Ačkoliv indické zdravotnictví stále rychleji dohání úroveň, na kterou jsme zvyklí u nás, dodneška zde najdete doktory, kteří ordinují přímo na ulici. Patří k nim i dentisté. Zákroky provádí v prachu cest a hygiena je pro ně pojmem velice relativním.
Když mě v nejzapadlejším koutě severoindického venkova rozbolela čtyřka vpravo dole, byla to bolest, která se nedala vydržet. Dostat se do nejbližšího města jménem Džammú nebylo jednoduché, ale protože to byla metropole s bezmála milionem obyvatel, věřil jsem, že tam najdu kvalifikovanou lékařskou pomoc. Po příjezdu do centra jsem se na ni poptal několika domorodců, a ti mě nasměrovali k malé uličce na okraji bazaru. Čekalo tam velké překvapení.
Ordinace „U kravího lejna“
„Dr Balbir Singh, Dentista“ oznamovala s pýchou ručně malovaná tabule položená na zaprášeném stole s několika lahvičkami a krabičkami. Největší plochu zabíral růžový balící papír, na kterém bylo v úhledných řadách naskládáno několik desítek špinavých zubních protéz. Žádné křeslo ani technika, obvyklá v našich zeměpisných šířkách, zde bohužel nebyly. Jediným elektrickým spotřebičem, který však díky energetickému výpadku stejně nefungoval, byl zašlý stolní ventilátor.
Ordinace dalšího dentisty, mohutného vousáče v zeleném turbanu, se nacházela o několik metrů dál. Byla o něco menší a špinavější, doktor však pro změnu vykonával hned dvojí praxi. Neupozorňoval na ni žádným vývěsným štítem, ale z několika párů brýlí pohozených na rozvrzaném stolku jsem pochopil, že kromě zubařiny se věnuje i léčení problémů s očima.
Chtěl jsem přistoupit blíž, abych si jeho neobvyklou provozovnu pořádně prohlédl, ale cestu mi přehradila zdivočelá kráva, která se znenadání vynořila zpoza rohu. Nevypadala příliš zdravě. Byla vyhublá až na kost a z pootevřené tlamy jí kapaly sliny. Doktor ji chvíli nehybně pozoroval, jakoby čekal, zda jí ukápne i na jeho stomatologické nádobíčko vystavené na stolečku. Když už to vypadalo, že tomu tak opravdu bude, vyskočil a praštil ji po zadní části těla. Vypadlo z ní lejno, které se rozpláclo o zem, necelý metr od zubařského stolku.
Pacient kvičí a kvičí a kvičí
Popošel jsem dál a doufaje, že najdu přece jen důvěryhodnějšího doktora než ty dosavadní, pokračoval jsem v hledání. Marně. Místo nalezení vytouženého spasitele s odborným titulem jsem akorát zabloudil a po dvou hodinách strávených v labyrintu bazaru jsem se, sám nevím jak, ocitl ve stejné uličce jako před tím. Přibyli v ní dva noví zubaři. První z nich má v péči chlápka, který se chce evidentně líbit a je si vědom, že krása něco stojí.
Svá ústa, zastíněná mohutným knírem, si nechává dláždit zlatem. Stín zubaři asi trochu vadí, protože pacienta chvíli všelijak natáčí, aby mu sluníčko dopadalo do dutiny ústní.
Nespokojen s výsledkem, tasí nakonec z kapsy baterku, kterou si strká mezi zuby a svítí do pusy svého pacienta. Kdybych si mohl tuto svéráznou dvojku vyfotit, snímek bych určitě pojmenoval „z úst do úst“, ale doktor se fotit odmítá. V rukou se mu objeví starý, příšerně skřípající nebozez a dává se do práce. Knírač v jeho péči kvílí jako prasátko z nedalekého chlívku. Není divu. Špinavé nářadí do horních řezáků vyvrtává hluboké díry, do nichž felčar láduje kousky zlatého drátku.
Nebozez vystřídalo kladívko, kterým umělec vzápětí rozklepává lesklý kov do plochy. Nemohu se na to utrpení dívat, a proto raději mizím za rohem, kde svítí nová cedule s nápisem EXPERT DENTIST.
„Jsem nejlepší odborník ze všech,“ mává na mně již zdálky, “ a rozhodně se mě nemusíte bát. Na rozdíl od kolegů nepoužívám ruční nebozez, ale šlapací vrtačku. Za chvíli mi ji asistent přiveze.“
Jeho snaha o zdůrazňování své pokrokovosti u mě nenachází patřičnou odezvu, ale jsem zvědav, jak šlapací vrtačka vypadá, takže si sedám opodál a čekám na asistenta.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Protézy šimral nohama a dloubal se v nose
Po očku přitom zkoumám další pouliční ordinaci, která se od konkurence zásadně neliší. I zde je základem rozvrzaný nízký stoleček s několika špinavými lahvičkami a krabičkami, vyskládanými na rudém ubrusu.
Z nerezové řady stomatologického nářadí nápadně vyčnívá velký pilník, který vypadá jakoby si ho někdo vypůjčil ze zámečnické dílny, a zapomněl jej vrátit. Zubařův kamarád, který sedí z druhé strany stolku, si s ním chvíli pohrává. Když vidí, že jej po očku pozoruji, zazubí se a začíná si s ním pilovat své přerostlé nehty. Čekal jsem, zda na manikúru použije i zbývající zubařské nástroje, ale pilník mu prozatím stačil.
Jakmile skončil, vrátil jej mezi ostatní nádobíčko. Panu doktorovi to evidentně nevadilo. Zeširoka se usmíval a zatímco pravačkou bušil do své reklamní tabule, aby upoutal pozornost kolemjdoucích, ukazováčkem levé ruky se dloubal v nose.
Aby toho nebylo málo, jeho obnažené nemyté chodidlo spočívalo na stolečku a ťukalo do jedné z vystavených zubních protéz. Když po několika minutách přišla objednaná pacientka, nevěřícně jsem zíral, jak jí tutéž protézu vší silou narval do zakrvácených úst. Její srdceryvný křik mnou tenkrát projel jako blesk.
A bylo po bolesti
Nezůstalo to bez následků. Slyšel jsem jej ještě pár dnů a vlastně jej slyším dodnes. V celé své naléhavosti, živosti a intenzitě se mi vybaví kdykoliv si na severoindický zážitek vzpomenu. Nevím zda to byla účinná léčba šokem nebo souhra náhod, ale bolest zubů tenkrát pominula během vteřin a po zbytek putování se nevrátila.
Děkuji autorovi za nesmírně poutavý a čtivý článek. Potvrzuje jen skutečnost, že bolest je hodně relativní a velmi subjektivní. Zejména pak pasáž s pilníkem se povedla :o)