Cestopisy a reportáže

Pondělí 12.3. Ráno vstáváme v 5:15, aby jsme stihli bus do Dar es Salaamu v 6:00. Sedáme si do busu, který je podle standardů ten luxusnější. Špína, malé sedačky, úzká ulička, vedro, otírající se zadky černochů o naše těla a zpocené smradlavé pachy musíme vydržet 6 hodin. Konečně vystupujeme a odháníme taxikáře a naháněče. Děláme si základnu ve stínu pod stromem. Snažíme se z průvodce zjistit, kde přesně jsme, ale tohle nádraží v mapě není. V tu chvíli k nám míří silná policistka, která nám nabízí pomoc. Jenže nemluví anglicky, takže nám volá kolegáčka, který nám vysvětluje, že pěšky až k přístavu nemůžeme dojít, že je to moc daleko. Policistka nám vysvětluje, že když chytneme taxíka přímo na ulici, bude to drahý. Ochotně se úkolu chytí sama a za chvíli máme přistavené taxi s dohodnutou cenou 10 000 TSH.

Úterý 6.3. Vstáváme brzy ráno a stavujeme se na kafe 5 min cesty od hotelu v local jídelně. Dáváme si trojuhelník ze sladkého těsta a kafe. Otravuje nás žebračka, kterou začne personál posléze přesazovat a varovat ji, ať nám dá pokoj. Dostává pití a jídlo. Chtějí ji nejdřív vyhodit úplně, ale Simon jim říká, ať ji tam nechají. Pak jedeme do Masai Mary. Než dojedeme ke vstupní bráně, kde Simona všichni vřele vítají, vidíme ještě stáda pakoňů, zeber a 12 žiraf (Masai Giraffe), zahlídneme i mangustu, opice, šakaly a Thomson´s a Impala antilopy a dik dik. Cestou nám Simon vysvětluje, že běloch v masajštině se řekne „RAČOBA“, zatímco doposud jsme byli zvyklí na pokřikování ve svahilštině „MZUNGU“.

Čtvrtek 1.3. Konečně je tu „den D“, den našeho odjezdu do Keni, kde na náš čeká 31 miliónů jejích obyvatel. Máme v kapse letenku za 16.253,– Kč a pas s vízem za 1650,– Kč od Student Agency, dolary a vyrážíme. Odlétáme z Vídně, takže vyjíždíme brzy ráno. Ve Vídni už nás čeká Josífek, přehazujeme věci do jeho auta a odjíždíme od parkálu u Práteru. Najednou zaregistrujeme jak na nás svítí a bliká auto jedoucí za námi a zjišťujeme, že jsme špatně zavřeli kufr a z auta nám vypadla krosna. Pěknej adrenalinovej začátek :o) Na letišti všechno ok a s Egyptair skoro na čas odlétáme. Servis a jídlo je znamenitý, cesta do Caira nám utekla. V odletové hale v Cairu sedíme už s černochy mířícími s námi do Nairobi a máme z nich, pozorujíce je, smíšené pocity.

„Hakuna Matata – Nic není problém.“ Tato svahilská fráze nejde příliš dohromady s představami o nebezpečné Africe a krvelačných domorodcích. Ale jak je to s těmi domorodci vlastně v Tanzánii?

V Tanzánii najdete ráj zvířat, zasněžené vrcholky sopky i chudobu třetího světa. Je to země mnoha kontrastů. Potkáte zde vstřícné lidi a budete-li mít štěstí, i strážného anděla Gabriela.

V Tanzanii je 120 kmenu, ktere maji ruznou kulturni tradici a casto i odlisny jazyk. Navic tu zije mnoho Indu a Arabu, kteri si take zachovavaji sve tradice (napriklad zeny nosi sari). Oficialnim jazykem je tu svahilstina a na svych cestach jsem se nesetkala s nikym, kdo by svahilsky neumel. V soucasne dobe je Tanzanie zcela bez kmenovych konfliktu, lide ziji vedle sebe a uzaviraji snatky bez ohledu na kmenovou prislusnost. Na svuj kmen nezapomeli, ale casto uz pro ne neni prislusnost k nemu dulezita. Rada lidi si dobre uvedomuje, jak je touto snasinlivosti Tanzanie vyjimecna a radi se vam s tim pochlubi.

Na zapade Tanzanie je asi 600km dlouhe a 30km siroke jezero Tanganika, nejhlubsi jezero Afriky. Jeho vody jsou pruzracne modre a kdyby nebyla voda sladka, mysleli by jste si, ze plavete v mori. Jezero je tektonickeho puvodu a ziji v nem ruzni endemite, mezi nimi i zname akvarijni rybicky cichlidy. Na vychodnich brezich jsou roztrousene rybarske vesnicky, ktere casto s civilizaci spojuje jen lodni doprava. V hustem tropickem porostu se skryvaji simpanzi (lze je videt v NP Mahale).

Na cestu jsme se vydali brzy rano z vesnice Mpulungu, ktera lezi na brehu Tanganiky v Zambii. Mysleli jsme si, ze se dostaneme nekam k mestu Sumbawanga, ktere uz lezi v Tanzanii. Celkem rychle jsme sehnali auto do Mbali odkud jsme chteli pokracovat na hranici, ale tim to skoncilo.