JAN RENDL: Ze dna až na vrcholky And a dalších velikánů

Netajíš se faktem, že sis prošel temným obdobím – alkoholem, drogami a životem na ulici. Co byl ten zlomový okamžik, kdy sis řekl, že se musí něco změnit?

To není žádné tajemství samozřejmě. V mém případě za tím stál především alkohol. Situace postupně došla tak daleko, že mě kvůli tomu vyhodili z práce, zadlužil jsem se a nakonec mě vystěhovali z bytu. Ocitl jsem se na čtyři měsíce na ulici. A to je chvíle, kdy se člověk dostane na velmi tenkou hranici – buď s tím rychle něco uděláš a začneš se zvedat, nebo na té ulici zůstaneš a je konec. Naštěstí jsem patřil k těm, kteří se rozhodli jednat hned.

Jak těžké bylo se z toho dostat? Bez zázemí, bez jasného cíle, jen s tím, že „něco musí být jinak“?

Bylo to samozřejmě těžké, není to nic jednoduchého. Na ulici jsem se dostal opravdu brzy – bylo mi teprve 21 let. Neměl jsem moc životních zkušeností a už od patnácti jsem žil tak trochu jako „rocková hvězda“. Věděl jsem, že v Havířově máme Azylový dům, znal jsem ho dobře – s partou dalších chlapů jsme před ním často popíjeli a tehdy jsme si dělali srandu, že tam jednou skončíme. No, nakonec se to opravdu stalo.

Pomoc jsem začal hledat právě tam. Zaměstnanci a sociální pracovníci mi pomáhali znovu najít směr – společně jsme se snažili, abych si našel práci, splatil dluhy, sehnal bydlení a postavil se na vlastní nohy. Trvalo to dlouho – protože když dluhy nesplácíš, naskakují penále a z pár tisíc je najednou půl milionu. Ten jsem splácel zhruba do svých 25 let.

Paradoxně mi tohle těžké období dalo velkou urputnost. Měl jsem spoustu zaměstnání, prakticky jsem ani nespal, protože jsem musel vydělávat. Chtěl jsem žít normální život. Někdy to bylo opravdu na hraně fyzických i psychických sil – ale právě to mi ukázalo, kolik toho ve skutečnosti zvládnu.

Jak vypadaly tvoje začátky na cestách, když si neměl skoro žádné peníze, vybavení, ani zkušenosti?

Byl jsem zvyklý žít z úplného minima, protože většina toho, co jsem vydělal, šla rovnou na splacení dluhů. Když jsem dluhy konečně všechny splatil, začalo mi zůstávat víc peněz – a já najednou nevěděl, co s nimi. Jako kluk jsem chodil po horách a byl členem turistického oddílu, tak jsem si řekl, že na to navážu. Jenže české hory mi po chvíli začaly být malé, a tak jsem vyrazil do Rumunska – tehdy ještě s půjčeným stanem.

Na té první rumunské cestě jsem byl ale úplný amatér. Netušil jsem třeba ani to, že tam mají časový posun, takže jsem zůstal čekat na nádraží na vlak, který už dávno odjel. Neměl jsem chytrý telefon, ani internet, všechno jsem řešil s papírovou mapou. Fyzicky jsem na tom taky nebyl nijak slavně a pořád jsem ještě kouřil. Celé to bylo takový punk – všechno jsem tak nějak plácal dohromady. Ale bavilo mě to, i přes všechny ty průšvihy. Postupně jsem si dokupoval vybavení, začal vyrážet do dalších zemí a z koníčku se nakonec stalo povolání na plný úvazek.

Vnímáš cestování i jako určitý druh terapie?

Určitě ano. Chození pěšky má pro mě silně terapeutický účinek. Když jsem se poprvé vydal na 10 000 kilometrů dlouhou cestu Jižní Amerikou, tak jsem svým způsobem utíkal. Zrovna jsem měl za sebou nepovedený vztah a chtěl jsem se z toho všeho vychodit. Na takové cestě se ti ale začnou otevírat staré rány, vzpomínky a věci, které jsi v sobě dlouho dusil. Byl jsem tam sám, často uprostřed ničeho, v divočině, kde se před vlastními myšlenkami neschováš. Všechno tě doběhne a ty se s tím musíš nějak popasovat.

Celých jedenáct měsíců jsem ze sebe dostával svoje myšlenky – zapisoval jsem si je do deníku, probíral je v hlavě. A když jsem se po té cestě vrátil, jednou z prvních věcí, kterou jsem udělal, byla návštěva terapeuta. Myslím si, že ne všechno dokáže člověk zvládnout sám – a že terapie pod vedením odborníka může opravdu pomoct.

V podstatě bez zkušeností jsi přešel Jižní Ameriku z Kolumbie až do Chile – 10 000 kilometrů pěšky. Co tě na té cestě naučilo úplně nejvíc?

Neřekl bych, že jsem do toho šel úplně bez zkušeností. Jak už jsem zmiňoval, měl jsem za sebou celou Evropu procestovanou stopem, výstup na Mont Blanc a další hory. Ale co se týče dálkových přechodů, tam to byla v podstatě premiéra. Do té doby byl můj nejdelší pochod asi 160 kilometrů po Šumavě, takže v tomhle směru jsem opravdu začínal. Ale rozhodně jsem nebyl začátečník jako cestovatel.

A co mě tahle cesta naučila? Především to, že nemá smysl moc plánovat. Zvlášť ne v Jižní Americe, kde se situace mění z hodiny na hodinu. Měl jsem spoustu fuck-upů. Třeba když jsem dorazil na hranice v Bolívii a zjistil, že zrovna probíhá státní převrat – celý můj plán se tím zhroutil. Takových momentů bylo víc a naučily mě, že nejlepší přístup je jít do toho s otevřenou myslí a po hlavě.

V Jižní Americe jsi strávil hodně času. Čím tě ten kontinent tak přitáhl?

Tak nějak mi to přirozeně vyplynulo. Když jsem měl pocit, že jsem v Evropě už viděl všechno, co jsem nutně chtěl, věděl jsem, že další zastávkou bude Jižní Amerika. Nemělo to žádný významný důvod. Ale co mě tam potom opravdu fascinovalo, byly hory – úžasné hory všude kolem. Andské pohoří se táhne napříč celým kontinentem a já hory prostě miluju.

Další věc, která se mi na Jižní Americe líbí, je to, že tam v podstatě neplatí žádná přísná pravidla. Nemůžeš tam udělat nějaké zásadní faux pas, protože lidé tam ten život neberou tak vážně jako u nás. Můžeš jít po ulici, začít si zpívat a nikdo se na tebe nebude divně koukat, nebude si říkat, co to je za pitomce.

Taky je ten kontinent relativně bezproblémový, co se týče víz a byrokracie. Občas se mi sice stalo, že jsem třeba šel 40 kilometrů a pak zjistil, že jsem si měl ve městě vyřídit permit – to člověka trochu naštve – ale většinou se to dá nějak vyřešit. Řekněme, že když víš, jak na to, vždycky se najde cesta.

A celkově je cestování po těch zemích překvapivě levné, když člověk ví, co a jak. Mají tam skvělé jídlo, krásné holky, a na celém kontinentu se domluvíš jedním jazykem, kromě Brazílie. Díky tomu jsou i setkání s místními mnohem hlubší, protože si s nimi můžu opravdu popovídat.

Máš za sebou přechody napříč kontinenty, ale i český rekord kolem hranic bývalého Československa. Co tě fascinuje při cestování naší vlastí?  

Ať je naše země jakákoliv, ať má sebevíc problémů, které mě taky občas pořádně štvou, pořád to tady miluju. Vyrůstal jsem v tom, první krůčky na vandrech jsem dělal v českých lesích, a ten vztah tam prostě je. Pořád si myslím, že Česko je jedna z nejhezčích zemí na světě. Máme tu kus přírody na dosah prakticky odkudkoliv a my Češi k ní máme silný vztah.

Někdo může namítnout, že jinde jsou úchvatné ledovce, vysoká pohoří, obrovská jezera a dechberoucí scenérie, a je to pravda, ale u nás je něco jiného – tady na mě vyzařuje klid. Má to uklidňující kouzlo. Navíc je cestování u nás neuvěřitelně snadné. Nemusím řešit, jak se kam dostanu, nemusím se bát jedovatých zvířat nebo jiných nebezpečí. Znám to tu. Když jdu do hor, můžu prostě vypnout a soustředit se jen na les a na přírodu, aniž bych musel řešit milion dalších věcí. Česko je pro mě klidná a bezpečná země a mám ho rád.

Za poslední roky jsi už ušel vzdálenost odpovídající obvodu zeměkoule. Máš vlastně rád chůzi?

To záleží, jak se zrovna vyspím. Občas se stane, že se ráno probudím a prostě se mi nikam nechce. Dám si volno, takový „day off“, ale to je spíš výjimka. Chůzi mám rád a obecně.i pohyb. Je mi jedno, jestli běhám, plavu, jezdím na kole nebo lyžuju. Prakticky neexistuje fyzická aktivita, kterou bych jen tak odmítl. Všechno rád vyzkouším a pohyb je pro mě od malička naprosto přirozenou součástí života. Bez něj bych to snad ani nebyl já.

Pořád mě to táhne ven. I když si někdy řeknu, že bych si dal nějakou „normální dovolenou“, stejně nakonec skončím v přírodě. Třeba před pár lety jsem jel na Mallorcu s tím, že si udělám lehký přechod a pak budu relaxovat na pláži. Jenže když jsem trasu dokončil, vůbec se mi nechtělo, a tak jsem ještě obešel celý ostrov dokola. Místo plánovaného odpočinku jsem stejně znovu sportoval.

Předpokládám, že takové vzdálenosti se musí i trošku podepsat na tvém zdravotním stavu, hlavně tedy na kloubech. Mám pravdu? 

Tady ti výjimečně musím oponovat – na mně se to nijak nepodepisuje. S aktivnějším chozením jsem začal asi ve dvaceti a mám pocit, že od té doby jsem na tom fyzicky čím dál líp. Nemám problémy s klouby, ani obecně s fyzičkou.

V poslední době jsem navíc dost zapracoval na své životosprávě. Snažím se jíst lehčí, převážně vegetariánskou stravu, do života jsem zařadil bylinky a také meditaci. Myslím, že i to má velký vliv na moje fyzické zdraví. Uvědomuju si samozřejmě, že věk nezastavím a nějaké zdravotní potíže mě dřív nebo později doženou, ale právě proto jsem začal víc přemýšlet o tom, jak žiju – a snažím se k sobě přistupovat zodpovědně.

Loni jsi při pouti od Pacifiku k Atlantiku vybral přes 90 000 Kč pro organizaci Mikasa. Co tě vedlo k tomu propojit tvou cestu a pomoc druhým?

Období, kdy jsem byl na ulici, ve mně hodně prohloubilo sociální cítění a empatii vůči lidem, kteří jsou slabší nebo zranitelní. Nejde jen o tuhle konkrétní sbírku, ale obecně, když cestuju, často se pohybuju mezi chudými lidmi, kteří žijí způsobem, jaký si u nás v Česku těžko dokážeme představit. Naslouchám jim, zaznamenávám jejich příběhy a snažím se je předávat dál, protože mám pocit, že jsou to často lidé, které nikdo neposlouchá a nejsou vyslyšeni.

Když můžu, pomáhám a často i finančně. Třeba do Venezuely, kde je situace opravdu složitá, pravidelně posílám peníze. Po světě jsem poznal spoustu skvělých lidí a pokud mám možnost jim nějak pomoct, tak to udělám.

A co se týče loňské sbírky – před časem mi diagnostikovali Aspergerův syndrom, což je forma poruchy autistického spektra, ale v mírnější podobě než klasický autismus. Tahle zkušenost ve mně probudila touhu pomoct lidem, kteří si procházejí něčím podobným. Připadalo mi to úplně přirozené a samozřejmé.

Jak vznikla trasa od Pacifiku k Atlantiku? 2 000 dlouhé putování z Chile přes Argentinu a Uruguay až do Brazílie?

To je jednoduchý. Na své první dlouhé cestě po Jižní Americe jsem došel až do Santiaga de Chile – a právě tam, kde jsem tehdy skončil, jsem teď znovu začal. Nikdy jsem v téhle části Chile a Argentiny nebyl, a vlastně ani v Uruguayi a Brazílii, takže mi přišlo logické se vydat i do těchto zemí. A dva oceány tvořily takové logické hranice.

Přechod tak majestátního pohoří není žádná sranda, jakým největším výzvám jsi čelil? 

Sranda to opravdu nebyla, to máš pravdu. A hlavně v momentě, kdy jsem se vydal na tenhle pochod, už jsem měl za sebou dva měsíce takového lehčího „courání a flákání“ po Jižní Americe. Výbava tím pádem už byla trochu obouchaná. Ve čtyřtisícových průsmycích na hranici Chile a Argentiny mi začala ucházet karimatka, takže jsem prakticky spal na ledu a sněhu. Počasí mi celkově dalo dost zabrat – byla tam mnohem větší zima, než jsem čekal, a musel jsem se s tím poprat. Dlouhé dny se mi nedařilo sehnat žádnou náhradu ani nic, čím bych karimatku opravil. Tyhle dny byly opravdu těžké a nehezké, a právě tohle považuju za největší výzvu celé cesty.

Hory hrají v tvých cestách zásadní roli. Co pro tebe osobně znamenají?

Určitě. Hory pro mě hrají zásadní roli, nejen na cestách, ale i v životě. Chodím tam hledat klid a pokaždé mi to pomůže připomenout si, jak je člověk ve srovnání se silou přírody malý a vlastně bezvýznamný. Myslím, že je důležité si to občas uvědomit, protože naše ega mají tendenci vzlétnout do výšin, a právě v horách znovu najdeme pokoru, kterou si příroda zaslouží.

Máš za sebou výstupy ve vysokých nadmořských výškách – jak se připravuješ na takové fyzické i psychické výzvy?

Mám docela dobrou přirozenou odolnost vůči nadmořské výšce, takže do 5 000 metrů nad mořem mě to nikdy nijak zásadně nerozhodilo. Samozřejmě si ale dávám pozor na aklimatizaci – nikdy po příletu hned nevybíhám na vrcholky. Kromě toho se nijak speciálně fyzicky nepřipravuju, protože, jak už jsem říkal, jsem v pohybu denně a je to pro mě přirozená součást života.

Co se týče psychické přípravy – za mě je nejdůležitější zůstat v klidu a „neuletět“. Do svého života jsem zařadil meditace a techniky na zklidnění, které mi pomáhají držet se nohama na zemi. Nejhorší věc, co se v horách může stát, je podcenění situace. Jednou mě dostal ten pocit, že už mám přece dost zkušeností na to, abych něco prostě zvládl. Bylo to v rumunských horách a skončilo to tak, že mi spadl batoh ze skály i s veškerým vybavením. Pokora je v horách strašně důležitá – zapomenout na ni může mít fatální následky.

Zažil jsi někdy v horách situaci, kdy šlo opravdu do tuhého?

Asi by se pár momentů našlo, ale co mi hned přichází na mysl, je moje první samostatná výprava do Rumunska. V noci mi tehdy kolem stanu slídil medvěd. To jsem byl asi nejvíc podělanej strachy v životě – ležíš ve stanu, slyšíš, jak kolem chodí obrovské zvíře, a vlastně s tím nemůžeš nic udělat. Navíc jsem tehdy úplně podcenil všechny doporučení, jako třeba nenechávat si jídlo ve stanu. Jen jsem se modlil, aby odešel. A nakonec vlastně ani nevím, kdy zmizel, protože jsem měl u sebe flašku vodky, tu jsem ve stresu vyexoval… a pak jsem usnul. Ráno jsem se probudil živej, tak to beru jako úspěch.

No a pak třeba Bolívie. Tam jsem jednou na ledovci blbě šlápnul, uklouzly mi nohy a já se rozjel dolů. Byl jsem sám a bez jištění. Než jsem se vůbec stihl zorientovat a zabrzdit se cepínama, ujel jsem podle mě šílenou dálku. Rozhodně to nebyl příjemný zážitek.

Pak už to byly spíš ztracené cesty nebo nějaké menší komplikace, ale tyhle dvě situace mám asi nejvíc vryté do paměti. Zvlášť když jsem někde sám týdny v kuse.

Co se ti honí hlavou, když jsi týdny sám někde v horách nebo džungli?

Na těch cestách si vždycky v hlavě projdu celý svůj život od začátku až do konce. A tím, že u toho jdu, fyzicky se hýbu, tak se mi ty myšlenky samy začínají odvíjet – jedna za druhou. Všechno, co mi naskočí, zpracovávám. A postupně, jak ten den ubíhá, všechno uvnitř sebe řeším, až je nakonec hlava úplně prázdná. Pak už jen jdu, koukám kolem sebe, užívám si krajinu. V tom je pro mě ta skutečná terapie – vyčištění mysli, klid. Je to takový můj vnitřní restart.

Dnes děláš přednášky, inspiruješ lidi, vybíráš peníze pro charitu. Co by tomu řeklo tvoje dřívější „já“?

Popravdě – nevím. A vlastně to ani vědět nechci. Došel jsem k tomu, že nemá moc smysl řešit, co bylo. Z minulosti se můžeme poučit, a myslím, že mně se to povedlo, ale jinak se v tom nehrabu. Stejně tak neřeším, co bude. Jsem typ člověka, co žije vyloženě tady a teď. A jestli mě něco naučila Jižní Amerika, tak je to právě tohle. Neohlížet se dozadu, neřešit, co bude za měsíc, nekoukat nalevo ani napravo. Prostě žít teď. V tuhle chvíli.

Dala ti tvá minulost větší vděčnost za obyčejné věci, které jiní berou jako samozřejmost?

Stoprocentně mi minulost dala větší vděčnost. Mám totiž pocit, že dneska spousta lidí bere cestování jako samozřejmost, skoro jako nějaké právo. Ale já to tak nemám. Pro mě je to pořád výsada, za kterou jsem neskutečně vděčný. Když vidím, jak žijí lidé jinde ve světě, uvědomuju si, že většina z nich nikdy neopustí vesnici nebo zemi, kde se narodili. A my v Evropě cestování často bereme jako normální, ale ono to tak vůbec není. Takže já si vážím každé výpravy, každého výletu, kdy můžu někam vyrazit. Protože vím, že to je dar a za toto jsem nejvíc vděčný.

Co bys poradil někomu, kdo je třeba právě teď v podobné situaci, v jaké jsi byl ty před lety?

Upřímně – asi nic. Já osobně nemám rád, když mi někdo dává rady, a myslím, že v takových chvílích si na to musí každý přijít sám. Každý člověk je jiný, má jinou povahu, jiné zkušenosti, a to, co fungovalo mně, nemusí fungovat někomu jinému.

Co ale určitě můžu udělat, je takového člověka vyslechnout a podpořit. Můžu mu říct, jak jsem se v podobné situaci zachoval já, co mi pomohlo, co jsem prožíval. A pokud by si o to řekl, tak ho třeba i trochu popostrčit nebo inspirovat. Ale rozhodně nejsem ten, kdo by měl potřebu někomu radit. Každý se musí se svým životem popasovat sám. Já můžu nabídnout jen podporu a pochopení.

Máš už v hlavě nějakou další velkou výpravu?

Mám takový seznam zemí a míst, kam bych se jednou rád podíval, ale moc nad tím nepřemýšlím dopředu. Většinou kupuju letenky na poslední chvíli. Často se mi totiž stávalo, že jsem si něco naplánoval dlouho dopředu, a pak když měl přijít den odletu, vůbec se mi tam nechtělo. Chtěl jsem být jinde, s jinými lidmi, nebo jsem cítil, že teď zrovna není ten správný čas. Takže jsem postupně přestal dělat velké plány a spíš reaguju na to, jak se zrovna cítím.