HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

ROZHOVOR: Země třetího světa pohledem novinářky Lenky Klicperové

ROZHOVOR: Země třetího světa pohledem novinářky Lenky Klicperové

Nebojí se konfliktních témat ani válečných zon. Šéfredaktorka časopisu Lidé a Země Lenka Klicperová v rozhovoru rozpovídala o problémech ženské obřízky, znásilňování i verbování dětských vojáků v Africe.

Cestám do Afriky se věnujete už dlouhé roky, pamatujete si ale ještě na tu úplně první? Byla tím počátečním impulsem, kvůli němuž jste se začala věnovat problematice života žen v Africe? Kam vedla?

Poprvé jsem na africké půdě přistála v roce 2006 a zavedla mě tam náhoda, která pak značně nasměrovala můj další život. Zavolali mi z ministerstva zahraničí, jestli bych nechtěla jet jako novinářský doprovod na cestu po Africe s tehdejším ministrem zahraničí Svobodou. Okamžitě jsem řekla, že ano, rychle se nechala naočkovat a za měsíc už jsem vystupovala z letadla v angolské Luandě. Bylo to pro mne splnění dětských snů, když jsem jako dítě čítávala Verneova Patnáctiletého kapitána, snila jsem o tom, jaká asi Angola, v níž se příběh odehrává, je. A najednou jsem tam byla. Pak jsme ještě navštívili Namibii, Tanzanii a Nigérii. Bylo to první setkání s kontinentem a láska na první pohled. Na ženskou tematiku jsem se ale začala zaměřovat až v roce 2008, kdy jsme s kolegyní Olgou Šilhovou odjely společně do válkou zmítaného Konga.

Dobře znáte Keňu, Kongo, Čad či Etiopii. Která africká země má ale pro vás největší kouzlo?

Kdybych měla vybrat zemi, která je nejhorší, bylo by to o poznání snadnější – Čad. Když jsem odsud po měsíci odjížděla, vážně jsem měla nervy na pochodu. Málem jsem neodletěla, protože celou úřední a byrokratickou zlovůli, která tu panuje, završili na letišti nesmírnou šikanou, kterou jsem málem nevydržela. To už mě tam všichni tak strašně štvali, že se to nedá v pár řádcích popsat… Ale mám slabost pro všechny „echtovní“ africké země, kde zkrátka s nějakými trably pořád musíte počítat a v tom je vlastně trochu i to kouzlo. Kongo je nádherné, stejně tak i Keňa, ale pro mne je asi větší výzvou Kongo, právě pro tu nesnadnost snad úplně všeho. Navíc jezdím na východ, do provincií, kde se stále bojuje a kde jsou některé oblasti hodně nebezpečné. Ale velká výzva bylo i zpracování tématu ženské obřízky v Keni – to zase ne tak kvůli nebezpečnosti země, ale kvůli tomu tématu samotnému…

Projela země, které by zvládl spíše drsný chlap. Novinářka a fotografka Lenka Klicperová se snaží svou prací i pomáhat. Od roku 2004 působí jako šéfredaktorka časopisu Lidé a Země. Je nadšenou cestovatelkou, nebojí se zajímavých témat ani konfliktních oblastí. Fotila v Iráku, Afghánistánu i v Africe. Má na svém kontě dvě knihy, tři dokumenty a nespočet televizních reportáží. Zaměřuje se na dokumentování života domorodých etnik, na reportážní a portrétní fotografii. V roce 2008 společně sOlgou Šilhovou sdružení Femisphera, které se zaměřuje na dokumentování problematiky třetího světa, zejména na ženská témata. Zabývá se tématem ženské obřízky, znásilňování žen i dětskými vojáky armád Afriky.

Jeden by si řekl, že člověka s vašimi zkušenostmi a znalostmi už při dokumentování života v Africe nemůže nic překvapit. Setkala jste se ale i v poslední době při cestách se skutečností, která vám i po tolika letech doslova „vyrazila dech“?

Vždycky mne něco překvapí a já bych se snad ani nechtěla dostat do stavu, kdyby tomu tak nebylo. Je ale pravda, že když jsem byla v Kongu potřetí, myslela jsem si, že už mě tam jen tak něco nedostane, nenaštve, že už jsem na Kongo dostatečně zvyklá. Na to, jak vás tu chce každý jen zneužít, jak vás tu na každém kroku obelhávají – nehledě na příšernou byrokracii. Jako novinářka tam pracuji vždycky bez povolení fotografovat nebo točit, protože to je v tamních podmínkách téměř nezískatelné. Pro všechny jste tady jen muzungu (běloch), kterého je potřeba za a) okrást, za b) pěkně mu zavařit, za c) zabít… No ale stalo se, že k nám s kolegy v jedné vesnici v pralese přišel muž, který po mně chtěl, abych mu přeložila do ruštiny dopis. Měl to být dopis pro rodinu pilota, jehož letadlo spadlo poblíž. Ten muž našel pilotův pas. Ukázalo se, že chce, aby pilotova rodina přiletěla do Konga pro tento pas, který jim muž nabídl k odkoupení. Takový hyenismus!

Významným způsobem se vám podařilo otevřít otázku ženské obřízky. V čem tkví nejhorší podstata tohoto problému? Že ženy samy se aktivně nestaví proti těmto zákroků, jelikož by je to ve společnosti znevýhodnilo?

Přesně tak, nejhorší je, že ženy nemají šanci ve společnosti fungovat, pokud se nepodřídí starým pravidlům. Tato společenství ovládají tzv. starší, kteří o všem rozhodují a kteří řídí život v kmeni. Zatím si jim jen málokdo troufá odporovat. I starší ženy berou toto nastavení společnosti jako závazné a hlavně neměnné. Ale už jsou i v odlehlých oblastech jako je region Samburu na severu Keni znát pokrokové tendence, i když to naprosto neznamená eliminaci obřízky. Na to je ještě brzy. Ale jisté první kroky už se dějí, a jsou to právě statečné a pokrokově myslící ženy, které je tam začínají implementovat.

Žena má ve většině afrických států, bohužel, stále velmi nízkou hodnotu. Muži jsou schopni je měnit za dobytek nebo prodávat na trhu. Setkala jste se naopak v některých tradičních afrických společnostech s hlubokou úctou ženě?

Třeba na severu Nigeru mezi Tuaregy. Tam je všechno vzhůru nohama, dalo by se říct s trochou nadsázky. Žena vlastní stan a vybavení, a pokud se o ni její muž dostatečně dobře nestará, může ho prostě vyhodit. Pro muže je to pak obrovská ostuda, že nedokázal ženu po všech stránkách uspokojit a musel být vyhnán. Ale jinak plošně uctivé jednání se ženami se v Africe moc často nevidí. Tím ale vůbec nechci říct, že tam některé ženy nepožívají úcty, to ne. Záleží na osobnosti, zkušenostech, a nutnou podmínkou je, aby žena byla matka (nejlépe minimálně deseti dětí). Třeba v Keni nejrozšířenější etnikum Kikujové jsou hodně matriarchálně zaměření, tam mají ženy poměrně dobré postavení.

Lenka Klicperová navštívila třikrát i obávanou Demokratickou republiku Kongo. Přináší v článku Znásilněná země příběhy největších lidských tragédií. Znásilňování tamních žen a život dětí, které znají jen válku.

Ženy skrze vás vypráví velmi silné příběhy, které často nikdy dříve nikomu neprozradily. Jak se vám podaří přesvědčit je, aby se o ně podělily právě s vámi?

Někdy je to hotová alchymie. Chce to kombinaci vůle, zkušeností, dobrého fixera (místního člověka znalého prostředí), znalost prostředí. Myslím, že u mě působí také empatie, já se pořád usmívám a ono je to někdy nakažlivé. V Afghánistánu jsme se k otřesným příběhům týraných žen dostaly vyloženě přes Femispheru, naše občanské sdružení. Ředitelka útulku nechtěla, abychom u ní s ženami natáčely. Ale změnila názor, když si prohlédla stránky Femisphery a viděla, co děláme. Tak jsme se jí najednou staly sympatickými a velmi nám pak pomohla. Možná pocit ženské sounáležitosti hraje velkou roli, že se ženy rozhodnou vypovídat na kameru, za kterou stojí zase ženy.

Chtěl-li by „středně zkušený cestovatel“ poznat co nejautentičtější Afriku, kam byste jej poslala?

Nejspíš do Keni nebo Tanzanie, i když i Keňu nyní sužují hrozby teroristických útoků. Ale na místech, kam jezdí většina turistů, je bezpečno, když pominu drobnou kriminalitu, která hrozí všude. A navíc, příroda je v Keni vážně nádherná, když vás něčím naštvou lidé, můžete vyjet na safari a kochat se divokými zvířaty. Není to ale nijak levné, vůbec čím horší země v Africe, tím větší drahota…

Kdybyste mohla upozornit pouze na jeden největší problém současného života afrických žen, který by to byl?

Jednoznačně nedostatek vzdělání. Se vším se dá postupně nějak vyrovnávat. Ale pokud jste nevzdělaná, nikdy si nepřečtete knihu, nikdy nepochopíte, že se dá něco měnit na realitě, která vás obklopuje a že svět může vypadat i jinak. Samozřejmě je to nesmírně obtížné i se vzděláním, ale vzdělání (dobré vzdělání), je klíčem ke všemu. Pokud máte v zemi vzdělané ženy, přirozeně se nějak zapojí ať už do politického nebo společenského života. Začnou upozorňovat na problémy konkrétních žen či skupin a začnou hledat řešení. Jako příklad se dá podívat třeba do Libérie v čele s prezidentkou Ellen Johnson Sirleaf.

Během svého působení v časopisu Lidé a Země navštívila řadu rozvojových zemí, zejména v Africe. Pracovala v Angole, Namibii, Nigérii, Tanzánii, Keni, Etiopii, v Mali, Burkině Faso, Ugandě či Demokratické republice Kongo, kterou navštívila celkem třikrát.

Jakým konkrétním projektům se v současné době v souvislosti s životem afrických žen věnujete?

S kolegyní dokončujeme film z Afghánistánu, kde jsme zároveň natáčely první díl do mozaiky celovečerního dokumentu, na který jsme získaly grant. Pracujeme na filmu, který ukáže osudy čtyř různých žen z různých koutů světa, která mají něco za sebou a jsou svým osudem a tím, jak se k němu postavily inspirativní pro druhé. Začaly jsme teď v Afghánistánu, kde jsme točily s doktorkou Oryakhil, ženskou lékařkou, která navzdory všem možným protivenstvím, která tato země ženám přináší, vede dvě nemocnice. Pracuje bez ohledu na nebezpečí ze strany Tálibánu, ordinovala dokonce, i když byli u moci. Je to nesmírně skromná žena, která celý život zasvětila prací pro druhé. Na sklonku roku plánujeme cestu do Indie, kde budeme točit další takovou ženu – tentokrát oběť kyselinového útoku, která se navzdory hrůze, která ji postihla, nevzdala. Ačkoliv jí kyselina vzala zrak a je na jedno ucho hluchá, o znetvořeném obličeji nemluvě, nerezignovala na svůj osud, mluví o tom, co se jí stalo a dokonce chodí i do práce. Další ženy budeme hledat v Africe, moc ráda bych nějakou takovou našla v Kongu, ale zrovna tam je to hodně obtížné.

Festival ObzoryLenka Klicperová bude také jedním z hostů na cestovatelsko-outdoorovém festivatelu OBZORY, kde bude přednášet o životě žen v Africe. Festival proběhne 1. – 2. listopadu 2014 na Filozofická fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Top cestovatelské a outdoorové přednášky najdete v šesti sálech, můžete se těšit na taneční či fotografické workshopy, výstavy fotografií i prodej outdoorového vybavení, kulinářských dobrot, šperků a exotických zajímavostí za výhodné festivalové ceny. Více na www.festivalobzory.cz.

Zkušenosti čtenářů

olin

se nemuzu dockat rijnoveho lide a zeme 🙂 at se dari

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: