezd se konal v době po rozsáhlých požárech, kdy byly prakticky všechny horské treky uzavřeny. Tenkrát jsme spolu s druhým průvodcem stavěli program prakticky jen pár dní dopředu, takže my ani účastníci zájezdu nevěděli, kam se vydáme. Byl to stres, ale zároveň velký zážitek, který si odnesli i spokojení klienti. Bez důkladné znalosti ostrova, chápajících klientů a flexibility místních řidičů by to šlo jen těžko.
Co se týče bleskového rozhodnutí, tak to mám jedno doslova bleskové dosud v živé paměti. S částí skupiny jsem začal výšlap na nejvyšší vrchol pohoří Piatra Mare v Rumunsku, když nás přepadla náhlá bouřka. Zčistajasna kolem nás začaly létat blesky a horská pěšina se změnila v potok plný obřích krup. Klienty jsem poschovával pod malé smrčky, aby nebyli umláceni kroupami a čekal, až nejhorší přejde. Pak jsem rozhodl i přes protesty nepokračovat k vrcholu, i když byl už jen kousek, a zahájil sestup zpět. Večer byli všichni rádi, že jsme nahoru nepokračovali.
A zažil jsi situaci, kdy nebyl problém v počasí, dopravě nebo ubytování, ale jednoduše v lidech? Jak se takové situace řeší?
Popravdě jsem zatím nic takového, co mělo dopad na všechny, nezažil. Může to být pouze štěstí, ale myslím si, že pokud průvodce se skupinou i jednotlivci, zvláště s těmi složitějšími, od začátku aktivně pracuje, dá se předejít právě situacím, kdy může jeden jediný klient ovlivnit průběh celého zájezdu.
Ano, nastaly momenty, kdy jsme zvládali i vážné osobní krize a konflikty. Vždy se to podařilo vyřešit tak, že skupina nic netušila a vše běželo dál jako po drátku.
Je nějaký moment během zájezdu, kdy si pravidelně říkáš: právě kvůli tomuhle to dělám?
Jsou to chvíle, kdy se zastavím a sleduji, jak si lidé s úsměvem fotí okolí, přivoní ke kvetoucím rostlinám nebo se páry obejmou. Vím, že jsou šťastní a že k tomu z části dopomohla i má práce. To mě vždy rozněžní.
U nás v Mundu je zvykem se během posledního večera sejít a přednášet básničky nebo verše, které si klienti během zájezdu mohou připravit. Mohou sice něco vyhrát, ale hlavním účelem je si emocionálně shrnout některé zážitky. Mnoho děl je jednoduchých nebo vtipných, některé verše mě ale svojí úderností, čistotou, humorem a emocemi dohánějí téměř k slzám.
A pak je tu přímá zpětná vazba, kdy za mnou chodí lidé a děkují mi, ať už za zájezd (na který má vliv mnohem více lidí než já), jednotlivý den nebo nějakou maličkost. Moje radost z této práce stojí právě na maličkostech.
Co ti průvodcování dalo do běžného života? Změnilo tě nějak jako cestovatele nebo jako člověka?
Rozhodně umím lépe podávat informace různým typům lidí a lépe zvládat stresové momenty. Moc si cením získání mnohem širšího náhledu do naší české společnosti, do různých sociálních vrstev. Přece jen na zájezdech intenzivně komunikuji s klienty různého věku a různých povolání. Cítím, že na základě toho mohu lépe pomáhat s problémy i svým přátelům či rodině.
Na mém soukromém životě a způsobu cestování to ale vůbec nic nezměnilo, stále si jedu své improvizované cesty za neznámem… Snad jen to, že své cesty teď beru jako trénink na zájezdy. Na sobě ale poznávám změny: moje osobnost se trochu zformovala do role ochránce, organizátora a pečovatele ve vztahu k blízkým. Často s tím musím aktivně pracovat a snažit se nedělat jim průvodce.
Komu bys průvodcování nedoporučil, i kdyby měl procestovanou půlku světa?
Myslím si, že základem pro tuto práci jsou především zkušenosti z cestování. Ty se nedají naučit, ty se musí prožít. Samotné ale rozhodně nestačí. Je třeba být velmi tolerantní k lidem, místním zvykům i počasí, přirozeně empatický a umět se pohybovat na samé hranici vlastní komfortní zóny. Celé dny s minimem spánku, stále usměvavý, vždy připraven na fyzickou zátěž, i když už je člověk zdánlivě na nule. Navíc je třeba v hlavě nosit odpovědi na všechny otázky a množství informací o dané zemi. Nikdy nevíte, kdy se vás klient zeptá a vy u sebe nebudete mít své „taháky“.
Budoucí průvodce nemusí být ve svém soukromém životě extrovert, ani přehnaně organizovaný člověk či expert na lidskou psychologii, ale musí mít vůli se to naučit a přepnout se do své role. První roky jsem to přesně takto dělal. Před zájezdem se u zrcadla nadechl a řekl si: „Tak to začíná a bude to jízda“. Postupně se smazala hranice mezi tím, co dělám pro zájezd, a tím, co dělám přirozeně. Zájezd je jiný svět, pohltí vás a vystaví takovým výzvám, které by vás doma ani nenapadly.
Pokud někomu vadí, že prší, nebo že stále dokola dostává stejné otázky, svůj klid za nic nevymění a k tomu si věčně na něco stěžuje, práce průvodce rozhodně není pro něj. Ani lidé, kteří jsou citlivější povahy a rozhodí je nevydařený plán, puchýř na noze nebo nedostatek spánku, by se neměli pokoušet stát se průvodci.
A teď opačně. Tenhle rozhovor čte zkušený cestovatel a právě ho napadlo: „Tohle bych možná mohl dělat.“ Podle čeho pozná, že je to práce pro něj?
Pokud jsi dočetl/a až sem a přistihneš se, že máš mírný úsměv ve tváři, máš nadhled, jsi tolerantní, krizové situace řešíš s klidem a máš rád/a ten pocit mimo tvoji komfortní zónu, pojď se stát mým kolegou. Zažiješ tolik stresu, adrenalinu i endorfinu, že z toho budou čerpat i tvá vnoučata.
„Chceš to zkusit?“ Zjisti, jak se stát průvodcem CK Mundo.
