Kuba a prvních 1000 km na koloběžkách

Kuba byla hodně divoká už co se týče příprav. Informace o zemi se lišily zdroj od zdroje, nebyli jsme si jistí vůbec ničím. Jisté bylo jen to, že to bude asi velká výzva. Na expedici jsme si vyhradili 2 a půl měsíce a jako cíl jsme si dali přejet celou Kubu z nejvýchodnějšího bodu země na ten nejzápadnější.

Přiletěli jsme do Havany a chtěli jsme se hned přesunout na východ co nejblíže našemu vytyčenému startu. Bez přestupu to šlo jen do Santiaga de Cuba a první volný autobus jel až za 5 dní. Abychom nečekali jen tak, vyrazili jsme na zahřívací třídenní výlet do pohoří Sierra del Rosario. Už tady to začalo být velmi dobrodružné. Hned první noc kempování přišla velmi silná bouře a s ní přišla blesková povodeň, která nás vyhnala ze stanu. Ten se najednou ocitl uprostřed proudící řeky a museli jsme ho rychle přesunout kousek výš a stranou. Déšť byl tak silný, že jsme během pár vteřin promokli na kost, bylo to jako stoupnout si pod tekoucí sprchu. Z tak silné bouře byli rozhození i místní, nestává se to prý moc často. Dodnes nechápu, že stan nepropustil žádnou vodu dovnitř, ani horem ani spodem.

Zbytek zahřívacícho výletu jsme si užili už relativně bez problémů, přesunuli jsme autobusem do Santiaga a naše expedice konečně mohla začít. Od východního mysu nás stále dělilo ještě asi 400 km, ale tuto vzdálenost jsme už překonali na koloběžkách – severní cestou jsme se rozhodli jet na východ a jihem to pak vzít už směrem na západ. Ani tady začátek nebyl jednoduchý. Při výjezdu z města jsme projížděli nejchudší městskou čtvrtí. Když jsme zastavili na křižovatce na červenou, vyběhla proti mě do spodní půli nahá žebračka. Celý výjev byl tak děsivý, že jsem na zelenou už nečekala ani vteřinu a do křižovatky jsem vjela hned, samozřejmě ale zrovna nic nejelo.

Nejširší nabídku průvodců a map Kuby (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Severovýchod země byl hodně kopcovitý a také hodně deštivý. Pršelo nám v podstatě každý den, což se ale v nejdeštivější oblasti ostrova není až tak moc čemu divit. Řidiči jsou tady neohleduplní, jednou mě náklaďák málem srazil, minul moje řídítka jen asi o 5 cm, jindy zase projel hlubokou kaluží hned vedle nás a ohodil nás vodou od hlavy k patě. Často nás zahalí černý oblak dýmu z výfuků, to pak trénujeme za jízdy zádrž dechu. Silnice jsou ve špatném stavu a do toho plné sklěněných střepů. A tak, i když si na střepy dáváme velký pozor, jsme řešili už 4x píchnuté kolo. Jednou jsem se vyhýbala protijedoucímu autu a malinká kaluž se ukázala být docela hluboká, kolo se mi zaseklo ve schované díře a já jsem skončila na zemi před koloběžkou.

Také téměř každý den řešíme problémy s jídlem. Jídla je tady nedostatek i pro místní, na pečivo narazíme jen vyjímečně a když už, tak zase není nic, co bychom si mohli dát na něj. Restaurace nebo jídelny jsou tady také málo, pro většinu místních znamená jedno jídlo v restauraci třetina jejich měsíčního platu. Občas se objeví streedfood ve formě “pizzy” – kus ne úplně dobrého těsta s něčím jako sýrem nahoře – nebo bulka se sýrem a uzeninou vzdáleně připomínající šunku. Ale ty často skladují ve výloze přímo na slunci celý den a tak se nám do toho moc nechce.

Ubytování střídáme na divoko ve stanu a u místních v tzv. “Casa Particular”. Kvalita ubytování se velmi liší, někdy je to docela pěkný pokojíček a je k dispozici terasa, jindy, hlavně v odlehlejších oblastech, je to chlívek předělaný na pokoj, a často je vidět, že místo nejčastěji slouží k jiným, ehm, aktivitám, než je přespání pocestných. Kempovací místa je zase někdy velmi težké najít, ale odměnou nám pak několikrát byl výhled přímo na moře nebo třeba i ranní koupačka.

Projeli jsme spíše průmyslovým městem Moa, Vánoce jsme oslavili ve městě Baracoa, kde se údajně poprvé vylodil Kryštof Kolumbus, navštívili jsme kakaoovou plantáž, prozkoumali nádhernou soutěsku Boca de Yumurí a po Vánocích jsme stanuli na mysu Punta de Maisí. Odměnou nám byla nějaká viróza, která nejdříve sejmula Máru a pak o pár dní později i mě.

Tak jak byl severovýchod nejdeštivější, tak jihovýchod po cestě z mysu je naopak jedna z nejsušších oblastí. Najednou jsme projížděli naprosto úchvatnou pouští krajinou, která mě učarovala. Na Silvestra jsme byli už v Guantanámu, kde jsme zjistili, že oslavy nového roku probíhají pouze doma v rodinném kruhu a až o půlnoci se vyjde před dům do ulice, aby se symbolicky zapálily velké vycpané postavy a ze zápraží se vystříkávaly kýblem vody. Doma se oslavuje ale jen proto, že je tento den vládou zakázané jakékoli veřejné shromažďování.

Projeli jsme ještě jednou Santiagem a pokračovali dál na západ. Čekal nás další nádherný úsek, z jedné strany cesty moře, z druhé nejvyšší kubánské pohoří Sierra Maestra. Byl jen velmi malý provoz, krásné počasí, krajina nádherná, bylo se stále čím kochat…

Prvních 1000 km bylo dobrodružství v pravém slova smyslu, nádherné chvíle střídali těžké, potkali jsme spousty skvělých lidí, vyslechli jsme si už spousty lidských příběhů, viděli spoustu nádherných míst a hlavně – tohle byl teprve začátek.