Články

Chcete zažít něco nového? Vytrhnout se z každodenního stereotypu, prostě udělat něco „šíleného“, na co celý život nezapomenete? Přihlaste se na letošní LOWCOST RACE! Cílem tohoto závodu je společně se svým parťákem posbírat co nejvíce z 25 checkpointů po celé Evropě a utratit při tom co nejméně peněz!

Ano, Thajsko je vážně plné turistů. Ale naprostá většina z nich sem jezdí právě kvůli tomu, že země má opravdu co nabídnout – například také možnost všem těm turistům uniknout a Thajsko si užít v naprosté samotě, kterou nenaruší ani davy lidí v podstatě kousek od vás.

Základy města byly položeny již kolem 5. století př. n. l. Stejně jako v dobách slávy Hedvábné stezky je i dnes Taškent městem s otevřenou náručí pro cestovatele ze všech koutů světa. Město, které několikrát změnilo své jméno, bylo dobito Čingischánem, zničeno zemětřesením a bylo dlouholetou součástí Sovětského Svazu, je dodnes místem stále nepoznamenaným masovým turismem.

Pohádky tisíce a jedné noci, mozaikové výzdoby monumentálních medres i do dálky se rozkládající roviny pouště Kyzylkum. To ihned napadne většinu cestovatelů, kteří přívětivý a romantický Uzbekistán už navštívili. Okolí přehrady Charvak vám ale nabídne ještě víc. Připravte se na poněkud jiný, hornatý a divoký Uzbekistán.

Je možné koupit si v kyrgyzském Karakolu osla, nacpat jej do osobního auta a poté s ním přelézt sedla vysoká bezmála 4000 metrů? Klacík s provázkem a mrkví přivázanou na konci toto oslí putování jistě dokáže ulehčit, ale co se týče sněhových polí – s těmi má naložený oslík i tak jisté problémy. Pokud tedy nemá na nohou sněžnice.

V posledních týdnech jsem měl několik setkání s Íránci i českými obchodníky, obě strany by rády navázaly na úspěšnou kulturní i obchodní minulost včetně spolupráce na větších projektech při modernizaci Íránu. Bohužel tomu brání proces s vízy a další technické a politické překážky, vše se ale zlepšuje, co dnes není, zítra může být… Pojďme se ale podívat do nedávné minulosti, kdy obě země spolu úzce spolupracovaly a z které pochází dodnes dobrý zvuk českých firem i náklonost k nám.

Třebaže se s přibývajícím množstvím procestovaných kilometrů čím dál více ztotožňuji s heslem, které praví, že nejlepší cestovatel je ten, který příliš neplánuje, věřím, že do určité míry se plánovat vyplatí. Sama jsem se o tom přesvědčila dík invenci a snaze si alespoň v hrubých rysech načrtnout své putování Kalifornií. V opačném případě bych totiž propásla možnost navštívit ojedinělý národní park zvaný Channel Islands.

Uf, to byla dřina. Domluvit si řidiče skútru na CELÝ den, to znamená do západu slunce v osm. Nerozumím tomu – je tu tolik řidičů, ale žádný se mnou za žádnou cenu nechce jet. Až později jsem zjistila, že slaví svátek, a na obřad (půdžu) v chrámu nesmí chybět. To se rozumí samo sebou, ale oni mají svátek obden:-)

Před očima mám kužel černé sopky Batur s viditelným kráterem, v úpatí modravé jezero  – a v jeho vodách se odráží – asi pro jistotu, sopka ještě jednou. Stojíme na kraji frekventované silnice, a nadšeně hledíme na nádherný výhled. Vedle nás staví turistický autobus, o kus dál několik aut – všichni se chtějí kochat výhledem. Proč taky ne, jsme v Penelokanu, což v překladu znamená „Vyhlídkové místo“.

Kamarádi autem, my s Pepou na skútru. Mám ráda vítr ve vlasech… a možnost dělat si, co chci. Do Ubudu jedeme přes hodinku, navigace nám našla bezva zkratku, a tak nemusíme to objíždět přes Semarapuru. Cesta vede úrodnou rovinkou – pole, vesnice, a civilizace – město Gianyar. Kromě zkratky je cestou docela velký provoz a tak si to šineme v koloně, nikdo moc nepředjíždí a my jsme rádi za naši čtyřicítku. Dost na tom, že jedeme vlevo.