Ve dvaceti letech má za sebou tisíce kilometrů v horách, stokilometrové ultratraily a sólo přechod celých Pyrenejí. Haute Randonnée Pyrénéenne (HRP) ho na 27 dní vystavila drsnému terénu, nejistotě i stesku. S Lukášem Cíglerem jsme mluvili o životě na trailu, svobodě pohybu mimo vyšlapané cesty i o tom, čím si ho Pyreneje získaly.
V 19 letech ses vydal sám na jeden z nejnáročnějších dálkových treků v Evropě. Haute Randonnée Pyrénéenne (HRP) je známý svou náročností, ne vždy jednoznačně značenou trasou i drsným vysokohorským terénem. Jakto že sis věřil zrovna na něj a jak ses připravoval?
V době, kdy jsem se rozhodl pro HRP, jsem už měl za sebou GR5, TMB a několik stokilometrových ultratrailových závodů, takže nějakou tu zkušenost s horským terénem jsem už měl. Kecal bych ale, kdybych teď tvrdil, že mě HRP nepřekvapilo. Terén takhle exponovaný a málo značený pro mě byl do jisté míry překvapením. Naštěstí se mi ale podařilo se rychle adaptovat. Dneska naopak můžu říct, že mi ten divoký terén, typický pro HRP, hrozně chybí, a dost uvažuju o tom, že se příští léto do Pyrenejí vrátím.
Co se týče přípravy, to už jsem lehce nakousl, je to ultra. To je moje obrovská vášeň, na kterou je ale potřeba se pečlivě připravovat. Můj trénink se tak skládal z každodenního běhu a pravidelného silového tréninku.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Co tě během celé cesty nejvíc překvapilo?
Nejvíc mě překvapila divokost a krutost Pyrenejí. To, že člověk v terénu funguje opravdu svobodně, nemusí se držet vyšlapané cestičky a v mnoha případech si cestu hledá úplně sám. Taky mě ale překvapilo i to, jak moc se mi v některých chvílích stýskalo. Byl to můj první delší trek od té doby, co chodím s přítelkyní.
TIP! Na Lukášovu přednášku „HRP – Nejtěžší trek Evropy?“ můžete zajít do pražského kina Bio Oko v úterý 20. října od 18:00. Po ní bude následovat promítání mezinárodního dokumentu „FLOW: Hlasy z řek, skal a nebe“ od 20:30. Na obě akce můžete zakoupit vstupenky na stránkách Biooko.net/Diaky nebo v pokladně kina.
To mi zrovna nahrává na další otázku: Na dlouhé sólo cestě člověk tráví spoustu času sám se sebou. Jak ses vyrovnával se samotou? A změnilo se během cesty nějak tvoje vnímání sebe sama?
Upřímně, těmhle „život měnícím“ trekům a příběhům, kdy se všechno zlomí přímo na trailu, moc nevěřím. Tím neříkám, že mě trek neposunul nebo nezměnil. Změnil mě rozhodně, ale je to pro mě spíš dlouhý proces, který se děje samovolně a pokračuje ještě dlouho potom, co trek dojdu. Hlavní věc je, že chci žít naplno a všechen volný čas využívat na věci, které mám rád, baví mě a naplňují. Prošel jsem si pár zraněními, která mohla být poměrně fatální, ale naštěstí všechno dopadlo dobře. Díky tomu jsem si uvědomil, že člověk opravdu neví, kdy se něco pokazí a některé věci už nebude moct dělat vůbec. Proto se snažím žít tak, jako by každý den mohl být ten poslední.
A se samotou si myslím, že si poradit umím. Netajím se tím, že si na treku rád zavolám s rodinou. Občas mám paradoxně pocit, že mám třeba k babičkám blíž, když jsem daleko na cestách, protože jsme najednou v častějším v kontaktu. A tím, že treky beru hodně jako sportovní výzvu a chodím většinou opravdu od rána do večera, na nějaké velké overthinkování moc času nezbývá.
Máš za sebou i Tour du Mont Blanc a francouzskou část GR5. V čem se HRP od těchto tras lišila? Co z ní podle tebe dělá tak výjimečnou výzvu?
Rozhodně v exponovanosti, náročnosti terénu, převýšení, značení a taky frekventovanosti. TMB i GR5 jsou vlastně pěkně značené trasy po pěkných cestách. Převýšení tam samozřejmě je a náročné jsou taky, ale HRP je oproti nim jednoznačně divočejší a brutálnější. O výjimečnosti HRP podle mě svědčí i to, že sem jezdí spousta hikerů, kteří mají za sebou velké treky typu PCT.
Celou cestu jsi taky dokumentoval. Jak se ti dařilo skloubit samotné putování s focením a natáčením? Stalo se někdy, že jsi kvůli záběru riskoval nebo se příliš zdržel?
S tím jsem trochu bojoval. Snažím se chodit hodně kilometrů denně, takže dát tohle všechno dohromady je občas boj. A protože to byla moje první dokumentace takhle dlouhé cesty, člověk ještě neví, co je reálně podstatné a co zas tolik ne. Ve chvílích, kdy šlo do tuhého, ale byl vždycky prioritou trek a moje bezpečí, ne natáčení.
Cestuješ s ultralehkým vybavením. Co tě na HRP nejvíc podrželo a co by sis dneska naopak už nesbalil?
Nejvíc mě podržel stan Durston X-Mid Pro 1 a batoh Hyperlite Unbound 40. Co bych si naopak už nevzal, je jedno tričko navíc a druhý objektiv.
Doporučil bys HRP někomu, kdo sní o dlouhém sólo treku, ale zatím nic podobného nešel? Co by měl vědět předem?
Pokud by to pro daného člověka měl být první delší trek, tak spíš ne. Je lepší si to nejdřív vyzkoušet na nějakém méně náročném treku, třeba na přechodu Mallorky nebo některého z Kanárských ostrovů. Tam si člověk vyzkouší stoupání, klesání i spaní venku, ale terénem i značením je to mnohem přívětivější. Pokud by se ale někdo chtěl na HRP vydat a chtěl by se dozvědět víc, doporučil bych mu video na mém YouTube kanálu, kde všechno poměrne podrobně popisuji. A kdo chce slyšet, jak to na HRP vypadalo doopravdy, i s tím, co se do videí nevešlo, toho rád uvidím 20. října v 18:00 na přednášce v Biu Oku.
