Cesta probíhá celkem v pohodě (až na to, že jsme na předním sedadle i s řidičem celkem 3). Na hranicím se mi ale dostalo nemilého překvapení. Jelikož jsem neměl beninské vízum, musel jsem o něj nejprve požádat a pohraničníci samozřejmě moc nepospíchali, takže jim to trvalo dost dlouho. Řidič mého bush-taxi za mnou přišel a ptal se proč nejsem hotov. Když jsem mu řekl, že čekám na vízum, tak pokrčil rameny a odešel. Když jsem pak vízum konečně dostal a přišel na parkoviště, auto už tam nebylo. Řidič i s ostatními mi prostě ujel! Nikdy bych nevěřil, že někteří taxikáři dokážou být TAK stupidní a nezodpovědný.
Nezbývalo mi tedy nic jiného než nasednout do beninského bush-taxi, kterých naštěstí čekají na hranici houfy.
Cestou do Cotonou jsem zjistil, že Benin je opravdu půvabná země (alespoň tedy pobřeží, po kterém jsem projížděl). Všude samé husté palmové háje, malebné vesničky podél silnic a před Cotonou, v místech, kde je velká laguna, vesnice ve vodě stojící na kůlech.S žádnými cestami mezi domy, jen samá voda. Jako doprava jim slouží pirogy.
Cotonou
Po příjezdu do Cotonou jsem se hned hnal na francouzský konzulát, ale jelikož jsem se zdržel kvůli tomu taxikáři, přišel jsem pozdě, když už bylo zavřeno (jen o 4 minuty!!!). Je naštěstí ale otevřeno ještě odpoledne od čtyř do pěti.
Cotonou je rozlehlé, ale asi nebude zas tak staré, protože většina ulic je pravoúhlých a je vidět, že bylo naplánováno, což musí být práce Francouzů, protože místní lidi by to asi nebyli schopni vymyslet. Stejně jako v Lomé i tady mají některé hlavní ulice povrch jen z udusané hlíny. Je tu mešita a kostel. Není tu ale zdaleka tolik přístupných pláží. Mají ale unikátní způsob dopravy – vedle klasických taxíků tu jsou i taxi-mopedy. Jsou samozřejmě pohyblivější a v dopravní špičce i rychlejší než auto. Připadá mi, že řidiči tady umí jezdit o dost líp než ti vrazi v Akkře a dokonce jim ani nedělá problémy správně používat semafory.
Ve 3 odpoledne odcházím z hotýlku a znovu se jen tak brouzdám městem, abych ve 4 byl na konzulátu. Když tam ve 4 přicházím, čeká mě další šok: není totiž těsně po čtvrté, ale těsně po páté, takže je „těsně“ zavřeno. Musely se mi nějakým způsobem o hodinu zpozdit hodinky. Všimnul jsem si už na hranicích, že celníci mají jiný čas než já, považoval jsem to ale jen za další příznak všude přítomného chaosu. Při odchodu z hotýlku jsem si hodinky ještě zkontroloval s recepčním. Ukazovali mu stejně. Vůbec jsem to nechápal a asi půl hodiny jsem si pěkně nahlas nadával do blbců. Ani se neodvažuju odhadnout jak malá je pravděpodobnost, že mě i recepčnímu v hotýlku se hodinky zpozdí o hodinu. Přesto se to stalo.
Teď se situace ale stává vážnou, protože to znamená, že musím tožské vízum získat během zítřka a ještě se navíc stačit dopravit na hranice Beninu, protože zítra je poslední den platnosti mého beninského víza.
Je vidět, že za těch pár dní co jsem znovu na vlhkém pobřeží, se mi zase začíná přehřívat mozek, protože dělám příliš závažné blbosti. Asi je nejvyšší čas, abych se už vrátil do Akkry. Jelikož je březen, začíná nejhorší období roku (slunce se od prosince vrací z obratníku Raka směrem na rovník, a teď je přímo nad námi), kdy jsou velká vedra a na pobřeží je to ještě umocněno tím vražedným vlhkem. Nevím jak tu vydržím ještě ty 3 týdny do odletu.
Mám asi velké štěstí, protože tožské vízum pravděpodobně budu mít dnes odpoledne. Musím ale čekat do čtyř odpoledne, což je v tom vedro něco velice blízkého sebevraždě. Jen tak se toulám městem. Je na mě příliš pomalé, jim ale přesně tohle tempo vyhovuje.
Odpoledne mám konečně vízum a můžu odjet z téhle pomalé ale příjemné (až na vlhko) země.
Cestou z Cotonou do Lomé se nic zvláštního nestalo, jen snad, že jsme byli zdrženi hádkou policajtů. Hádali se přímo uprostřed silnice, takže doprava samozřejmě stála.
Konečně jsem přišel na to, proč mi v Beninu šly pozdě hodinky: Benin má totiž o jednu hodinu posunutý čas, takže patří do stejné časové zóny jako střední Evropa! Moje informace říkaly, že čas se mění až v Nigérii, což zapříčinilo celý problém.
Na ministerstvu obrany v Lomé moji žádost o průchod hranice nejenže ještě nevyřídili, ale dokonce ji ztratili. Znamenalo to napsat nový dopis, zaplatit další poplatek a čekat. Tentokrát jsem si ale promluvil s nějakým docela vysokým šéfem a proto pak už celkem nebyly problémy – povolení (laissez-passer) jsem dostal v 11 dopoledne.
Na černém trhu jsem si koupil nějaké cedi, abych se měl za co dopravit do Akkry, sbalil si věci a došel na hranici. Ta byla samozřejmě zavřená, necítil jsem ale žádné napětí a lidí s laissez-passer tam bylo víc. Celkem v pohodě jsem prošel a po měsíci se zase octnul v trochu známém prostředí a hlavně v prostředí, kde jsem se mohl s lidmi bavit, protože jsem rozuměl jejich řeči. Prostě jsem se cítil tak trochu jako když se vracím domů.
Stránky autora: www.ecesty.cz
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
