Ondřej Kotas

Severní Grónsko – mrazivá země, kde málokdo hledá cíl své cesty. A přece tato asketická pustina dává pocit uvolnění, překonání sama sebe. Vydejme se po stopách historických arktických výprav.

Koukáme z okénka Boeingu 737-800 společnosti SAS Braathens, pohled na čerstvě zasněžený Longyearbyen právě zmizel za mraky a výhled z letadla zahaluje už jen nekonečná bílá peřina, osvícená ještě zimním arktickým sluncem. Je nám trochu smutno, celkem jsme si na Špicberky za ty necelé dva týdny zvykli, a není nám moc do řeči.

Poslední den před odletem jsme si dali volno. Jednak nás velmi lákalo věhlasné místní arktické muzeum, a za druhé se přes noc neuvěřitelně oteplilo z mínus deseti na pět stupňů nad nulou a začal padat velmi mokrý sníh.

Počasí je potvora. Určitě si to myslí i většina z Vás. Ale tady na severu toto platí dvojnásob. Počasí se každou chvíli mění a je naprosto nepředvídatelné, nechtěli bychom být svalbardským meteorologem.

Přestože máme v podstatě odpočinkové dny, dnes jsme utahaní jak koně. A pevně doufám, že dopíšeme tuto zprávu dřív, než usnu. Ondra nás totiž dnes protáhl po okolních kopcích, prý nalehko jen takové malé kolečko, které nakonec mělo asi 35 km s převýšením 700 m.

Expedice Špicberky 2007 měla smůlu. Ledová vichřice dosáhla takové síly, že tým musel být evakuován helikoptérou záchranářů. Co se všechno stalo?

Takže Vás dnes opět zdravíme z Longyearbyenu, kde jsme dnešní dopoledne strávili vyřizováním papírování v kanceláři guvernéra a místní policie, přičemž tito nám znovu potvrdili, že naše včerejší rozhodnutí bylo správné. Poté jsme navštívili místní knihovnu, kde jsme v rychlosti pročetli diskusní příspěvky na našem webu. Byli jsme příjemně překvapeni jejich množstvím a i vesměs pozitivními ohlasy, i když nás samozřejmě trochu mrzí (přesto, že jsme to čekali), že některé komentáře jsou výsměšné až vulgární, ale to už asi k takovému podniku patří.

Vzhledem k tomu, že se naše očekávání v lepší počasí nenaplnila, přes noc vítr ještě zesílil a více se ochladilo, se moje funkce omezuje na občasnou kontrolu a podrbání Zana (tedy poté, co se vykope ze svého sněhového pelechu), na úpravu jeho obydlí, které je neustále zasypáváno sněhem, a na jeho krmení, což kvituje s největším povděkem. Zima mu evidentně není, proti větru je chráněný a mráz mu nevadí. Akorát se určitě hrozně nudí, ale to my ostatně také.

Dnes je dobrá příležitost začít citátem z knížky Roberta Edwina Pearyho Dobytí severní točny: „Obtíže a nebezpečí, jež hrozí arktické výpravě, jsou téměř nesčetné a nelze jich vypsáti jen v několika řádcích. Vedle zmíněných ledových trhlin je tu ještě hrůzný vichr, vánice, při níž na krok není viděti, krutá zima…“ Včera v noci totiž vítr zesílil tak, že podle našeho odhadu dosahoval síly vichřice, jelikož venku měl člověk co dělat, aby se udržel na nohou.

Expedice Špicberky 2007 se koná v rámci přípravy borců ze sdružení Cesty na sever na první českou expedici k severnímu magnetickému pólu. Sledujte jejich cestu zmrzlými Špicberky!