Cestopisy a reportáže

V české kotlině už definitivně odzvonilo i babímu létu, stáž v Anglii je stále v nedohlednu, a touha po dobrodružství je naplněná až po okraj. Nezbývá než ji směle jít v ústrety! Dilema kam vyrazit rozhodly faktory: alespoň trochu exotika, nemusím se bát sama holka, není moc peněz a když to bude „arabárna“ – jedině dobře. A tak za pár minut přistávám v Monastiru – na jednom z třech největších letišť severního Tuniska.

Pokud patříte mezi ty, kdo se nemohou nabažit slunečního svitu a teplého moře, je pro vás Djerba tím pravým místem. Rozhodně tu nemusíte zůstat uvězněni v hotelovém rezortu. Na Djerbě je spousta zajímavých míst.

A tady v nejhezčí a nejpříjemnější hospodě Tuniska už přesně vím, že zpátky doma nebudu psát o nádherných písečných dunách a solném jezeře na jihu země, o perfektním offrouďáckém poježdění, o výstupu na Jogurtovou horu, o strachu, kdy jsme spali na alžírské hranici, nebudu ani psát o písečných plážích, ani o potápění.

„Po cestě Tuniskem jsme zjistili, kam bývalí estébáci ulejvaj svoje vytunelovaný peníze …“

Začátkem jara 2001 se volání dobrodružství už nedalo dost dobře odolat a tak jsme přemýšleli,kam vyrazíme letos. Volba padla na nejbližší africkou zemi – Tunisko. Z finančních důvodů jsme se rozhodli,že pojedeme vlakem a lodí. Tedy jestli vůbec nějaká loď pojede, informace o lodním spojení ze Sicílie do Tuniska byly dost kusé a rozporuplné.

Rok se se dvěma lety sešel a už tu máme další africkou výpravu. Po chvilkovém váhání mezi Tureckem a Tunisem padla volba na Afriku. Pidivýprava zahrnuje Honzu a mě, oba na Afrikách. Odjezd je naplánován na začátek dubna. Půlka měsíce v čudu a my stále vězíme doma. Motorky jsou ještě ve stavu, který naposledy zažily tak v půlce výrobní linky. Příprava dalších věcí je na tom podobně. Trajekt 16.4. tedy padá, odjezd odkládáme zase o další týden.    

Sotva vstáváme, přicházejí domorodci nadlábnout ten čerpací peklostroj. Slyšet jednoválcový dieselový stabilák je fajn, ale tak maximálně minutu. Tady běží od rána do večera. Pokračujeme dál mezi políčky po hliněné cestě k Menzel Bou Zalene. Krajina se mění ze zelených políček až po vyprahlá pohoří.

Po příjemně proštěkané noci se budíme do dusného rána. Oba jsme chytli alergii z nějaké místní byliny a neustále kýcháme. Ještě že nás neotravují ti včerejší komáři. Zrovna končíme se snídaní, když k nám přijíždějí dva kluci na mopedu. Naznačují, že pozemek patří jim. Nic ale nenamítají, dokonce nám proti naší vůli pomáhají balit. Po chvíli mizí jak pára nad hrncem a s nimi i náš obal od stanu 🙁