Tři kluci na kole

Nějak takhle popisuje své dilema a jeho rozřešení, dvacetiletý zrzavý Kryštof. Ten už od malička od svého táty pochopil, že když se mu podaří otevřít své srdce improvizaci a nevadí mu obětovat trochu toho komfortu, s bolavýma nohama se dá skoro úplně zadarmo zažít mnoho naplňujících šíleností. Zabralo to jeden týden jízdy, aby se Kryštof poprvé zamiloval. A jak tvrdí, nejspíš to bude láska do konce života. Fascinován tím, jak jednoduše se dají jen s batohem plným čokolády a s málem trpělivosti, přejet celé státy, se rozhodl nenechávat si tohle zjištění jen pro sebe.

A tak oslovil Lukáše

O školní přestávce si ještě ani ne 15ti letého spolužáka vzal stranou. Seděli na náměstí v Českých Budějovicích u kašny a chystali se zrovna zpátky do školy, když Kryštof na něj vybalil svůj famózní plán. Na kole ze Salzburku do Benátek! Lukáš, který od malička miloval hory, se už do školy ten den nepodíval. Místo toho letěl za mamkou do práce, uškemrat si povolení k odjezdu. Doteď rodičům děkuje a stále žasne, že tehdy to trochu zbrklé a bláznivé dítě, pustili na cestu.

Kryštof strhl menší lavinu a na výlet pro další rok se podařilo jejich výpravu rozšířit o dalšího spolužáka, Jakuba. Kryštof ale spíš jen rozrazil dveře, které už se začaly samy otevírat.

Jakub viděl do té doby mnoho míst, leč z oken luxusních resortů, zapřažen v otěžích cestovních kanceláří. Nevystrčit paty z hotelu, topit se v davech turistů s průvodci. Jakub nevnímal, že by se od navštívených kultur něčemu učil. O to mu vždycky přece šlo, ne? Objevovat a tak chápat, nazírat do něčeho mohutnějšího a mnohem obsáhlejšího. A vůbec, připadalo mu, že i když cizinu navštívil, tak ji vlastně nikdy doopravdy neviděl. Cestovní delegáti a letákové památky v něm totiž dusili přirozenou lidskou zvědavost, jeho vnitřní odůvodnění, co vlastně znamená to bájné ,,být cestovatel’’. Začal prahnout po dobrodružství. To se náramně hodilo zbylým dvěma kamarádům. Na další cyklotrek ze Slovinska zpět do Českých Budějovic už byli tedy konečně tři.

Nejširší nabídku průvodců a map Slovinska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Jak vypadá svět na kole, svět ze hřbetu bicyklu?

,,Cestování na kole má obrovskou výhodu, v tom, že tě zavede na místa, která na mapách vypadají naprosto nezajímavě. Při cestování letadlem je přeletíš za dvě hodiny, ale na kole ti to potrvá i třeba dva týdny. Jenže právě na těchto místech je roztroušené to pravé srdce každého národa, které nechci minout.’’

Kluci spolu podnikli už mnoho cest po evropských trasách, například z Terstu do Říma nebo z Berlína do Kodaně. Na kolo připevní tašku se vším potřebným, kde nesmí chybět hamaka pro spaní na stromech. Ovšem, když stromy nejsou k dispozici, mají sebou kluci i záložní karimatky. Občas přenocují u laskavých domorodců. Jako například tehdy, kdy spolehlivá předpověď počasí slibovala noční bouřky. Kluci, už zoufalí po obchůzce celé vesnice, ale žádných otevřených dveřích, skončili nakonec ve stodole penzionu. A i když přes celou noc nespadla jediná kapka, ráno dostali luxusní snídani a nemuseli platit vůbec nic.

Kromě toho je cestování na kole docela finančně nenáročné.

,,Místo dopravy platíš pouze za proteinové tyčinky a místo hotelu si stačí při večerní jízdě vyhlídnout vhodný les a zavěsit hamaky.“

Skrze krásy země nepříjemně toulavých psů… a ještě dál?

Kluků nejintenzivnější cesta vedla po Rumunsku, z Aradu až ke krajanům na proslulý Banát, kde jízdu zakončili legendárním festivalem v Eibenthalu. Jejich pouť provázelo nejen ochutnávání místních specialit, ale i dramatické noční zážitky po celodenním ujíždění agresivním psům.

,,Na kolech jsme přejeli hranici z Rumunska do Srbska a rozhodli se, že si usteleme v poli. Po chvíli se už setmělo a pole začaly prosvětlovat obrovské kužele umělého světla. Napadalo nás mnoho stupidních scénářů, třeba, že po nás pátrá hraniční policie, a tak jsme se (skoro s rukama nahoře) plížili k silnici. Zjistili jsme, že jsme plašili úplně zbytečně. Šlo jen o reflektory kolem projíždějících aut.’’

Kryštof, Lukáš a Jakub o svých zážitcích píšou více na svetnakole.g6.cz, ale kde jsou teď tihle tři kluci padlí na hlavu a kam směřují jejich blatníky příště?

Kryštof, který nyní studuje v Salzburgu, rád cestuje sám a v době covidového lockdownu vyjel poznávat zemi, která je jindy pod mořem turistů: vydal se napříč Chorvatskem. Během 2 týdnů tam v horách i po pobřeží najezdil 1200 km a posledních 300 jel bez mobilu a mapy, jelikož mobil mu nepřežil bouřku. Musel se tedy každý den seznamovat s lidmi, aby se podíval do mapy, kudy se dál ubírat.

,,Tak se mi ta zkušenost líbila, že jsem si říkal, že už snad od té doby budu jezdit bez mobilu a bez mapy úplně úmyslně. Jako by mi to úplně vyprázdnilo hlavu, fakt už jsem neměl vůbec o čem přemýšlet. Neměl jsem nic co by mi ukazovalo kolik je hodin a já jsem měl pocit, jako by se čas začal zrychlovat a skutečně jsem mohl žít jen v přítomném momentu.’’

Lukášovi, studujícímu nyní v Praze psychologii, se nedávno jeho cestovatelský sen vyplnil:

,,S rodinou jsme vyrazili do města, které nikdy nespí – New Yorku. Strávili jsme tam 8 dnů a musím říct, že to byl zážitek na celý život. Pulzující Times Square, divoké newyorské metro, rozmanitý Brooklyn nebo nedělní gospel v Harlemu. To je jen malý výčet věcí, na které nikdy nezapomenu.’’

Jakub, který je rovněž v Praze, ale na právech, má za sebou také první sólo cestu a to v podobě Inter Railu z Porta do Prahy.

,,Seznamování se s lidmi na hostelech, ze kterých se mnohdy staly velmi důvěrní přátelé, se jimž jsem mohl probrat problémy, které jsem nikdy neřekl nahlas. Totiž to, že tyto lidi nejspíš už nikdy neuvidím, vnášelo do našich rozhovorů jedinečný prvek neopakovatelnosti.’’

Nakonec jsem se kluků zeptala na pár dotazů

Jaký je tvůj nejvtipnější zážitek, Kryštofe?

Asi když jsem se na noc utábořil v národním parku u Plitvických jezer a potom co jsem se svlékl a vykonal důkladnou klíšťovou prohlídku, jsem zjistil, že stojím přímo před fotopastí na zvířata… Krátce na to mě navštívila chorvatská policie…

Bez jakých věcí se na cestách neobejdeš, Luky?

Tak samozřejmě bych mohl zmínit základní věci, které jsou potřeba i v běžném životě: jídlo, vodu, peníze, atd.. Co si ale beru na každý výlet a má pro mě velký význam je pár talismanů, většinou darů od mých nejbližších.

Jak vypadají takové talismany?

To si musím nechat pro sebe, abych nezničil jejich magii.

Jaký je nejzajímavější člověk, kterého jsi na cestě potkal?

Vybrat nejzajímavějšího človeka je pro mě bohužel nemožné. Setkávání s novými lidmi je totiž hlavní a naše nejoblíbenější součást našich cest a i díky již zmíněným nepřehlédnutelným taškám na kole se každý den seznamujeme s mnoha a mnoha zajímavými lidmi. Vypíchl bych alespoň Fabia, kterého jsme potkali v malé italské vesničce. Ihned nam načepoval pivko, nabídl nám místo k přespání na statku jeho kamaráda a později přinesl flašku proseca. Fabio byl ztělesněným duchem italského pohodářství a jeho přístup se velmi rychle přenesl i na nás. Když jsme celí udýchaní ráno dorazili o patnáct minut později na místo, kde jsme s ním měli posnídat, tak jsme zapomněli, jak v Itálii vnímají (vlastně spíše nevnímají) čas. Fabio dorazil hodinu po nás. Poté nás pohostil, my mu na oplátku zahráli na ukulele a zapěli české písně. Kontakt s Fabiem jsme po rozloučení nepřerušili a i z dalších cest jsme mu posilali a posíláme fotky a pozdravy.