Opuštěné solné království v severním Chile

Opuštěné solné království v severním Chile

Jste dobrodružnější povahy a vyhýbáte se turistickým cílům? Národní park Nevado Tres Cruces je tím pravým místem pro vás. Toulejte se u nádherně modrých jezer i horkých lagun!

Když se řekne národní park Nevado Tres Cruces, jen málokdo toto jméno vůbec kdy slyšel. Historka o zavalených hornících kdesi na severu Chile už bude ale mnohým povědomější. K neštěstí, při kterém se zhroutil zlatoměděný důl v San José nedaleko města Copiapó a 33 horníků tak zůstalo uvězněných v podzemí, došlo v srpnu 2010 a celý svět tenkrát napínavě sledoval osud zasypaných.

Možná proto by nikoho nenapadlo zavítat za krásami přírody právě do těchto končin, kde má důlní průmysl tak dlouholetou tradici. Opak je však pravdou a už po pár kilometrech, co opustíte město, na vás čeká kousek nádherné netknuté andské přírody, kde lišky dávají dobrou noc. Park se může pyšnit nejen vzácnými živočišnými druhy, ale i nejvyšší sopkou na světě, Ojos del Salado, která se tyčí do výšky 6879 m n.m.

Zastávka na půl cesty

Většina cestovatelů míří ze Santiaga de Chile rovnou do 1600km vzdáleného San Pedra de Atacama. Absolvovat je autobusem v jednom kuse, ačkoli velmi pohodlném, by nelákalo asi nikoho. Letecky je tam člověk coby dup, ale na levnější letenky se musí pár dní počkat a vidina dalších dnů strávených v chilské metropoli se nám vůbec nezamlouvá.

Čtěte další reportáže z Chile: Přes 1000 km v sedle bicyklu okolo ledovců a skal patagonské pampy

Vzpomněla jsem si na pár okopírovaných stránek z magazínu o neznámém chilském národním parku, které jsem neměla čas přečíst před cestou, ale které mi utkvěly v paměti díky krásným fotografiím. Shodou okolností leží park právě na půli naší cesty, a tak neváháme a nočním autobusem se necháme zavést do Copiapó.

Nejširší nabídku průvodců a map Chile (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Cesta z města

Druhý den ráno vystupujeme rozlámané uprostřed nevlídné pouště. Město samo o sobě není příliš zajímavé, a tak co nejrychleji oběhneme pár turistických agentur a zjišťujeme jak se do parku nejsnadněji dostat a co od výletu očekávat. Turismu se tu příliš neholduje. I když se tu pořádají skupinové výlety pro turisty, je jich tu tak málo, že se vyplatí půjčit auto a vyrazit do pouště na vlastní pěst.

Paní z místní turistické kanceláře se nás zvídavě ptá: „Máte dostatečně teplé spacáky, protože v noci tam teploty touto dobou mohou klesnout až na -30 stupňů?!“ Tak teplé je samozřejmě nemáme, ale nenecháme se zastrašit, půjčíme si čtyřkolku Nissan Navara, kterou využívají horníci v dolech, takže by měla snad něco vydržet, a vydáme se vstříc dobrodružství. Zásobíme se vodou, jídlem a hlavně benzínem, protože v parku není kromě pouště, kopců a solných jezer vůbec nic.

Plaměňáci na laguně Snta Cruz (3700m)

Copiapa jedeme po zpevněné asfaltce číslo 31. Cesta je víceméně jasná, místy dokonce značená. Denně tudy putují naložené kamiony přes pas San Francisco až do Argentiny. Máme poslední příležitost občerstvit se v jedné z osad, která nabízí místní speciality, než opustíme hlavní silnici a vydáme se za plameňáky k laguně Santa Cruz do nitra parku.

Cesta pomalu mizí pod pískem až se změní v písečnou dálnici. Řídíme se ne příliš podrobnou mapkou a držíme se stop, které tu po sobě zanechali předešlí dobrodruzi. Cestou až na bagr a pár opuštěných chatrčí nepotkáme ani živáčka. Všude kolem se na nás valí kupy bělavého písku, se kterým si pohrává místy dost silný vítr a vytváří nádherné tvary.

Cesta se klikatí nahoru a dolů, až se pod námi nakonec otevře široká bílá pláň s azurově modrým jezerem, u kterého lze přespat v dřevěném příbytku. Klidnou hladinu zdobí krásně zbarvení růžoví plameňáci, kteří okamžitě couvají směrem doprostřed jezera, jakmile se pohnete jejich směrem, a nerušeně pokračují v hledání potravy.

V noci se shlukují dohromady a jeden druhého zahřívají, přičemž se spravedlivě střídají, aby některý nemrzl celou noc na kraji. Ani my tu nejsme sami, a tak můžeme čelit chladu a dalším vetřelcům společně s příjemnou skupinkou výletníků z Francie, Argentiny a Chile. V noci nás tu navštíví liška, která nám o své přítomnosti dává vědět hlasitým vytím. Ráno si nás přijde prohlédnout ještě za bílého dne, ale udržuje si dostatečnou vzdálenost než zmizí úplně kdesi v dáli.

Horké prameny u Laguny Verde (4300m)

Než se vydáme hledat Zelenou lagunu (Laguna Verde), počkáme až vykoukne sluníčko. Kocháme se pohledem na poklidnou krajinu, kde kromě nás není jediný rušivý element. Všude je naprosté ticho, které se rozléhá po celé poušti a které přeruší až motor našich aut. Je čas jet dál.

Jedeme po stopách, které se občas rozdvojí až roztrojí, ale většinou se později opět spojí v jednu, a tak až na jednu drobnou zajížďku, dorazíme za odpoledního sluníčka k blankytně modré laguně, kde nás přivítá milý správce a ubytuje nás v prostorném stanu. Kolem laguny jsou horké prameny, které místy vyvěrají na povrch a vytvářejí přírodní bazénky s příjemně horkou vodou.

„Ten vpravo je nejteplejší!“, radí nám správce. Ještě než se v jednom z nich smočíme, vylezeme k zmrzlým sněhovým deskám, tyčícím se nahoře nad lagunou. Z dálky vypadají jako sněhobílé varhany. Se zapadajícím sluníčkem se barvy ještě více rozjasní a každý tvar se tak zostří. Zima zalézá za nehty, ale naštěstí se máme kde ohřát. Zalezeme do horké lázně, pozorujeme nebe plné padajících hvězd a vychutnáváme si poslední noc v pustině daleko od civilizace.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí