TONY DANILOV: Mým talentem je dostávat se do průšvihů

Tony, jak by ses představil ty?

Jsem cestovatel a fotograf, v „civilním“ životě grafický designer. Na cesty nejčastěji vyrážím za dobrodružstvím a poznáním toho, jak se lidem žije v dané zemi. Nedílnou součástí je i sběr místních bizarností. Každá země má tu svoji! Nejraději se přesunuji stopem a chůzí. To mi umožňuje dostat se opravdu všude a zároveň to přimíchává zábavný prvek náhody do mých cest.

Podívejte se na kompletní fotogalerii

Přejít do galerie

Zobrazit

Tony Danilov

Zobrazit

Tony Danilov

Zobrazit

Tony Danilov

Zobrazit

Tony Danilov

Co znamená název tvé knížky KAIF?

To je tajemství! Dozvíš se ho, pokud ji dočteš až do konce. Snad jen prozradím, že je to takové všeobjímající slovíčko, které nejlépe vystihuje všechny pozitivní i negativní momenty na mé cestě kolem světa.

Projdeme si jednotlivé země na tvé cestě kolem světa a začneme v Gruzii…

Gruzie má velmi silný trojlístek důvodů, proč ji navštívit: pohostinnost místních lidí, výtečné jídlo a nádherné hory. Do těch jsem se vydal toulat zrovna v období záplav. Sice jsem nedošel do vytouženého cíle, ale zato jsem okusil právě onu pohostinnost u pastevců, u kterých jsem si mohl usušit věci a přečkat bouřku. Když mi podávali jídlo, omlouvali se mi, že už jim došla vodka. Někteří z nich byli v roce 1968 v Československu. Raději jsem se neptal, čím přijeli. Gruzie je také ideální země pro lidi, co si nepamatují jména. Pět procent všech obyvatel se totiž jmenuje Giorgi. Pokud nevíš něčí jméno a tipneš tohle, je docela dobrá šance, že se trefíš!

A co Írán? Tobě tam vůbec nešlo stopování, jak to?

Asi špatně zvednutý palec. Roli mohla hrát jazyková a kulturní bariéra, kterou se mi nepodařilo zcela přelézt, nebo třeba to, že v perštině neexistuje slovo pro „autostop“. Některé stopy, například ten pětisetkilometrový, byly skvělé. Jiné poměrně zmatené pro obě zúčastněné strany. A další řidiči se mě vyloženě snažili „natáhnout“ třeba za okružní jízdu za městem.

Kdyby sis zapamatoval to jedno jediné slovo „bezplatně“, možná bys sis ušetřil hodně starostí. Jakmile zastavíš auto a rovnou se zeptáš, jestli jedeš zadarmo, víš, na čem jsi. A co tvůj výstup na Damávand?

Íránská hora Damávand, to byla intenzivní, doslova dechberoucí zkušenost. Dechberoucí hlavně proto, že ve výšce 5610 metrů už je výrazněji méně kyslíku než dole, a tak dýchání není úplně snadné. Výšková nemoc, „připečení“ od slunce, celková únava a krátká aklimatizace z toho udělaly zážitek, který byl velmi na hraně, ne-li kousek za ní. Ta hora mi stále zůstává hluboko v srdci i vzpomínkách. Třeba kvůli nádherné, nepopsatelné noční obloze nebo tomu, že íránské ženy tam chodily bez šátků s rozpuštěnými vlasy. Íránský režim má totiž dlouhé prsty, ale ne tak dlouhé, aby dosáhl na vrcholky hor. Hlavně mě ale Damávand (trochu tvrdou cestou) naučil spoustě zkušeností, které jsem využil třeba při přípravách na letošním výstupu na Kazbek.

Popiš cestu do Pákistánu, jak ses tam dostal a jak to probíhalo?

Pákistán pro mě byla velká neznámá. Jediné, co jsem si nastudoval předem, byla cesta Balúčistánem, protože ta je velmi specifická. Je to oblast, kde se projíždí podél hranice s Afghánistánem a která je chráněná místními paravojenskými jednotkami. Ti se starají o tvoji bezpečnost. Celé to probíhá tak, že dva dny jedeš pouští, střídáš džíp za džípem a čas od času si dáš čaj s místními strážci. Po celou dobu máš ve svém zorném poli, kromě nekonečných písečných dun, i několik kalašnikovů.

Od města Kvéta dále na sever už je ten režim volnější. Pokračoval jsem vlakem, ale i tam je přítomen voják s kvérem. Čas tam plyne jinak. Vzdálenost cca 1300 km jsem absolvoval za více než 24 hodin. Vlak jel vyhlídkovou rychlostí a na každou půlhodinu jízdy vycházela hodinová přestávka ve stanici. Pokud bych se měl někdy do Pákistánu vrátit, určitě by to bylo na jeho samotný sever. Projíždět údolím okolo sedmitisícových hor je krásná podívaná.

Dále jsi pokračoval do Číny. Ale hned zkraje ses tam dostal do problémů…

Nejširší nabídku průvodců a map (turistických, cyklistických, potapěčských a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Stopování v Číně bylo ze začátku vlastně jednoduché, ale velmi záhy jsem se dostal do hledáčku místní policie a bylo z toho mrzení. Dlouhé vysvětlování (v čínštině!) a prohledávání věcí, telefonu i fotoaparátu před policejní stanicí uprostřed noci. Západní oblast Sin-ťiang je pro čínský režim velmi citlivá, protože se tam nachází pracovní tábory plné místní menšiny Ujgurů, které tamní režim utlačuje. Tehdy to ještě svět nevěděl jistě a já to ani netušil. Policisté mi tedy zakázali stop a musel jsem pokračovat autobusem.

Zažil jsi nějaká větší města?

Především Peking a Šanghaj. Asi nikoho nepřekvapí, že je v Číně hodně lidí. To množství je ale těžko představitelné a na samotný zážitek v zemi se asi nelze připravit. Čína je jediná země na světě, kde jsem se bál, že se nedostanu včas z metra, protože mi to dav prostě nedovolí. Je tam i poměrně velká posedlost bezpečnostními kamerami a zákazovými cedulkami.

Co nějaké bizarnosti z Japonska?

Japonsko je stejně bizarní jako Čína, s tím rozdílem, že Japonci přijali bizarnost za svou. Ze všech drobných zvláštností, na které jsem v Japonsku narazil, mi nejvíc utkvěl v paměti legendární automat na použité kalhotky. Zda je to tady běžná věc, kterou Japonci využívají, nebo pouhá turistická atrakce, mi zůstává záhadou. Prodejní automaty s všemožným zbožím najdete v Japonsku prakticky na každém rohu. Pokud existuje nějaká věc, bude na ni nejspíš existovat i prodejní automat.

Souhlasím. Věřím, že se tam jednou najde automat i na auta nebo bagry. I když myslím, že tam budou, jen jsem je nenašel. Z Japonska koukneme do Kanady…

Z Kanady jsem si, kromě panoramat krásné přírody a příběhů zajímavých lidí, odnesl především to, že kouření trávy je tam na denním pořádku. A když už někdo nekouří, tak to minimálně zkoušel v mládí nebo vám to alespoň doporučí, ať to zkusíte sami. Vlastně i zážitky se stopem byly provázané s touto rostlinou. První řidič hledal pesticidy pro své pole, poslední stop jsem pak absolvoval v hippie dodávce, kde řidič i spolujezdec šlukovali celou jízdu.

Proč se vydáváš na Balkán?

Podobně jako Kavkaz i Balkán má ohromně pohostinné lidi, krásnou přírodu a výtečné jídlo. Zároveň je to pro mě symbol divokosti. Stále je místy velmi syrový, takže tam může člověk zažít velmi netradiční zážitky.

Kolikrát jsi tam už byl a co byly tvé highlighty?

Na Balkáně jsem pobýval hned několikrát a vždy se tam rád vracím. Největší dobrodružství je samozřejmě poznávat ho stopem. První cesta, můj první sólo stop, vedla z Maďarska, přes Srbsko, (Severní) Makedonii až do Řecka. Minulý rok jsem se „vrátil ke kořenům“ a vyrazil z Řecka dále přes Albánii, Kosovo až do Černé Hory. Stopuje se zde skvěle, ale zároveň tu mám zkušenosti i s nejdelším čekáním – v Řecku jsem u silnice prostál bezmála 8 hodin, než mi zastavilo auto a skoro si tam postavil čekárnu. Mezitím byly i jiné, menší cesty do Slovinska, Bulharska nebo třeba Bosny a Hercegoviny (v rámci VlakFestu).

Když jsem zmiňoval ty netradiční zážitky, na Balkáně o ně není nouze. Kde jinde se ti může stát, že tě Srbové pozvou na zahradní slavnost a po pár pivech vytáhnou pistole a začnou střílet do vzduchu? Po chvíli ti dají pistoli do ruky, ať si to zkusíš taky! Nebo že si na jihu Albánie v horách stopneš v autě opilého policistu, který jede krokem, od krajnice ke krajnici.

S Balkánem se samozřejmě pojí i velmi pohnutá historie. Tíživá atmosféra v okolí města Mitrovice na severu Kosova by se dala krájet. Až dodnes jsou přítomny mezinárodní jednotky KFOR, které hlídají pořádek ve městě. Oproti tomu hlavní město Priština nasála americkou atmosféru, a tak zde není problém narazit na obří billboardy, ulice plné burger restaurací nebo bulvár Billa Clintona s jeho sochou.