Ahoj. Všimli jsme si, že máš zapnutý AdBlock. Prosím, pozastav si pro HedvabnaStezka.cz blokování reklamy. Díky tomu můžeme zajistit více zajímavých článků o zemích světa, cestopisy, reportáže. Navíc se snažíme zobrazovat jen reklamy s cestovatelskou tématikou, podporujeme touto cestou i mnohé charitativní projekty a neziskovky. Snad tě nebudou moc rušit. Děkujeme! Redakce HedvabnaStezka.cz
Jana je nejen nadšená poutnice a milovnice dálkových tras, ale zabývá se hlavně tématem nastavení mindsetu šťastného poutníka. Sama prošla přes 1000 kilometrů po Stezce Českem nebo jednu z poutních cest do Santiaga de Compostely, aniž by měla předešlý sportovní základ nebo zkušenosti profesionální hikerky. Dnes se s námi podělí o to, jak se na traily připravit psychicky, jak pracovat s očekáváním, krizí i návratem do běžného života a co všechno se dá při takové cestě objevit – nejen kolem sebe, ale především v sobě.
Jak ses dostala k tématu mindsetu poutníka a kdy ti došlo, že při dálkovém trailu nejde jen o fyzičku, ale hlavně o práci s myslí?
To téma se mi nabízelo velmi přirozeně. Dlouhodobě se zajímám o oblast určitého osobního rozvoje, hlubšího sebepoznání a vědomé práce nejen s tím, co se děje kolem nás, ale především s tím, jak k tomu přistupujeme vnitřně. A to je přenositelné do všech kontextů – do “cestovatelských a hikerských cest”, i do samotné cesty životem v tom nejširším slova smyslu. Putování přírodou se tak pro mne v mnohém stalo hezkou metaforou té životní cesty a v mnoha ohledech i zrcadlem mnoha vnitřních vzorců, v nichž je člověk zvyklý fungovat. A věřím, že každý, kdo někdy šel nějakou delší pěší trasu, by asi potvrdil, že práce s psychikou a motivací je naprosto klíčová, pokud chce člověk cestu dokončit a zároveň jí nejenom přežít, ale ideálně si její průběh i co nejvíce užít. A nebo ji dokonce využít právě třeba k lepšímu poznání sebe samého nebo k hlubší reflexi svého života.
Máš nějaký terapeutický background, který Ti pomáhá lépe chápat vnitřní procesy během pouti?
Mám za sebou dvou a půl letý sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik a chystám se vstoupit do dalšího pětiletého. Absolvovala jsem různé další kratší programy tohoto typu, zrovna teď budu dokončovat akreditovaný rekvalifikační výcvik kouče osobního rozvoje, a aktuálně procházím i výcvikem travel coachingu, který propojuje právě osobní rozvoj a koučinkové techniky s cestováním, s konceptem doprovázených poutí… Ale ten nejdůležitější referenční rámec je pro mne nakonec asi určitá vlastní introspekce a různé nástroje, které k ní napomáhají a které jsem v průběhu posledních pěti let sama na sobě vyzkoušela. A dálkové trasy považuju za jeden z takových nástrojů, jak se člověk může skrze “cestu ven” a skrze opuštění kontextů, ve kterých v každodenním životě funguje, paradoxně dostat více dovnitř. Tedy k sobě, ke svojí autenticitě.
Když zrovna neputuješ – čemu se věnuješ profesně? Přednášíš, vedeš workshopy… co všechno tvá práce obnáší?
Putování mne pochopitelně neživí a musím jej stále realizovat v čase svého vyšetřeného volna. Stejně tak přednášení a vedení workshopů je prozatím něco, co dělám spíše jako časově náročný koníček. 🙂 Věřím však, že se do budoucna třeba stane trochu více i profesí, např. skrze koncept ekoterapie, který je mi blízký nebo skrze doprovázené poutě, které pěší chůzi a oblast osobního rozvoje kombinují a ráda bych se jim proto z pozice průvodce věnovala více. Jinak se ale živím například jako referent společensky odpovědných projektů pro jednu firmu a aktuálně mne velmi těší a naplňuje moje práce pro komunitní centrum spolku Prague Pride, kde se realizují různé druhy akcí i programů poskytujících např. právě psychickou podporu a pomoc LGBTQ+ lidem. A občas si ještě sednu do pomyslného křesla produkční a kurátorky výstav současných výtvarných umělců, úplně původně jsem totiž vystudovaný historik umění.
Jak se dá na dálkový trail mentálně připravit už před samotným putováním?
I o tom mluvím v rámci své přednášky a workshopu, nicméně kdybych to měla ve stručnosti shrnout, tak například už jen samotným uvědoměním si vlastních motivací a důvodů, proč se na takovou cestu vydáváme. To nám může být velmi užitečné nejen k tomu, že každý z těch důvodů, který je skutečně náš, nám pomáhá jít dál ve chvíli, kdy přijde nějaká krize a my jsme náchylní k tomu to vzdát. Ale i proto, že když si uvědomíme, pro co si vlastně jdeme, tak můžeme zvolit takovou cestu, která nejvíce povede k naplnění našich představ. Zároveň je ale dobré uvědomit si a vědomě opouštět i příliš pevná očekávání a přehnané nároky na samotný průběh cesty nebo na její výsledek. To, že se vydáme na dálkový trek samozřejmě zázračně instantně nevyřeší všechny naše problémy. S trochou nadsázky: Jako zarytý milovník gaučingu asi nebudu mít za týden kondičku vrcholového sportovce, z vystresovaného manažera se pravděpodobně ihned nepřepnu do stavu zenového klidu a vyrovnanosti a stejně tak je maličko nepravděpodobné, že za týden nenajdu odpovědi na všechny otázky po smyslu svého bytí. 🙂 Co tím chci říci je to, že dálková chůze nás ve skutečnosti může dovést k mnoha úžasným vhledům a nápadům, ale mnohem více v té chvíli, kdy se vymaníme z pasti předchozích nároků na ně. Stejně tak je například dobré si předem uvědomit svoje limity – ty fyzické i ty mentální, třeba v podobě různých strachů.
Stezka Českem – Lužické hory, Tolštejn
Jak se vyrovnat s přehnanými očekáváními, která si neseme – a často ještě přiživujeme přes sociální sítě?
To přiživování sociálními sítěmi je samozřejmě klasický problém. Myslím, že je to s nimi jako s mnoha jinými věcmi – jsou dobrým sluhou (můžou nás k mnoha cestám inspirovat, motivovat, můžeme na nich najít spoustu neocenitelných informací…), ale také hodně zlým pánem, když příliš podlehneme tomu, co nám ukazují a rozhodneme se považovat ten malý výsek reality za realitu celistvou. V kontextu dálkového trailu jsou takovým malým výsekem reality všechny ty krásné záběry z vrcholků kopců, příběhy o skvělých “trail angels” a dalších lidech, co nám po cestě pomohli, fotky vychlazeného piva a jídla, které nám po fyzické námaze tak chutnalo nebo humorné historky, ve které se nakonec proměňují i ty krizovější momenty. Pravda je ale taková, že na dálkovém trailu se člověk přirozeně potkává i s každodenními nástrahami v podobě přírodních podmínek, počasí, fyzické únavy, … Že ty krásné výhledy často střídají i méně záživné úseky, kdy člověk musí mnohem více bojovat se svojí hlavou a motivací. Že zkrátka na denní bázi vystupujeme z komfortní zóny a patří to zkrátka k věci. Nakonec to je to, čím nás takové cesty nejvíc posouvají i vnitřně a proč na ně často vzpomínáme a čerpáme z nich možná i do konce života. Ale obecně je potřeba dopředu přijmout, že jejich průběh prostě nebude jen procházka růžovou zahradou a také se vymanit z přílišných nároků na konkrétní průběh cesty. Je lepší se naopak otevřít právě tomu, co cesta sama přirozeně přináší. I to je opět hezká paralela k životu. Ty nejlepší věci, co se člověku stanou, přichází často právě ve chvíli, kdy na sebe netlačí a pustí otěže té neustálé kontroly. A jsou to ty, které by si sám nikdy nevymyslel a nenaplánoval.
S jakými mentálními nástrahami se poutník na trase nejčastěji setkává?
Těch je asi celá řada a minimálně z velké části to opět odráží i to, s jakými mentálními nástrahami se potkává i v “běžném” životě. Když se vydáme na cestu, tak vzorce, ve kterých jsme zvyklí fungovat, pochopitelně mávnutím kouzelného proutku nezmizí. Často se jen “nalepí” na různé situace, které řešíme po cestě, ale v kontextu toho prostšího fungování v rámci života na dálkové pouti je často mnohem snazší je uvidět. A tím se nám také otevírá obrovský prostor k tomu je proměnit, přerámovat. Tak například: Jste zvyklí tlačit na sebe, na svůj výkon, porovnávat se s druhými, všechno úzkostlivě plánovat nebo kontrolovat, svazují vás v běžném životě všemožné předsudky a strachy o to, co by se mohlo stát, které jsou často převzaté a neodráží ani tolik skutečná rizika, jako spíše nějaký strach z neznáma nebo ze změny…? Pak je možné a pravděpodobné, že s tímhle vším se v nějaké podobě můžete a budete utkávat i na pěší pouti, minimálně třeba na počátku té první.
Stezka Českem – České Švýcarsko
Jak pracuješ se svou myslí v těžkých chvílích – když prší, bolí tělo, nebo se dostaví samota?
Já vždycky říkám, že právě v takových chvílích je dobré zacházet se sebou přesně tak, jak byste zacházeli se svým nejbližším a nejmilejším člověkem. A podle toho se sebou i vést odpovídající vnitřní dialog. Tedy být k sobě spíše laskavější a hledat všechny možné podpůrné nástroje, které jsou v tu chvíli k dispozici. Pro každého to může být něco jiného. Pro mne třeba poslech hudby, podcastů, dobré jídlo, co jsem si schovávala, někdy i nutné zařazení delšího odpočinku nebo přeplánování trasy a snížení nároků. Kladení si opravdu malých dílčích cílů a vědomé ocenění sebe sama za jejich dosažení a za každý kilometr cesty, který člověk v takové chvíli zvládne ujít. Když si stanovíme nižší metu a dokážeme se po jejím dosažení doopravdy upřímně ocenit, často pak zvládneme dojít mnohem dále, než jsme si mysleli. Ale zároveň opravdu není dobré snažit se to tzv. “urvat” a jít až příliš přes nějaké signály, které nám vysílá naše tělo. K tomuhle asi každý přistupuje jinak, ale mne osobně se to nikdy nevyplatilo.
Jak vypadá zdravé srovnávání versus toxické porovnávání?
“Zdravé” je srovnávat se vždy jen sám se sebou v určitém časovém rámci – tedy všímat si toho, jaký posun jsem udělal. Druhými se můžeme inspirovat, ale neměli by se stát referenčním rámcem, na základě něhož sami sebe oceňujeme nebo ze kterého dokonce odvozujeme svojí hodnotu a posuzujeme to, jak si vedeme. Nejsme oni, nežijeme jejich život, naše tělo, kontext, background, … se mohou velmi výrazně lišit. Všichni se nějak tváříme, že tohle přece přirozeně víme a že se neporovnáváme. Ale ruku na srdce – všichni tomu v nějaké míře podléháme, pokud se vědomě nerozhodneme to zastavovat. 🙂
Co všechno se podle tebe dá o sobě na cestě zjistit, a proč vlastně putování vnímáš jako cestu k sobě samému?
O tom by se dalo mluvit hodiny a hodiny, ale zkusím shrnout alespoň pár dílčích věcí. Určitá “identita hikera/poutníka”, kterou zejména na dálkových trasách pomyslně přijímáme, nás pro tu chvíli tak trochu zbavuje všech ostatních identit, co v každodenním životě zastáváme. Všech nároků těch rolí, které jsme na sebe vzali. Masek, které často nosíme a už ani nevíme, že to nejsme tak úplně my. Když z nich vystoupíme a zároveň vstoupíme do toho prostého způsobu života na dálkové pouti, kde jediné, co člověk doopravdy “musí”, je jít, někde přespat, najíst se, sehnat vodu… tak máme možnost potkat se sami se sebou v mnohem větší syrovosti, opravdovosti a autenticitě. Tam pod těmi všemi rolemi a “identitami” je naše jádro. A to máme možnost uvidět a hlouběji poznat. Díky tomu, že vystupujeme z našeho každodenního kontextu a máme možnost podívat se na něj z dálky, získáváme také nové perspektivy. Na různé situace v našem životě i na nás samotné. Také výstup z komfortní zóny, který provází skoro každý den na takové pouti, nás velmi vnitřně posouvá. Je dokázáno, že zóna učení se a růstu je právě za hranicí komfortní zóny, v níž se pohybujeme v zajetých “křeččích kolečcích” a zautomatizovaných vzorcích. Právě ty vnitřní mechanismy a vzorce, pod jejichž nadvládou běžně fungujeme a které nám cesta může odzrcadlit, jak jsem popsala před chvílí, jsou další velikou věcí, kterou je možné o sobě odhalit. A v kontextu pěšího putování je možná mnohem snazší je pro změnu neposlechnout a vyzkoušet si, jaké je to žít více vnitřně svobodně. Také tím, že se dostáváme do velmi otevřeného prostoru – a to vnějšího i vnitřního – a máme po cestě spoustu času, který není v zajetí naší neustálé kontroly, který nemáme na minuty rozplánovaný a určený pro nějaký účel… tak k nám může přicházet spoustu důležitých věcí. Různá uvědomění, nové prožitky, zasunuté vzpomínky nebo myšlenky, na něž jsme v tom “provozním přemýšlení” neměli čas nebo jsme je potlačovali. Chůze v přírodě je zároveň skvělým tréninkem toho tolik skloňovaného “bytí v přítomném okamžiku”, ve kterém se skrývá velký zdroj klidu. A skrze tento klid můžeme získat náhled na to, jakým způsobem to, jak se běžně cítíme, ovlivňuje naše neustálá identifikace s tím, co se nám stalo v minulosti nebo naše časté obavy o budoucnost. Je toho opravdu spoustu, co si člověk může odnést.
Jak vypadá návrat zpátky do „běžného“ života po tak silné poutní zkušenosti? Dá se štěstí z cesty přenést i do každodennosti?
Může to být dost intenzivní a náročné, to nebudu zastírat. Vracíte se do stejného kontextu, ale vy sami už svým způsobem nikdy úplně stejní nejste. Myslím, že si člověk musí přenést trochu té odvahy z cesty i domů – v tomto případě ve smyslu nebát se začít žít více v souladu s tím, co se o sobě dozvěděl. Otevřít se možnosti změny, pokud po cestě zjistí, že mu některé věci z jeho stávajícího života a fungování v něm nevyhovují. Na dálkových trasách se říká “hike your own hike” – utvoř si svojí vlastní cestu. Takovou, která je opravdu Tvoje, která Tě odráží a těší. Taková cesta má největší potenciál dovést Tě do cíle. A přijmi si za ní taky zodpovědnost. To je něco, co je možné si přenést do každodennosti. Určitou míru svobody a zároveň zodpovědnosti za svojí cestu, v tomto případě za svůj život. Všichni jí máme, ale často si to neuvědomujeme a dostatečným způsobem ji nevyužíváme, jsme spíše ve vleku událostí. Můžeme se taky pokoušet hledat a uchránit si alespoň malé chvíle toho prostého bytí a přítomnosti i v té každodenní realitě. Hledat, kde v životě zažíváme podobnou radost a flow, jakou jsme zažívali v některých momentech na pouti. Z praktického hlediska je možné si také alespoň trochu přenést ty dílčí jednoduché “dobré návyky”, které přispívají k tomu, proč je nám na pěších cestách často lépe, než uprostřed města v kanceláři. Zařadit do svého života více přírody, pohybu, pravidelnosti nebo času, který není určen ničemu konkrétnímu. Občas si něco odepřít a vystupovat z komfortu a o to více se z něj potom radovat – tak jako jsme se na cestě radovali z teplé sprchy, měkké postele nebo jídla, které pro tu chvíli nebyly samozřejmostí. A především je možné využít všech těch krizových momentů, co jsme po cestě zvládli, k prohloubení pocitu naší vlastní vnitřní síly. K posílení pozitivního náhledu na nás samotné, na naše možnosti, na schopnost se o sebe opřít, najít cestu i tam, kde se situace zdála být bezvýchodná… Myslím, že každý, kdo zvládl projít nějakou delší pěší cestu, potvrdí, že je to skvělý nástroj k posílení víry v sebe samého.
Přijďte na workshop během festivalu OBZORY v Praze 7. – 9.11.2025, kde vám Jana shrne základní rady a tipy, jak pracovat s myslí a psychikou ve fázi příprav, v průběhu cesty samotné i po návratu. Řekneme si také, čím nás dálková chůze posouvá vnitřně a jak může fungovat v kontextu sebepoznání, seberozvoje nebo při překonávání obtížných životních situací. Vstupenky ZDE.
