Popayán – město s mnoha přívlastky

Město založil v roce 1537 španělský dobyvatel Sebastian de Belalcázar, který v Kolumbii hledal bájné El Dorado. Nejdříve si však musel podrobit indiánský kmen, který v údolí Pubenza oddělující Západní Kordilleru od Centrální. Podle jednoho z názorů, bylo prý město pojmenováno po Payánovi, indiánském náčelníkovi podrobeného kmene. Město po staletí platilo za hlavní město jihu, než jeho funkci převzalo Cali.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Původ jednotlivých přívlastků

Nejčastěji je město označováno jako “bílé“ pro bělostné fasády domů v centru. Centrum díky tomu působí velmi čistě. V noci jsou pak některé budovy nasvíceny barevně. “Plodným městem“ je Popayán označován z toho důvodu, že odtud pocházelo 16 kolumbijských prezidentů a množství umělců. Mnozí z nich studovali na některé z místních univerzit.

Město se také proslavilo díky své regionální gastronomii, díky níž má zápis v UNESCO. Každý rok v září probíhá v Popayánu několikadenní gastronomický festival. Vysoká koncentrace svatostánků a religiozita místních obyvatel pak daly městu přívlastek “americký Jeruzalém“.

Velikonoční tragedie v podobě zemětřesení

Velikonoční svátky patřily vždy v Popayánu k velkým událostem. Tradiční velikonoční procesí je dokonce od roku 2009 zapsáno na seznamu kulturního dědictví UNESCO.

V roce 1983 ale místo velikonočního veselí přišla zkáza. Na zelený čtvrtek, ve čtvrt na devět ráno, se země na osmnáct sekund zatřásla a přinesla zkázu velké části města. O život přišlo na tři sta obyvatel. Třetina jich zahynula pod zhroucenou kupolí katedrály, kde zrovna čekali na začátek mše.

Okamžitě začala rekonstrukce poničených historických budov a i díky zahraniční pomoci město do pěti let opět vypadalo jako dřív. Dnes již sotva narazíme na nějaké pozůstatky zemětřesení. Velikonoční zemětřesení nebylo ani prvním a ani posledním zemětřesením. Popayán totiž leží v seismicky aktivní oblasti.

Procházka  bílým městem

Ve městě se mísí mladý studentský duch s tradiční, okolo náboženských tradic se točící, atmosférou. Centrem dění města je náměstí Parque Caldas, obklopené důležitými historickými budovami, jako je katedrála s hodinovou věží a radnice. Na lavičkách v malém parku v centru náměstí posedávají místní. Mnohdy na náměstí probíhají kulturní akce studentů některé z univerzit.

Reprezentativní ulicí s kononiálními budovami je Calle 4. Po ní dojdeme ke kostelu Santo Domingo, který sousedí s Univerzitou Cauca. Zelený vnitřní dvůr univerzitní budovy láká k odpočinku. Kromě kostelů a univerzitních budov si můžeme prohlédnout i četná muzea zasvědcená místním rodákům.

Výhled na město a okolní hory, nad nimiž často sedí mračna, je nejlepší z pahorku El Morro de Tulcán. Svým tvarem dává místo tušit, že se nejedná o ledajaký pahorek. V předkolumbovké době býval pyramidou se seříznutou špičkou. Na jeho vrcholku stojí od třicátých let minulého století socha zakladatele města. Další pohled na město, i když o něco méně působivý, se nám naskytne od kapličky Capilla de Belén, jižně od pahorku.

Nejširší nabídku průvodců a map Kolumbie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Atmosféra města

Pod kopcem s kapličkou je malá fabrika, kde se vyrábí místní kořalka “aguardiente“. Běžně do ní turisté nemají přístup, ale za zeptání nic nedáme a v lepším případě se dostaneme do balící haly, dozvíme se pár informací o tomto typickém kolumbijském alkoholickém nápoji vyráběném z cukrové třtiny a dostaneme k ochutnání nějaký ten vzorek této “ohnivé vody“.

Během procházky uličkami nesmíme zapomenout ochutnat místní specialitu “empanada de pipián“ – smažené plněné taštičky s burákovou omáčkou a žízeň zahnat ovocným nápojem “luladou“.

Staré centrum s novější zástavbou spojuje kamenný most Humilladero, jehož jedenáct oblouků se klene přes malé údolí s říčkou Río Molino. Zavečer si můžeme sednout na lavičku na náměstí a nasávat atmosféru barevně nasvětleného bílého města.