Z velkoměsta k vodopádům – Maroko

Z velkoměsta k vodopádům – Maroko

Vodopád d’Ouzoud je jedno z nejkrásnějších míst v celém Maroku, ne zas tak obsazené turisty. Když přijedete ve vhodnou dobu, jaksi ještě před sezónou, máte vodopády skoro pro sebe.

Vyrazit do Maroka se vyplatí nejlépe na podzim, nebo ještě lépe na jaře, v období od března do května. Teplota se v tu dobu pohybuje kolem krásných 25°C  přes den a večer něco přes 15°C. Proč říkám, že lepší je jaro, no protože na rozdíl od podzimu příroda neusíná, ale naopak se probouzí. Můžete tedy narazit na kvetoucí třešně, fíky, mandlovníky a mnoho jiného, co bych sám nezvládl pojmenovat. My jsme si v tomto období naplánovali cestu vnitrozemím, zhruba na dvanáct dnů.

Pro zážitky na trh

Po příletu do Marrákeše (مراكش), „hlavního města jihu“, jsme se skrz celní kontrolu, přes vyplnění migrační karty, dostali až do krásné, nově postavené letištní haly. Před ní čekal nával naháněčů a naše první seznámení s marockým přístupem k turistům. Okolo všech turistů se okamžitě nalepí minimálně dva  berbeři, volající na vás nejprve francouzštinou, potom španělštinou a posléze angličtinou. Podle toho jak jste opálen a oblečen povětšinou tipují vaši národnost. To, že jsme Češi, uhodli Maročané napoprvé pouze v jednom případu z dvaceti. Přesto tak mi zůstává záhadou, jak na to ten jeden člověk z dvaceti přišel.

Naše první taxi z letiště do centra k bráně Bab Doukkala jsme usmlouvali na 60 Dirhamů, což na první pokus nebylo špatné, ale jízda nebyla o moc luxusnější než levnějším autobusem, takže s odstupem času vyvozuji, že kde jezdí autobus, netřeba taxi. Zvlášť na místech kde se vozí nejčastěji turisté a ceny jsou vyšší i pro místní.

První den jsme neplánovali zůstat v Marrákeši a tak kupujeme jízdenky do Azilalu, městečka odkud se vydáme ke známým vodopádům – Cascades d’Ouzoud.

Máme ještě pár hodin do odjezdu a tak se jdeme kouknout do centra. Od Brány Bab Doukkala  se vydáváme súkem se zeleninou, ovocem a mrtvou i živou zvěří. Hýkající oslové vezoucí náklad, všudypřítomné mopedy, kdákání slepic přivázaných za pařáty ke klecím, opraváři bot a po zemi protékající špinavá voda z místních vývařoven mi dokonale představí úroveň tamního života a můj první zážitek z tohoto trhu se tak stává tím nejsilnějším z celého Marrákeše. Kotúbijská mešita hadr.

Na poloprázdném náměstí Djemaa el Fna se rozhlížíme po známých krotitelích hadů a hned děláme první chybu naší výpravy. Necháváme si kolem krku omotat hada a fotíme krotitele s kobrou. Krotitel si za desetiminutové divadélko s hadem, který má zašitou pusu, řekne 200 dirhamů. Snažíme se je odbýt mincemi, eury nebo čímkoli jiným, nakonec cenu srazíme na i tak dost vysokých 100 dh, které po prohraném boji odevzdáváme do rukou „krotitele“ a jdeme rychle pryč. Od té doby jsem se všem místním umělcům vyhýbal obloukem.

Jdeme prohlédnout ještě Kotúbijskou mešitu, která je kousek od náměstí. Na rozdíl od mnoha jiných arabských zemí je v Maroku zákaz vstupu turistů do mešit, prohlížíme si tedy jen jeden z nejznámějších minaretů na světě.

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

KNH

Na ubytování se ptejte kohokoli a kdekoli

Vydáváme se na nádraží, kde nás očekává další specifická věc pro Afriku a to zvýšená aktivita autobusáků, dealerů jízdenek, nosičů, prodejců banánů, vody, korálků a všeho možného. Na frekventovaných místech se těmto lidem nelze vyhnout. Jen co přijdeme na nádraží, nejméně tři Arabové se nás zeptají, jestli máme lístky, poté že nás odvedou k autobusu a nakonec nám pomáhají naházet krosny do jeho podpalubí. Každý platíme 10 dh za batoh, což je další marocké specifikum. Autobus se rozjíždí, ale dveře zůstávají otevřené.

V autobuse jsou ještě prodejci nápojů, sušenek a cetek, kteří po pár minutách vyskočí z jedoucího autobusu, dveře se zavřou a jede se směr Azilal.

Autobusy na delších trasách staví po cestě ve vesničkách a menších městech, kde se můžete bez problému najíst, nebo se porozhlédnout po krajině, vyfotit si v místním řeznictví nějakou tu mouchami bzučící mrtvou kozu, nebo koupit domů minerál, který se jeví s barevným vnitřkem uvnitř  jako prehistorické kindervejce.

Autobus staví asi 10 km od vodopádů, kde si bereme již čekající grand taxi. Grand taxi je typ taxíku pro sedm osob, nevyjede však, pokud jich nesedí všech 10. V taxíku se povětšinou seznámíte s majitelem hotelu ve vaší cílové destinaci, nebo alespoň s jeho bratrancem. Netrefit tu někoho, kdo by nebyl bratranec nějakého hoteliéra nebo majitele obchodu či restaurace je nemožné. Každá osoba v Maroku většinou pochází z čtyř až šesti dětí, někdy i více, každý má tedy zhruba 10 tet nebo strýců, kteří mají každý po pěti dětech, takže s 50 bratranci je vytvořená bohatá „rodinná síť“ z Fézu až po Agadir.

Bazar Manu Chao

Vodopád d’Ouzoud je jedno z nejkrásnějších míst v celém Maroku, ne zas tak obsazené turisty. Když přijedete ve vhodnou dobu, jaksi ještě před sezónou, máte vodopády skoro pro sebe. Od hotelů vede pěkně vydlážděná cesta nejprve k prvnímu zlomu vodopádu a pak až k samému konci. Majitel hotelu nám před odchodem ještě radí, ať se jdeme podívat na opice žijící v jejich přirozeném prostředí, pijící coca-colu. Ty vidíme o kus dál, naštěstí bez coly.

Na cestě k vodopádům potkáte pár obchůdků. Všechny jsou bezejmenné až na jeden, který nese jméno bazar Manu Chao. Jeho majitel mi prozradil, že je velkým fanouškem reggae a proto svůj obchod pojmenoval po tomto zpěvákovi. Obchůdek se nijak neliší od ostatních, ale to že jako jediný má jméno vás donutí si ho zapamatovat a doporučit ho ostatním. Jak vidíte, povedlo se. Vskutku mistrný obchodní tah. Pokud dojdete až k prvnímu zlomu vodopádů, můžete se osvěžit v horku příjemnou sprškou odrážející se vody. Ve vodě pod vodopádem se dá koupat, voda je však špinavá a po koupání byste se nejspíš museli ještě hodinu drbat ve studené sprše hotelu. Pod Vodopády funguje převozník, který nás nejprve chtěl převést za peníze, potom však svolil k plavbě zadarmo. Procházka kolem vodopádů je plná krásných výhledů a dají se zde plánovat i delší treky.

Druhý den odjíždíme zpátky do Marrakéše, ne však autobusem ale taxíkem, na jehož ceně se domluvíme s bratrancem majitele hotelu. Všechny taxíky jezdící po metropolích jsou převážně mercedesy, lišící se pouze barvou, podle toho v jakém městě se nacházejí. Marrákeš má béžovou, Féz bílou a ve Varzazátu  jsem zahlédl i zelené.

Obchodníci a příběh o vařiči

V Marrakéši jsme našli ubytování ve čtvrti hotelů kousek od náměstí Djema l’Fna. Pokud nevíte, kde se ubytovat, nechte se zavést do této klikaté uličky, kde můžete podle svého vkusu nebo množství peněz usmlouvat vám odpovídající pokoj v zhruba 10 hotelích.

Jdeme se projít na náměstí, které máme doslova za rohem. Na súcích, které vedou z náměstí, potkáte velkou řadů obchůdků s barevnými nitěmi, řeznictví, místní „zverimexy“ s lapenou zvěří anebo jen osamělého kluka, který prodává cigarety nebo papírové kapesníčky. Zvlášť velký dojem na mě udělala snaživost prodejce ručníků, který cpal osušky do rukou každé kolemjdoucí babičce a vytrvale řval něco na způsob „kupujte, kupujte, ten kdo koupí neprohloupí!“. Dost nás zaujaly místní mobilní cukrárny. Na kárce vyložené novinami je obvykle vyskládáno několik druhů dortíčků nebo jakýchsi medových perníčků, kterých máte-li dobrou imunitu vůči bakteriím, můžete koupit za pár dirhamů, co hrdlo ráčí.

Naším dalším bodem na programu bylo, že si seženeme bombu k našemu vařiči. Na trhu jsme zjistili, že pokud si vezete do Maroka český plynový vařič, nečekejte, že na něj seženete vhodnou plynovou bombu. V Maroku je převážná většina tohoto typu zboží původem z Francie. Francouzské hořáky mají však jinou koncovku a český VAR si s francouzskou bombou neporadí. Tomuto problému se dá předejít koupí redukce, která je u nás běžně k dostání. Kupujeme tedy celý vařič i s hořákem za 300 dh, tedy zhruba za 700 korun. Po celou dobu naší desetidenní cesty jsme vařili celkem třikrát, což se při nízké ceně jídla v Maroku zdaleka nevyplatilo. Nejedete- li do Maroka stanovat někam dál od civilizace, choďte raději do místních pouličních vývařoven. S naším vařičem se nám stala ještě jedna příhoda, která se odehrála na pokoji rijádu ve Fézu, den před odjezdem, kdy jsme museli vařič zapnout na plný plyn a nechat ho vyhořet. Ondra si tipnul, že vařič poběží ještě patnáct minut, já dvacet. Nakonec jsem vyhrál já, protože vařič hořel ještě dvě hodiny. Další omyl nastal, když jsme si mysleli, že na vařič v české republice neseženeme vhodnou bombu a nechali jsme hořák v tašce s odpadky na pokoji a odletěli domů. Nemilá příhoda se mi stala zhruba po měsíci, když jsem se v Praze procházel po Sportisimu a z regálů mezi věcmi na camping na mě svítí dobře známé modré francouzské vařiče. Cena bomby s plynem byla 29 korun a cena námi vyhozeného hořáku 600,-.

Z Marrakéše jsme se vydali směr pohoří Atlas, ve kterém jsme strávili další čtyři dny naší cesty, než jsme se vydali nabrat písek do bot na jedné z nejkomerčnější části Sahary.
A o tom zas třeba příště.

Zkušenosti čtenářů

Renata

Ahoj. Zaujala mě ta část s vařičem. Jaký kartuše jsou běžný ve Francii? Na náš var jsem našla jen tuhle: http://www.var.cz/produkt/03-Redukce-VAR/, je to ona? A ještě jedna otázka. Kde přibližně se dá bomba v Marrakéši sehnat? Díky. R.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí