Ahoj. Všimli jsme si, že máš zapnutý AdBlock. Prosím, pozastav si pro HedvabnaStezka.cz blokování reklamy. Díky tomu můžeme zajistit více zajímavých článků o zemích světa, cestopisy, reportáže. Navíc se snažíme zobrazovat jen reklamy s cestovatelskou tématikou, podporujeme touto cestou i mnohé charitativní projekty a neziskovky. Snad tě nebudou moc rušit. Děkujeme! Redakce HedvabnaStezka.cz
Rušné centrum s velmi autentickými obyvateli, klasickými indiánkami v nařasených sukních s buřinkou – cholitas, a hlavně nekonečné možnosti radovánek v horách a divoké přírodě hned za humny činí z této jinak poměrně komplikované metropole zatím nedoceněný klenot.
La Paz má pověst nejvýše položeného hlavního města na světě, města obklopeného horami, sužovaného znečištěním, kriminalitou a sociální nerovností. Ale jak je to ve skutečnosti? Je to vůbec hlavní město a stojí za to sem jezdit?
Vždycky, když přijíždíme poprvé s nějakou skupinkou do La Pazu, většina cestujících neskrývá své zděšení, kam jsem je to zavezl. Popojíždění večerní smrdutou zácpou přes nekonečná předměstí, kdy se za okny naší dodávky míhají již dlouho rozestavěné nebo naopak rozpadlé domy, pokřikující prodejci, potulní psi, maminky táhnoucí své děti napříč divokým proudem troubících minibusů, dílny a prodejny všeho druhu s rezivějícími roletami navozují spíše dojem průjezdu válečnou zónou než vjezd do hlavní metropole Bolívie. Změna přichází u kovové sochy Che Guevary, na níž se někdo pěkně vyřádil se svářečkou a z kovového odpadu sestavil obří podobiznu tohoto oblíbeného masového vraha, který v Bolívii našel svůj konec za pomoci CIA a Fidela Castra. Úsměvné dílko se nachází u hrany náhorní plošiny Altiplana, odkud se již zařezává hlavní magistrála do údolí La Pazu.
Ve dne se zde prvotní šok zhojí úchvatným výhledem na velkoměsto vrostlé do dramatického kaňonu Chuquiago s bílými šestitisícovkami Huayna Potosí a Illimani v pozadí, pozitivně však zapůsobí i noční podívaná na zářící koberec lidských obydlí protkaný světelnými nitěmi rušných ulic.
El Alto a staré Město míru
Město La Paz má totiž velmi pozoruhodné umístění do krajiny. Celá horní část se nejmenuje La Paz, nýbrž El Alto, za což vděčí své nadmořské výšce přes 4000 m a demonstracím v 80. letech za odtržení od svého spodního, staršího sourozence. Samotný La Paz byl založen Španěly v polovině 16. století pod jménem „Naše paní míru“.
Nejširší nabídku průvodců a map Bolívie (turistických, horolezeckých, cyklistických a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz
Z původní incké osady se bohužel nic nedochovalo, kromě názvu Chuquiago, kterým La Paz dosud titulují indiáni z okolního kmene Aymara. Zato po Španělech v centru La Pazu zůstala nádherná koloniální architektura s dominující bazilikou San Francisco a okolní historickou čtvrtí. Nečekejte však žádné nablýskané pozlátko pro turisty.
Centrum La Pazu si neplánovaně zachovává svůj autentický ráz živelného organismu, který slouží hlavně místním lidem. Křivolaké uličky se směsí romantických, koloniálních fasád a nevalných pokusů o modernější architekturu tvoří nepravidelnou síť někdy až legračně strmých a převážně vodorovných linií. Všudypřítomná náměstíčka, schodiště a křižovatky jsou obklopena ambulantními prodejci všeho možného, kteří sem přijíždějí ze vzdálenějších lidových čtvrtí, které jako cihelný povlak organicky potahují okolní strmé kopce.
Proč La Paz není hlavním městem
Budovy kolem hlavního náměstí Plaza Murillo dávají odpověď na otázku, zda je La Paz hlavním městem. Najdeme zde prezidentský palác, parlament, řadu dalších vládních budov, katedrálu a spoustu muzeí. Takže podle ústavy je sice hlavním městem „Mnohonárodnostního státu Bolívie“ a střediskem právní moci Sucre, ale jinak všechny vládní instituce sídlí v La Pazu. Ten kontrast osobitě drsného La Pazu a čistého teplého městečka bílých paláců a urostlých palem v Sucre je pozoruhodný. Před kostelem La Merced nejspíše uvidíte zástupce různých komunit, které přijíždějí do La Pazu jednat s vládními institucemi. Poznáte je podle pestrých barev krojů, tkaných tašek přes rameno, andínských pletených čepic přiklopených černým kloboukem a tubusu na srolované dokumenty.
Při prohlídce La Pazu jistě neminete pitoreskní uličku Calle Apolinar Jaén, kde se dříve obchodovalo s lamami a před dvěma sty lety se zde scházeli revoluční intelektuálové kolem národního hrdiny Pedra Murilla, jenž odstartoval dlouhý boj za nezávislost svým tzv. „výkřikem za svobodu“. Než se zhoupl na šibenici na hlavním náměstí, zvolal, že pochodeň, kterou zažehl, už nikdo nezhasí. Hořela dalších 15 let, než se svobodná Bolívie mohla pojmenovat podle osvoboditele Simóna Bolívara. U náměstí hrdinů stojí za návštěvu centrální trh Mercado Lanza, kde se patrně jen tak nevysmeknete z intenzivní přízně některé z místních tet, která vás zatáhne do své improvizované mini jídelny a náležitě vykrmí.
Aymarská kultura a léčitelé Yatiri
Osobitá aymarská kultura se projevuje i v silném kultu přírodních léčitelů Yatiri a rituálů, které jsou přirozenou součástí místního běžného života. Tento druh léčení byl podporován i socialistickým ex-prezidentem Evo Moralesem coby protipól globální západní medicíně. Morales sice natropil spoustu neplechy, ale v některých ohledech podpořil národní a kmenové uvědomění, po staletích útlaku ze strany církve a politiky se opět dostala ke slovu tato prastará tradice čištění našeho vztahu s přírodou, našimi předky a komunitou, z níž pocházíme.
S Yatiri se můžete potkat např. na známém čarodějnickém trhu v centru La Pazu, kde prodávají různé pomůcky a obětiny pro rituály, ale opravdové kapacity tohoto oboru je lepší hledat v sousedním El Alto. Jako obětiny přinášené např. matce zemi, Pachamamě, slouží lístky koky, ale také nenarozené plody lamy, které bychom našli zahrabané pod základy mnoha domů. Pro konkrétní záměry, prosby o posvěcení nebo části těla k uzdravení se prodávají různé obětiny v podobě sošek všeho možného od aut, mobilů, milenců, knih (např. pro studeny před zkouškami) až po domy nebo části těla. Při návštěvě těchto míst je potřeba respektovat místní zvyky a zákaz focení.
Lanovkou na El Alto
Kopcovitý ráz a rozdělení města určuje také specifický způsob místní hromadné dopravy. Nutností je projet se v nádherném barevném busíku ze 60. let zvaném Micro a jednou z deseti nových lanovkových linek, které spojují centrum s okolními kopci a lidovými čtvrtěmi. Na vyzkoušení je ideální červená linka, která vede od původního vlakového nádraží přes centrální hřbitov až na vyhlídku do El Alto. Cestou z lanovek je úžasný výhled a někdy shůry uvidíte i život v některých drsnějších čtvrtích, kam bychom se coby gringos raději neměli vydávat.
Milovníci exotických hřbitovů jistě zaplesají nad specifickým způsobem pohřbívání ve městě, kde došlo místo. Rakve se zde totiž zazdívají do komůrek v několika patrech nad sebou a pozůstalí tam pak nebožtíkům ze žebříků kladou do vitrínky jejich oblíbené květiny, nápoje, sladkosti nebo hračky. Po deseti letech je třeba uvolnit místo, vybourat rakev a přemístit ji mimo město. Rozlehlý areál patrových hrobek je vkusně vyzdoben tematickými graffiti, které spolu s malbami v centru i chudinských barrios potvrzují vysokou úroveň streetartu Bolívie.
S běžným životem v Bolívii a La Pazu obzvláště souvisí také místní obliba v protestech formou blokády. Většinou jsou blokované všechny přístupové cesty do bohatšího La Pazu lidmi z chudšího El Alto, kde je také letiště. Rozehnání silou za vlády Evo Moralese nepřipadalo v úvahu, protože on sám se jako odborář dostal k moci nekonečnými blokádami a další lidi to tak naučil. Nezbývá tedy než kličkovat zaprášenými slumy a hledat nějakou skulinku v obležení nebo několik kilometrů blokády přejít mezi demonstrujícími pěšky. Alespoň další možnost sociální sondy do drsného života v lidových čtvrtích barrios, kde oběšení panáci na kandelábrech a děsivé nápisy na zdech připomínají, že zde platí vlastní pravidla, která jsou domobranou bez milosti vynucována.
Často se ale ulice zavírají i kvůli veselejším důvodům, jako jsou průvody škol s ohlušující hudbou a tančícími žáky i učiteli v maskách nebo pochody různých zájmových spolků. V La Pazu se zkrátka člověk vskutku nenudí.
I v samotném centru města potkáte na každém kroku místní typické dámy v tradičním oblečení, zvané cholitas. Nosí barevné nařasené suknice a plédy, výrazné náušnice a na spletených vlasech jim nějak záhadně drží malý tvrdý kobouček. Obvykle to bývají statné a udatné ženy, které v ulicích prodávají, co zrovna vypěstovaly nebo upekly. V El Alto se cholitas začaly věnovat i zápasení, z čehož se stala atrakce pro místní i cizince.
Už se nemohu dočkat, až se zase budeme toulat romanticky ošuntělým La Pazem a budu vás moci pozvat do některé z lokálních staromileckých kavárniček na teplé Api morado (nápoj z fialové kukuřice s cukrem a skořicí). Očkování proti C19 je v Bolívii nedostatek, ale doufejme, že to letos na podzim už konečně vyjde! Aktuální plány se dozvíte na mých stránkách goodplaces.cz.
Co vidět v okolí La Pazu
Tiahuanaco (Tiwanaku, UNESCO) – nejméně 3 tisíce let staré sídlo stejnojmenné kultury a následně legendární místo vzniku incké civilizace na bývalém břehu jezera Titicaca.
Valle de la Luna – tzv. měsíční údolí. Teplejší oblast u spodní části La Pazu, kde člověk pozná kreativní sílu eroze. Sloupy ze zvětralých jílů pokrývají horské údolí a tvoří hlavní lákadlo tohoto geoparku, kterému dal jméno sám Neil Armstrong.
Valle de las Animas – rozlehlá snová krajina ještě impozantnějších skalních sloupů, které tvoří hluboké kaňony a strže. V okolních vesnicích se během našeho podzimu odehrávají býčí zápasy s následnými bujarými oslavami.
Huayna Potosí (6088 m) – nádherná hora na dohled od La Pazu může být vaše první „šestka“. Výlet na 2,5 – 4 dny s různými možnostmi náročnosti výstupu.
Pico Austria (5320 m) – dvoudenní trek s romantickým přespáním u jezera Chiar Kota. Výstup odmění fascinujícími výhledy na panoramatickou hradbu pětitisícovek se známým špičákem Condoriri na jedné straně a lago Titicaca na druhé.
Sjezd po silnici smrti – nenáročný cyklovýlet po silnici zaseknuté do srázu, kde za dob své krvavé slávy umíral v průměru jeden člověk denně. Dneska se už náklaďákům nad 600 metrů vysokým srázem vyhýbat nemusíte, jen si užíváte poklidný sjezd dlouhý více než 3000 výškových metrů.
