Tradice

Ještě v 19. století byste se na tichomořském souostroví Fidži mohli stát obětí kanibalů, dnes jsou ostrovy známy především bělostnými plážemi a azurovým oceánem. Už méně je známo o jejich pozoruhodné kultuře, kde se mísí původní animistické tradice, křesťanství a hinduismus. Zkusili jste už někdy euforizující účinky kavy nebo přinesli ji náčelníkovi vesnice v podobě sevu-sevu?

Silvestr na pláži za svitu hvězd? Kdo by o takových oslavách nesnil… Jak se slaví příchod nového roku na oblíbeném indonéském ostrově? Na bujaré oslavy ovšem tentokrát budete muset zapomenout. Balijci mají zákaz dělat hluk a vycházet ze svých obydlí. Podle tradice se uchylují do svých domovů a předstírají, že je celý ostrov opuštěný.

Schválně jsem parafrázoval název slavné knihy Ernesta Hamingwaye „Smrt odpoledne“ popisující španělskou koridu. Není zábava jako zábava. Jedna je krutá až sadistická podívaná a druhá je legrační bez prolité krve. Zatímco španělská korida by se směle dala přirovnat ke krutým gladiátorským hrám ve starověkém Římě tak latinoamerická Taurína k neškodnému wrestlingu.

Přilétám do Recife před třetí hodinou ranní. Přilétám do neznámého spícího města, kde není z taxíku vidět ani živáčka a snažím se nemyslet na to, že se o městu traduje, že patří k jedněm z nejnebezpečnějších v Brazílii. Druhý den jako bych se probudila na úplně jiném místě; druhý a mnohem silnější dojem z Recife a blízko ležícího historického města Olindy ve mně navždy zanechal karnevalový rej masek a nekončící několikadenní party ve starých oprýskaných ulicích obou měst.

Stovky táborových ohňů. Jedna z prvních věcí, kterou spatřím, když po několika hodinové cestě stopem přijíždím pod horu Meron v severním Izraeli. Tisíce poutníků rozprostřelo svá ležení kolem hrobky Šimona Bar Jochaje a nyní se chystají na slavnost. Lag ba-omer začíná.

Při pohledu do zrcadla ještě jednou upravuji svou sváteční košili. Venku už na mě troubí, vybíhám z domu a naskakuji do jednoho z aut v malé koloně. Jedeme podél leknínových jezer a já jsem trochu napnutý, jelikož nevím, co mě čeká. Je lednová sobota časně ráno, venku 30 stupňů. Jsem dnes pozván na svatbu kolegyně. Bude to pravá vesnická veselka v Thajsku, kde momentálně bydlím.

Puno se právem pyšní titulem folklórního hlavního města Peru. Vrcholem nespočtu kulturních akcí jsou únorové slavnosti patronky města Virgen de Candelaria (Panny Marie Candelárské). Ty jsou zapsány i v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a patří vedle karnevalu v Riu a folklórním slavnostem v bolivijském Oruro ke třem největším jihoamerickým festivalům.

Křik davů, dva týmy bojující proti sobě v pomyslné válce, kulatý míč létá z jedné části hřiště na druhou, branky chybí, zastupují je dva kruhy zavěšené v kamenných stěnách hřiště, to je představa tlachtli, sportu, jemuž holdovala mayská, zapotécká i aztécká (a nejenom ony) kultury Mezoameriky.

Kdo by nechtěl mít svatbu v ráji? Na dlouhých písečných plážích lemovaných palmami a ovívaných mořským větříkem, za zvuku šumění mořských vln, v zemi, kde léto nikdy nekončí. Přesně takové svatby bývají na Srí Lance. Někdy na pláži, jindy doma na zahradě uprostřed džungle, nebo ve svatebním sálu hotelu s výhledem na oceán.

Kamarádi autem, my s Pepou na skútru. Mám ráda vítr ve vlasech… a možnost dělat si, co chci. Do Ubudu jedeme přes hodinku, navigace nám našla bezva zkratku, a tak nemusíme to objíždět přes Semarapuru. Cesta vede úrodnou rovinkou – pole, vesnice, a civilizace – město Gianyar. Kromě zkratky je cestou docela velký provoz a tak si to šineme v koloně, nikdo moc nepředjíždí a my jsme rádi za naši čtyřicítku. Dost na tom, že jedeme vlevo.

Jeruzalém. Každý pátek v průběhu celého roku procházejí františkáni všechna zastavení Křížové cesty v Jeruzalémě. Jeden z pátků je ale výjimečný, je to Velký pátek. Do Svaté země se na nejdůležitější křesťanské svátky sjíždějí křesťanští poutníci z celého světa, aby mohli v modlitbách projít poslední cestu svého Spasitele Ježíše Krista.

Váránasí je samo o sobě symbolem. Nejsvatější město pro hinduisty a díky nedalekému Sarnátu, kde pobýval Sidharta Gautánama, také jedno z nejsvatějších pro buddhisty. Pojďte se do Indie podívat s fotografem Vojtěchem Vlkem.

Pracuji na archeologické expedici Českého egyptologického ústavu v Usli, v severním Súdánu. Také díky tomu jsem měl tu příležitost zúčastnit se pravé súdánské svatby, pro našince něčeho naprosto nepředstavitelného.

Marockým pokladem je arganový olej. Stromy argánie trnité, z jejíchž plodů se získává, totiž nikde jinde na světě nerostou. Věděli jste, že při jeho výrobě hrají roli i kozy?

Jak vypadá taková pravá egyptská svatba? O tom povypráví Petra Kaplanová, studentka magisterského oboru Blízkovýchodní studia. Petra navštívila několikrát egyptské město Alexandrii, kde probíhal její výzkum svatby a zásnub. Zároveň se zde věnovala studiu arabštiny.