Trek na Špicberkách: z Longyearbyenu do Colesbukty a zase zpět den po dni

Na úplný závěr mého čtyřměsíčního ‚studijního‘ pobytu na Svalbardu za mnou přijelo pár kamarádů, se kterými jsme chtěli podniknout nějaké treky po okolí. Původně jsme chtěli jít z Longyearbyenu do Barentsburgu a zpět, ale kvůli tomu, že jsme měli problém s půjčením zbraně od univerzity, jsme vyrazili jen na kratší verzi treku z Longyearbyenu do Colesbukty a zpět přes Colesdalen a ledovec Longyearbreen.

Šlo nás nakonec šest – já, Tomáš a Martinka v jedné skupině, která se dělila o jídlo a stan a Šimon s Klárou a Lukášem ve skupině druhé. Z druhé skupiny jsem předem znala akorát Šimona. Brát s sebou na trochu drsný pochod arktickou tundrou lidi, které neznám a nevím, jaké jsou jejich zkušenosti se zvládáním zimy, vlhka a dlouhých pochodů se nečekaně ukázalo jako chyba. Na mou obranu – je mnohem jednodušší být na Špicberkách v šesti lidech než ve čtyřech, protože se můžete střídat na medvědích hlídkách a pořád se u toho i vcelku vyspat. Ve čtyřech by toto byl mnohem větší problém.

Středa: Kde sehnat zbraně?

Ve středu chceme vyrazit, ale narážíme na problém s půjčením zbraně od UNISu. Přestože nám z rifle lottery přišel email, že si pušku můžeme přijít vyzvednout jako obvykle, na logistics nám ji nechtějí zapůjčit. Trvá mi docela dlouho je přesvědčit, protože prý chtějí zbraně inventarizovat, ale odpoledne nám ji konečně dají a my můžeme vyrazit na střelnici.

Před terčema nám pobíhá polární liška, které se podle toho, jak se tam promenáduje, očividně zachtělo zemřít. Vyplaší ji až Šimonovy výstřely. Po zjištění, jak moc je zbraň těžká a jak kope, ji nikdo nechce ani nést, natožpak použít. Máme super těžké batohy a tak nocujeme už při vstupu do údolí Bjørndalen a doufáme, že se nám po večeři a snídani odlehčí. Já mám první medvědí hlídku a Tom druhou, tak to celé prokecáme při pozorování sobů.

Čtvrtek: První brody a jiné obtíže

Co jídlo, to hádka v Šimonově skupině. Klára měla sbalit zásoby na cestu a hodně je poddimenzovala. Jdeme po levé straně údolí, což se nakonec ukázalo jako dobrý nápad, protože na druhém břehu jsou posléze strmé skály, které bychom neměli šanci obejít a stejně bychom se museli vracet na levou stranu řeky (tu blíže Longyearbyenu). Řeku stejně ale musíme přebrodit.

Já mám tak mokré pohorky, že už je mi srdečně jedno, jestli to brodím v nich nebo ne, ale ostatní boty sundávají. Je začátek června a sníh už hodně taje. Zkracujeme si cestu přes suťové pole, kde já v půlce totálně zpanikařím a nechci ani nahoru, ani dolů. Nemůžu dýchat, chce se mi brečet a mám pocit, že ať se hnu kamkoliv, tak na sebe strhnu kamennou lavinu. Nakonec ke mně musí slézt Tomáš a v podstatě mě nahoru dovést za ruku.

Naše mapa má bohužel moc velké měřítko, takže náš mocný plán, že vystoupáme co nejvíc výškových metrů a pak jen přeběhneme náhorní plošinu nevyšel kvůli údolím, která nebyla zakreslená. Do Grumantbyenu raději nechceme sestupovat, protože nevíme, zda se odtamtud dá k Rusanově chatě dojít po pobřeží.

V případě, že by to nešlo, se nám nechce vracet. Teoreticky by to mělo být možné, protože se odtamtud kdysi dopravovalo po kolejích vytěžené uhlí do přístavu Colesbukta. Ale nebyla jsem si jistá, jestli v cestě nejsou tunely, které by mohly být zavalené.

Cesta je dlouhá a dost vyčerpávající. Místy se boříme po pás do sněhu, překonáváme sestupy do údolí plné nestabilní suti, abychom zjistili, že zase musíme vylézt zpět nahoru přes nafoukané závěje a lavinové svahy. K Rusanově chatě přicházíme totálně vyčerpaní asi v 10 hodin večer. Když zjistíme, že je opravdu otevřená, dostávám od Toma exkluzivní objetí. Až tak drsný trip to byl. A to ještě netušil, že bude o dost hůř!

Pátek: Město duchů Grumantbyen

Klára a Šimon odmítají slézt kopec dolů do Grumantu a zůstávají klepat kosu v prvním stavení hned na kopci. My si to naopak se zbytkem vcelku prolézáme a užíváme. Vypadá to jako správné městečko duchů. Snad nikde za rohem nečíhá medvěd!

Sobota: Do Longyearbyenu přes hranici komfortu

Vyrážíme až okolo dvanácté a zdržujeme se prozkoumáváním Colesbukty. Cesta přes Colesdalen se táhne, ale počasí je vcelku ok. Všude jsou spousty sobů, cesta je ale náročná. Údolí je podmáčené a zabahněné, tak se držíme vrstevnice a jdeme suťovým polem. Lukáše bolí nárt, Tomáše koleno a moje před nedávnem přetrhané vazy v nártu nejsou z téhle cesty taky ani trochu nadšené. K našemu vytyčenému cíli přicházíme kolem 22:00.

Jenže chata je na druhé straně řeky, přístup k ní je naprosto nemožný kvůli pětimetrovém břehům se sněhovými převisy. Navíc pravděpodobnost, že chata nebude soukromá, je minimální. Poslední dva kilometry se doslova brodíme závějemi, jsme ve stínu a je nám zima. Všichni máme úplně promočené boty a jsme unavení. Rozhodujeme se tedy, že nejlepší bude se vzmužit a dojít to až do Longyearbyenu, což je pořád ještě pořádný kus cesty s notným převýšením přes ledovec. Dáváme si tedy večeři, balíme nohy do sušších ponožek a čerstvých igeliťáků a vyrážíme.

Lukáš nerozezná sněhové pole od ledovcové morény. Geograf!:) Nicméně brodit řeku, lézt na morénu, pak ji zase slézat dolů, protože se mi zdá nebezpečné pokračovat, a nakonec lézt nahoru na Longyearbreen je pekelně vyčerpávající… Na druhou stranu, ten výhled na Longyearbyen a Hjorthfjellet, který se nám naskyl potom, byl k nezaplacení. Je zima, na ledovci bojujeme o každý metr s nepříjemným protivětrem, ale alespoň mají Špicberky v létě tu výhodu, že vás nezastihne tma. Sluníčko prosvítající mezi těžkými černými mraky dole nad fjordem v půl čtvrté ráno, co víc si přát.

Posledni kilometr skrze morénu se plazíme už jen silou vůle a s vidinou spacáku a horizontální polohy. Nahoru do dolu, kde se provizorně ubytováváme, přicházíme těsně před šestou ráno. Se svlíkáním se neobtěžuju, jen svlíkám boty a zahazuju zapařené igeliťáky co nejdál od sebe předtím než usnu. Po probuzení (asi tak ve čtyři odpoledne) zjišťuji, že mi boty zmrzly a nemůžu je obout. Ale což, máme to za sebou a zážitek prý nemusí být pozitivní, stačí když je intenzivní. A tenhle trek tedy rozhodně intenzivní byl!