V době nejtvrdší covid krize projel stopem skoro celé Peru

Pravidelné online zpravodajství o cestování v době Covidu sleduj na hedvabnastezka.cz/zase-cestuj!

Cesta kolem světa? Ne tak úplně…

Měla to vlastně být „cesta kolem světa.“ Začala v říjnu 2019 v Evropě a pokračovala přeletem do Mexika. Když projel celou Střední Ameriku, pokračoval do Jižní Ameriky. Z Ekvádoru zamířil s ruským kamarádem do Peru, a to přes málo frekventovaný přechod u města Jaen.

„Když jsme přecházeli hranice, na ekvádorské straně vedla až k hranicím prašná cesta a na peruánské straně se najednou proměnila v asfaltovou silnici. Bylo horko, ale my museli šlapat po svých. Tady kvůli pašerákům drog nikdo moc nestaví. Hned po vstupu do Peru kamaráda kousl pouliční pes, takže musel několik měsíců chodit na vakcíny proti vzteklině, což v době Covidu a při všech přesunech bylo teda něco. Jaen sám o sobě je dost nebezpečné město, tak jsme byli docela vyklepaní, když jsme tam na venku museli strávit první noc, protože jsme nenašli ubytování. Bylo to zajímavé přivítání v Peru.“

Prvních pár dní cestovali po Peru směrem na jih bez jakýchkoli problémů až do Cajamarcy. Po cestě do Trujilla večer zastavili v jedné horské vesnici a rozhodli se tam přespat. Byl to přesně ten večer, kdy peruánský prezident vyhlásil celostátní karanténu.

Nocleh na schodišti radnice, první strachy z cizinců a měření teploty…

Nevěděli, kde přenocovat, tak zašli na místní policii a zeptali se, jestli by pro ně neměli nějaké místo, třeba jen uzavřený pozemek, kde by si mohli postavit stan. Policisté, sami vystrašení z pandemie, která Peru pohltila, ale empatičtí, nabídli oběma cestovatelům malý „pokojík“ (spíše schodiště) na místní radnici, kde mohli přespat na zemi.

Do 23. hodiny v noci se všechno zdálo být v pořádku. Pak ale zaklepala na dveře útočiště zdravotnice z místního zdravotního centra, i s pány policisty a vystrašenými přihlížejícími vesničany. Donutila cestovatele podstoupit zdravotní prohlídku a poptávala se, zda mají nějaké symptomy covidu. Mladí kluci, světlovlasí – čili primárně první terče předsudků a nedůvěry v době „kvůli turistům rozšířené pandemie“ – prostě odpovídali na všechno ne. Po odchodu „delegace“ prožili relativně klidnou noc, ale když brzy ráno chtěli vyrazit dál, už na ně před radnicí opět čekala policie, a to s oznámením, že musejí počkat na doktora z Cajamarcy. Ten přijel asi po třech hodinách a jevil se klidnější než ostatní. Proběhl tentýž „výslech“ a změření teploty, načež bylo turistům povoleno pokračovat v cestě. Policie se nabídla, že je popoveze. Ještě tentýž den tak kluci dorazili do Trujilla, které je turistů znalé a kde se nachází mezi surfaři proslulé Huanchaco.

Drsná realita světa jinak

Kvůli karanténě byly ulice liduprázdné. Těch pár lidí, co vykročilo z domu za účelem nákupu potravin, mělo na sobě roušky. Kluci strávili v Trujillu a Huanchacu dva týdny, z toho několik dní v hostelech, než uzavřely svůj provoz, a další přes couchsurfing. Z Trujilla cestovatelé pokračovali dál na jih a zamířili stopem do Chimbote.

 V Chimbote se ocitli s nastávajícím večerem; byli prakticky sami uprostřed vyprázdněného města, nemohli najít žádný otevřený hotel ani hostel. Chodili od domu k domu a ptali se lidí, jestli by mohli přespat na jejich dvorku. Měli obrovské štěstí, protože narazili na rodinu, která jim nabídla svůj rozestavěný druhý dům. Ze čtyř pater jen první mělo zavedenou vodu a světlo, v ostatních byly pouze holé betonové stěny. Rodina, jež nezištně nabídla pomoc, chápala situaci dvou gringos lépe než jiní. Bratr paní domácí přijel před pár dny do Peru se svou ženou z Chile na pohřeb jejich otce a kvůli pandemii se nemohli vrátit domů.

Kluci tak žili několik týdnů v přístavním městě známém pro zpracování ryb a oceli. Město bylo čistší a klidnější než jindy, protože na tři týdny byly všechny továrny uzavřeny. Přespávali ve stanu v rozestavěném domě a čekali, až se otevřou hranice nebo skončí karanténa. Neměli v úmyslu vzdát se svých cest a vrátit se domů.

Přesun do Limy a „dny temna“

Kluci prochodili pěšky, co se dalo, protože osobní auta i taxíky byly zakázané. Dostali se i na místní vyprázdněné pláže. Dál, do krásného vnitrozemí podhůří And nebo do Kordilér, se nedostali. Nebylo jak. I dálnice Panamericana byla najednou prázdná, s výjimkou kočujících venezuelských uprchlíků, kteří se v zoufalství, vyhození z práce, vraceli pěšky na sever země a přes Ekvádor dál…

Počátkem května se vydali stopem do Limy, kde se jim mezitím podařilo najít ubytování u jednoho místního muže. Přesouvali se v době, kdy stále platila přísná opatření na pohyb motorových vozidel, a tak na každé mýtné bráně museli přestát policejní kontrolu. Ta jim mohla zakázat vstup, udělit pokutu ve výši cca 70 000 Kč, či je poslat do vězení. Proto museli vždy před mýtnou bránou vystoupit, projít přes ni pěšky, kdy policie dělala, že nic nevidí, a posléze stopovat dál. Tímto způsobem se dostali za dva dny (místo tradičních sedmi hodin) až do Limy.

Tam nastaly nejhorší týdny chladné, ponuré, větrné zimy. Ulice v Limě byly hlídány policií, skutečně nešlo než zajít si v okolí cca 500 metrů od bydliště koupit do nejbližšího krámku či tržiště jídlo. Policie často chodce zastavovala s požadavkem kontroly dokladů a s dotazem na místo pobytu, jež si mnohdy ověřovali telefonáty…

Jejich hostitel byl naštěstí fajn, takže strávili „dny temna“ hraním společenských her. Když se v červnu podmínky v Limě lehce uvolnily, stihli si prohlédnout prakticky celé město. Více méně opět skrze chůzi, případně vypůjčená kola, na sklonku června i skrze taxíky, jež postupně získávaly povolení k pohybu, ovšem s přísnými pravidly a s vysokými cenami.

Cuzco – město duchů

Od prvního července mohli vyrazit dál, i když cestování bylo stále složité a oficiálně se nesmělo vstupovat do regionů s karanténou. Kvůli policejním kontrolám na silnících proto často přejížděli tajně v noci na zádi kamionů a schovávali se před hlídkami. Za několik dní dorazili do Cuzca, nejslavnější turistické destinace v Peru, které se mezitím přeměnilo na město duchů.

Zde narazili na fakt, že místní komunity nechtěly nikoho pouštět na žádná místa mimo město. Na cestě k laguně Humantay byli v jedné vesnici zastaveni policií, jež jim sdělila, že je celá oblast uzavřená, a nepustila je dál. Několik pokusů proniknout na Machu Picchu a k dalším posvátným ruinám skončilo marnou snahou, stejně tak jako pokus o přesun do džungle. Vrátili se pěšky, zklamaní a vyčerpaní, do Cuzca. Nakonec ale měli štěstí a podařilo se jim najít místo v Posvátném údolí, které shánělo dobrovolníky. Jednalo se o eco-lodge v Urubambě. Koncem srpna se tam na pět týdnů usadili, a mohli ve volném čase objevovat krásy regionu v místech, kde komunity nebránily vstupu. Vydali na trek okolo hory Ausangate i na Duhovou horu Vinicuncu, což byl pro Tomáše splněný sen a jeho prapůvodní záměr vstupu do Peru.

Do Bolívie pěšky přes hory – a sám

Po pěti týdnech se vydali k jezeru Titicaca, kde se rozloučili. Tomáš zamířil do Bolívie, a to pěšky přes hory, jelikož hranice byly stále zavřené. Cesta tam byla dlouhá, ale bezproblémová. Došel do La Paz a užil si tam příjemný týden. Kvůli prezidentským volbám se na covid tak nějak zapomnělo.

Na cestě zpět do Peru jej ale zastavila bolivijská pohraniční stráž, která odmítala věřit, že si Tomáš jen tak šlape po horách. Obávali se, že se jedná o pašeráka drog, takže zkoumali jeho doklady i obsah batohu. Když zjistili, jaká je realita, nechali Tomáše – v šoku – pokračovat dál. Začínala už noc, a tak rychle běžel k hranicím s Peru, aniž by se kdekoli zastavoval. Přenocoval v blízkosti hranice a další den dorazil do Tacny na jihu země.

Tomáš se nakonec vydal do Arequipy, která je proslulá svou architekturou a kaňonem Colca. Pak se vrátil do Cuzca, kde byl na znovuotevřeném Machu Picchu prakticky sám a svůj dlouhý pobyt v Peru uzavřel cestou do Pucallpy, známé části amazonské džungle, kam mnozí dobrodruzi vyrážejí za ayahuascovými dietami, kam se dostal v první půli listopadu již vcelku bez problémů. Jak říká: „I přes to nesnesitelné vedro jsem si to tam moc užil, po tom čase v Andách to byla příjemná změna“.

I´ll Be Home for Christmas…

Z Pucallpy přeletěl do Limy a pak do Česka, které přivítalo cestovatele karanténou…

Tomáš říká, že mu to vůbec nevadí, užívá si čas s rodinou, v evropském komfortu, vypráví o cestách, pracuje na fotkách z cest a na své první knize inspirované jeho cestovatelskými dobrodružstvími. Inu, málokdo si na první dobrou dopřeje takový krajíc…

A co tedy vize roku 2020 jako ztraceného? „Tak to fakt ne! Moje původní plány kvůli letošní celosvětové situaci úplně nevyšly, ale pro mě rozhodně nebyl tenhle rok ztracený. Procestoval jsem skoro celé Peru! A i když je to země tak obrovská, mám fakt dojem, že jsem tam viděl a zažil dost. Kdyby mě tam covid nezdržel, vydal bych se maximálně do Cuzca, jako většina českých cestovatelů, a nikdy nezjistil, jaká je to zajímavá země. Určitě se chci do Peru brzy vrátit a taky pokračovat ve své cestě kolem světa. Začátkem příštího roku se chystám s kamarádem do Jižní Afriky – nový kontinent, nová dobrodružství.“

Tomáš Burget: Cestovatel pokřtěný ve vodách Centrální a Jižní Ameriky. Věnuje se produkci elektronické hudby, hře na klavír a na kytaru, výtvarné a dokumentární fotografii. Aktuálně pracuje na své první cestovatelské knize a chystá se na cestu do Jižní Afriky.

Text v původním, delším znění můžete najít na blogu autorky Martiny, která žije v Peru.