Co člověka přiměje dobrovolně riskovat vlastní život? A lze po návratu z vrcholu ještě žít stejně jako dřív? Bývalá neurochirurgyně Mária Hundža Stratilová po vyhoření a vážném zranění kolene vyrazila do Himálaje vystoupat na osmitisícovou Manáslu. O odvaze opustit jistoty, následovat vlastní sny i o tom, jak vzniká dokumentární film přímo v říši osmitisícovek, jsme si povídali s ní a režisérem Michalem Gálikem, který její cestu zachytil ve filmu Ticho nad 8000.
Majko, jaké to je lézt na Manáslu? A byl to Tvůj zatím nejobtížnější projekt?
To nejkrásnější a to nejtěžší bývá často jen obrácenou stranou téže mince. Tuhle větu napsala moje dobrá kamarádka Marta Rajková ve své cestovatelské knize a já se s ní hluboce ztotožňuji. Když se dnes ohlédnu zpátky, nevzpomínám si jen na vrchol nebo na okamžiky štěstí. Vybavuji si i nekonečnou únavu, chlad, hlad, strach, pochybnosti a chvíle, kdy jsem si nebyla jistá, jestli mám sílu pokračovat dál. A přesto – nebo možná právě proto – pro mě Manáslu znamená tolik.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Podobný pocit jsem zažila i nedávno během závodu Everest Ultra (pozn. red.: ten Majka vyhrála v ženské kategorii). Právě ve chvílích, kdy člověk sahá až na dno svých sil, se často dějí ty nejsilnější věci. Najednou vnímáte svět jinak. Obyčejné věci získávají úplně nový význam a člověk si uvědomí, jak málo vlastně potřebuje ke štěstí.
Manáslu pro mě nebyla jen hora. Byl to splněný dětský sen, cesta k sobě samé a lekce pokory, kterou si ponesu celý život. A možná právě proto se mi tak těžko popisuje slovy. Některé zážitky totiž člověk neprožívá jen hlavou, ale celým srdcem.
Nejobtížnější projekt? Žít v souladu sama se sebou. Naslouchat svému vnitřnímu kompasu, mít odvahu následovat vlastní hodnoty a přitom neztratit kontakt se světem kolem sebe.
Na horách bývá cesta vzhůru jasně daná. V běžném životě si ji musíme hledat každý den znovu. A právě proto je to pro mě ta nejnáročnější expedice.
Michale, jaké je točit dokument o lezení na Manáslu? A Tvoje hlavní motivace byla natočit dokument o Majce (ať už by lezla kamkoli) nebo dokument o Manáslu (ať už by na něj lezl kdokoli)?
Samozřejmě je nádherné natáčet dokument v Himálaji. Člověk je tam obklopen neuvěřitelnou krásou přírody, majestátními horami a velmi srdečnými lidmi. Nepál je moje velká srdcová záležitost a vždy se tam rád vracím.
Když mě Majka oslovila s tím, jestli bych jí nenatočil krátkou reportáž o výstupu na Manáslu, okamžitě mě napadlo, že se za tím skrývá mnohem silnější příběh. Fascinovalo mě, že jde o ženu s úplně běžným pracovním i rodinným životem, která se rozhodla následovat svůj vnitřní hlas a vydat se za snem, který se na první pohled může zdát téměř nedosažitelný.
Proto pro mě film nikdy nebyl jen o Manáslu ani o samotném výstupu na osmitisícovku. Hora v něm slouží spíše jako kulisa pro mnohem univerzálnější otázku: co člověka vede k tomu, aby neustále překračoval vlastní hranice? Co jsme ochotni obětovat pro své sny? A kde leží hranice mezi odvahou následovat svou vášeň a cenou, kterou za to platíme ve vztazích či osobním životě?
Myslím si, že právě proto může být Majčin příběh blízký i lidem, kteří nikdy nestáli na vrcholu hory. Každý z nás má totiž svou vlastní „osmitisícovku“ – cíl, po kterém touží, ale zároveň z něj má trochu respekt. A právě o této cestě za snem je celý film.
Majko, snila jsi o výstupu na Manáslu odjakživa? A v kterém okamžiku se ze sna stalo „ono se to opravdu děje!“?
O výstupu na osmitisícovku jsem snila už od svých dvanácti let. Konkrétní jméno ale ten sen dostal až po vážném zranění kolene. Právě tehdy jsem začala tušit, že mnohem víc než koleno mám zraněnou vlastní duši. Bylo to období, kdy jsem musela zpomalit, zastavit se a podívat se sama na sebe jinak než dřív. A někde v tom procesu se začala rodit myšlenka na Manáslu. Najednou to nebyla jen hora. Stala se symbolem cesty zpátky k sobě, hledání vnitřní síly, důvěry a odvahy. Možná proto pro mě ten výstup nikdy nebyl jen sportovním cílem. Byl to příběh, který začal dávno předtím, než jsem si obula mačky a vykročila směrem k vrcholu.
Michale, jak vysoko jsi se v rámci natáčení dostal a byl to Tvůj výškový rekord? Jak se cítíš ve vysokých nadmořských výškách a co s Tebou výška dělá?
V rámci natáčení jsem Majku doprovázel až do základního tábora ve výšce přibližně 5 000 metrů nad mořem. Výše už jsem se bez oficiálního povolení dostat nemohl. Mým dosavadním výškovým rekordem je však Mera Peak (6 476 m) a rád bych ho ještě letos posunul nad hranici 7 000 metrů.
Nadmořskou výšku samozřejmě pociťuji. Nejčastěji jde o zadýchávání, bolesti hlavy, horší spánek nebo nechutenství. Člověk si ve větších výškách rychle uvědomí, že musí zpomalit a naslouchat svému tělu. Právě schopnost najít správné tempo a nepodcenit příznaky výškové nemoci je podle mě ještě důležitější než samotná fyzická kondice.
Majko, dají se zdravotní problémy vyřešit vylezením na osmitisícovku?
V doslovném smyslu asi ne. Ani fyzické, ani psychické problémy se „nevylezou“ pryč. Hory ale mohou být součástí hlubšího procesu, ve kterém se člověk učí znovu vnímat své tělo, hranice i vlastní křehkost. Po úrazu kolene jsem si sama slíbila, že k pohybu budu přistupovat jinak – komplexněji a vědoměji. Často se mi vybavuje japonské umění Kintsugi. Rozbitá keramika se neopraví tak, aby byla „jako nová“, ale její praskliny se zvýrazní zlatem. Ne proto, že by zmizely, ale protože se staly součástí příběhu a celistvosti. Stejně to vnímám i já. Hory pro mě nebyly léčbou, ale prostorem transformace. Nešlo o to něco opravit výkonem, ale přijmout to, co se stalo, a naučit se s tím žít – silněji, vědoměji a pravdivěji.
Michale, jak vzniká dokument v prostředí, kde je problém ujít pár kroků bez zadýchání a co je pro filmaře největší výzva?
Na náročné podmínky při natáčení jsem už poměrně zvyklý a dnešní technika naštěstí zvládne mnohem víc než dřív. Většinou si poradí jak s vysokou vlhkostí v deštném pralese, tak s extrémními mrazy ve vysokých horách.
Protože natáčím sám, myslím vždy v první řadě na vlastní bezpečnost a teprve potom vytahuji kameru. Někdy je ale těžké odolat. Na vrcholu Mera Peaku jsem kvůli několika záběrům v silném větru a teplotě blížící se −30 °C utrpěl vážnější omrzliny prstů a ze základního tábora mě nakonec musel transportovat vrtulník. Cit se mi naštěstí do prstů vrátil a mohu dál vesele natáčet.
Největší výzva při tomto filmu spočívala v tom dát Majce co nejlepší instrukce, aby mi z výstupu na vrchol přinesla dostatek materiálu. A pak už jen doufat, že ve výšce nad 8 000 metrů neselže technika. Což se ale bohužel stalo – kamera GoPro na helmě se v extrémním mrazu po několika sekundách vypnula.
Majko, osmitisícovka stojí spoustu času, energie i peněz. Co všechno člověk musí obětovat, aby mohl stát na vrcholu Manáslu?
V mém případě se často zjednoduším na minimum. Práce lékařky, trénink šestkrát týdně, někdy i dvojfázově. Žiju skromně a počítám každou korunu. Mezi tím vším se snažím udržet vztahy, rodinu a obyčejné fungování.
Jsou období, kdy to všechno dává smysl a plyne to přirozeně. A pak přijdou těžší noci, kdy přemýšlím, jak to celé finančně i časově zvládnout. A upřímně – někdy i chvíle, kdy si řeknu, že bych to nejradši pustila, že by bylo mnohem jednodušší.
Ale beru to jako součást cesty. S pokorou. Protože jinak by se v tom člověk snadno ztratil.
Michale, s kamerou v ruce jsi procestoval už přes 70 zemí světa. Které lokality a témata Tě lákají nejvíc?
Nejvíce mě lákají odlehlé přírodní lokality, kde člověk stále není pánem všeho kolem sebe – ať už jde o Himálaj, deštné pralesy v Kongu nebo komunity domorodých kmenů hluboko v džungli Laosu.
Původně jsem vystudoval zoologii, takže k dokumentaristice jsem se dostal především prostřednictvím témat, která upozorňují na globální ekologické problémy, nebo projektů zaměřených na ochranu přírody a ohrožených druhů zvířat po celém světě.
Mám pocit, že dnes potřebujeme více než kdy dříve hledat cestu k lepšímu porozumění přírodě a svému místu v ní. Dokumentární film vnímám jako jeden z nejsilnějších způsobů, jak o těchto tématech vyprávět – ne prostřednictvím čísel a statistik, ale skrze konkrétní lidské příběhy a emoce.
Majko, co plánuješ dál? Jaké další cesty a výzvy Tě lákají? Neurochirurgie zní jako poslání na celý život. Plánuješ se k ní vrátit, nebo už jsi ji kompletně pověsila na hřebík?
Tou největší výzvou je vlastně život sám. A já jsem nesmírně vděčná za to, co jsem už mohla ve svém životě prožít.
Pokud zdraví a štěstí dovolí, lákají mě další ultraběhy a hory. Vysoké hory. Pořád mě to táhne nahoru – k místům, kde se člověk potkává hlavně sám se sebou.
K neurochirurgii se už vrátit neplánuji. Bohužel úplně nejde skloubit dva extrémy, i když musím přiznat, že mi některé operace chybí. A hlavně mi chybí ta jedinečná atmosféra a lidé z ústecké neurochirurgie. Mám je hluboce ráda a nesmírně si jich vážím – a vždycky budu.
Michale, už ve čtvrtek 25.6. budete mít s Majkou premiéru dokumentu a debatu v pražském kině BIO OKO. Proč by si diváci tuhle událost určitě neměli nechat ujít?
Protože jde o akci, která se v této podobě už nebude opakovat. Budete mít skvělou příležitost poslechnout si další zážitky ze zákulisí natáčení filmu, Majka povypráví více o svém výstupu na Manáslu i o dalších aktivitách, kterým se věnuje, a po projekci se s námi můžete potkat u skleničky v mém oblíbeném kině.
Diáky jsou pravidelný cyklus cestovatelských přednášek v Biu Oko. Přináší životní příběhy poutníků, nomádů, couchsurferů, které spojuje anti-turistický přístup k cestování. Charismatičtí cestovatelé objevují svět novými způsoby. Jejich kroky vedou do neobvyklých míst, kreativních komunit a subkultur. O svých cestách píší knihy, točí filmy, besedují. Snaží se inspirovat druhé.
