Sám se ve dvaceti letech vydal stopem do světa: do Turecka, Iráckého Kurdistánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu. Prožil dva měsíce čistého nefalšovaného punku a svobody, nespočet dobrodružství, jak v horách, tak ve vyprahlých oblastech nebo na pobřeží moří. Vylezl na nejvyšší vrchol Iráku, prošel 110 km Fanskými horami v Tádžikistánu, spal na benzínkách, v mešitách a třeba i v kamionu. Teď se chystá o svém putování vyprávět na čtvrtém ročníku cestovatelského festivalu Diáky (20. – 21. 2.) v pražském kině Bio Oko.
Vydat se sám stopem na tak dlouhou cestu chce obrovskou kuráž. Měl jsi předem nějaké obavy, nebo jsi do toho prostě šel po hlavě?
Šel jsem po hlavě. Jako vždy. Pár desítek tisíc nastopovaných kilometrů už jsem za sebou měl, takže odhodlání jsem měl. Obavu jsem měl maximálně z vedra, z lidí ne.
Jak se ti stopovalo v Iráku nebo třeba v Tádžikistánu? Je to výrazně jiný zážitek než v Evropě?
Tak obecně se dá říct, že se čeká kratší dobu, než vás někdo sveze, i když třeba u nás v Česku taky nečekáme nijak extra dlouho. V Iráckém Kurdistánu občas nechápali co dělám a v Tádžiku chtěli občas zaplatit. Musel jsem jim vysvětlit že jsem „paputnik”, potom chápali. Ale taky se stopováním v těchto zemích je často, téměř vždycky spojené následné pozvání na čaj anebo na jídlo.
Kde se ti nejvíce líbilo a kde ses naopak necítil vůbec dobře?
Nejvíc Turecko, hlavně to východní. V Tádžikistánu jsem se obecně cítil skvěle. Vlastně všude v rámci téhle cesty jsem měl převážně skvělý pocit.
Jak se balíš na podobné cesty? Co jsou tvoje ‚must-haves‘?
Nijak extra to nepřeháním. Mojí tradicí je vždycky něco zapomenout (letos lžíce a čelovka). Určitě si s sebou beru nejlehčí spacák, který jde. Pár amuletů v podobě kamínků z domova, boty, které mají alespoň jednu díru, a pár oblíbených triček, která beru vždy.
U přednášky 13 000 km prázdnin aneb autostopem do Asie, která je na programu Diáky festivalu IV ve středu 21. února, avizuješ, že půjde o příběh o poznání sebe sama a svých limitů. Našel jsi své vlastní limity?
Neřekl bych, že jsem je našel. To snad ani nejde. Limity existují pouze v naší mysli. My se jim alespoň můžeme přiblížit – poznat je. Myslím si, že jsem je částečně poznal.
Plánuješ dál pokračovat ve stopování po světě? A máš nějaké cestovatelské cíle?
Určitě ano! Stopování je cesta k lidem a jejich srdcím. A dokud mám obě ruce, nic mě ve stopování nestopne.
Chtěl bych stopovat v každém státě světa. Nejbližší plány nevím, ale rád bych do Afghánistánu, třeba. Vypadá to pěkně podle map.
Vstupenky na Diáky festival IV, který se bude konat ve dnech 20 a 21. 2. v BIO OKO, můžete zakoupit zde.
