ROZHOVOR: S Veronikou Bernard, o tom, když se z cestovatelky stane máma

Touha poznávat svět s ním ale nezmizela a Veronika objevuje dále, pouze v nové sestavě. Nicméně možná i mateřství ji nasměrovalo na cestu, která jí ji od online prostoru pomalu vzdaluje. Povídali jsme si s ní o jejích cestách, aktuální tvorbě, která se soustředí na inspirativní rozhovory pro podcast Nastav dUŠI, i o tom, jaké radosti přináší cestování s dítětem.

Veroniko, vnímám tě jako cestovatelku a teď nějakou dobu i matku. Jak se změní život cestovatelce, které do života vstoupí mateřství?

Dobrodružka ve mě se neutišila, spíš o to víc teď touží po světě, který bude vnímat matku zemi jako partnerku, ke které je potřeba přistupovat s láskou. S mateřstvím zesílil strach, ale i pocit lásky. Jde-li o cesty jako takové, musím přiznat, že první větší cesta s miminkem nebyla nijak moc dobrodružná. Jednalo se totiž o cestovatelsky nezajímavé ležení na pláži v resortu, nicméně pro utahaného rodiče velmi potřebná dovolená. Cesty po naší krajině nebo třeba po Evropě ale rozhodně neustaly. S příchodem syna se tedy nezměnilo moc. Spíš máme teď jen o batoh nebo třeba nosítka navíc.

O co obohatil syn tvé cesty?

Jestli mě něco Theo učí, je to být tady a teď. Měla jsem to v sobě, uměla si momenty užívat, ale mysl je mrcha a mnohokrát mě odvlekla jinam. Syn mi ukazuje, že není nic víc než přítomný moment. Může to znít jako klišé do té doby, než to opravdu pochopíš. Skrze dětské oči oceňuji krásu kolem mnohem víc, fascinují mě běžné věci, které se pro mnohé zdají být nudné.

Jako digitální nomádka jsi nejen hodně cestovala, ale na mnohých místech i žila. Přinesl ti takový styl života nějaké ponaučení?

Pochopila jsem, že můžu být na nejkrásnějších místech planety, ale pokud tam chybí mí přátelé a rodina, není to ono. Žila jsem třeba v Maroku, Španělsku nebo téměř rok v Portugalsku. Byla to krása: oceán, slunce, káva, milí lidé, ale rodina a přátelé daleko a já cítila prázdno. Musela jsem si přiznat, že to není moje cesta. Po návratu domů, kdy jsme se s mým partnerem, dnes manželem, rozhodli už nežít v kufru a batohu a přestěhovat se do ČR, jsem pochopila, že mé pocity byly na místě a najednou se ta díra zaplnila.

Z tvých cest mě asi nejvíc mě zaujala návštěva Bangladéše s organizací ADRA, kde jsi točila dokument. Co tě naučila tahle cesta?

Uff, to byla škola! Kromě toho, že jsem se naučila, že být scénáristka, kameramanka, zvukařka a moderátorka v jednom je opravdu blbý nápad, jsem dostala možnost nahlédnout pod pokličku neziskových organizací, jako je ADRA, a pochopila víc důležitost jejich aktivit v rozvojových zemích. Jsem přesvědčena, že vzdělání je klíč k zdravějšímu světu. Bangladéš mi ukázal neskutečnou chudobu, syrovost a realitu světa, který člověk musí navštívit, aby pochopil. Na druhou stranu mi ale ukázal i to, jak laskaví jsou ve světě lidé a že i když mají málo, sdílí, dávají a hostí. (pozn. red. Vzniklý dokument najdete na youtube.com pod názvem BanglaKIDS.)

Jaký je vlastně Bangladéš?

Bangladéš je osmým nejlidnatějším státem světa. Dháka, hlavní město, kde jsem trávila při mé návštěvě většinu čas, je velmi rušné a pestré místo, které se značně liší od světa, který jsem do té doby viděla. Všude je prach, sem tam vypadne elektřina. Při průjezdu městem se střídá slum s vysokými mrakodrapy. Nůžky mezi bohatými a chudými jsou tu velmi rozevřené. Nic jako střední třída prakticky neexistuje. Vily obehnané ostnatými dráty a sekuriťáky mluví za své. Lidé jsou tu velmi srdeční, ale jsou i tací, kteří návštěvu bílé ženy nevítají.

Batoh Thule AllTrail X 25L Odolný voskovaný plátěný batoh ideální na výlety, cestování nebo každodenní použití. Je z 50 % vyroben z recyklovaného voskovaného polyesterového plátna, které je pětinásobně pevnější a poskytuje trojnásobně větší voděodolnost než běžné voskované bavlněné plátno. Bederní pás poskytuje větší stabilitu, kterou v terénu oceníte, ale ve městě jej můžete skrýt. Prodyšná zádová část vám zajistí pohodlí na jakémkoliv dobrodružství. https://www.thule.com/cs-cz

Jaký je Bangladéš mimo město?

Jakmile opustíte rušné město a vydáte se za něj, minete skládky, které svým rozsahem a pachem nelze přehlédnout. Možná na nich uvidíte běhat bosky malé děti, které sbírají odpad vhodný k odkupu na třídění. Není to hezký pohled. Sever vás po duši pohladit umí. Je tu zeleno, rýžová políčka a můžete se tu nadechnout. Konečně vidíte slunce a oblohu, kterou vám tu nezastiňuje prach města.

Jako digitální nomádka si žila i v Maroku. Je tahle země vhodnou destinací na útěk z reality běžných dní a zároveň na práci?

Osobně si myslím, že ano. Jen nesmíš čekat úplnou pohodičku. Protože realita běžných dní je tu samozřejmě jiná a plná nečekaných problémů a výzev. Hodně příjemné je to na jihu u pláží. Užiješ si surfování, potkáš lidi z různých koutů světa, internet je tu připraven, hostely vítají nomády a coworking centra už se tu taky najdou. Stejně tak s nomády určitě počítají v Marrákeši. Zbytek země už není taková hitparáda, ale dá se to. Ono asi opravdu záleží, co od toho člověk chce. Pokud změnu, výzvu, objevování a sem tam blbé připojení, tak je to úplně v pohodě.

Jako influencerka ses do jisté míry živila i samotným cestováním. Je to v Česku možné, když bychom odhlédli od pandemické krize?

Je, ale je to pěkná dřina. Člověk si musí postavit více pilířů příjmů, na kterých staví. Já osobně jsem natáčela videa, psala články, takže jsem mohla využívat tyhle dva balíčky obsahu jako nabídku pro partnery. Sociální sítě kromě sdílení cest, fotek, videí byly také zdroje příjmu. Pak tu byl e-shop, kde jsem prodávala nášivky s dnes možná už na sítích známým heslem „míň věcí, víc zážitků“ a stejně tak eco-fair plátěnky. Přednášky, workshopy byly pak další cestou, jak si přivydělat.

Tvým velkým tématem byla jistou dobu kromě cestování i udržitelnost. Mnoho lidí má pocit, že to nejde dohromady. Co si o tom myslíš?

Tohle téma je obrovské. Já osobně, protože jsem se kromě cestování veřejně věnovala také životnímu stylu zero waste, jsem postupně otevírala šuplíky tématu udržitelnosti. S každým nahlédnutím do některého z nich se mi svíral hrudník víc a víc. Přicházela jakási tíha a potřeba to všechno dělat nejlíp. Pomoc světu vymanit se z nánosů bordelu. Na cestách ho totiž častokrát víc vidíš. Právě zmíněné Maroko nemá infastrukturu odpadů úplně zmáklou, lidé zároveň odpad nevnímají jako problém, chybí tu edukace. O Bangladéši nemluvě. Tam na to vůbec není prostor. Tam je na prvním místě mít co jíst a pít.

Nicméně nic není černobílé a vše má své pro a proti. Je na každém z nás, jak s informacemi naložíme. Uhlíková stopa při cestě letadlem je jistě nesporná, ale stejně tak utrpení mořské říše při cestě zaoceánskou lodí. Co tedy zvolíš? Nebo nebudeš volit nic a přestaneš cestovat? Pro mě to, že se odřízneš od světa a nebudeš mít tu zásadní zkušenost, není volba. Raději slevím a uskromním se jinde, abych vyvážila svou ekologickou stopu.

Poslední dobou se věnuješ i duchovnímu rozvoji, józe, točíš podcasty o velmi silných a zajímavých tématech. Dovedlo tě k tomu právě poznávání odlišných světů?

Cestování na tom má jistě svůj značný podíl. Cestování otevírá oči, umožňuje poznat na vlastní kůži a pochopit. Média, texty a videa tě mohou inspirovat, nalákat, pak se musíš ale zvednout a jet. Vidím, jak značně se liší lidé, kteří cestují, a ti, kteří ne. To životní nastavení je natolik jiné, představy o světě, názory na něj. Nesmírně si přeji, aby svět byl otevřený, aby se dalo cestovat, poznávat jiné kultury.

Které země a jakým způsobem si s rodinou navštívila?

Jako rodina jsme zavítali do Mexika, kde jsme byli na dovolené a objeli pár míst. Vydali jsme se obytňákem po krásách Moravy. Na konci léta 2021 jsme se stanem na střeše a kempovací výbavou v autě vyrazili směr Francie, a hlavně na sever Španělska. To je něco, co mě tak nadchlo, že už se nemůžu dočkat vestavby do auta a zas vyrazíme. A až nás bude zas o něco víc, pořídíme i ten stan. Následně jsme se rozhodli ve Španělsku na nějaký čas zůstat a pobyli tam pár měsíců, nejprve kousek od Valencie, pak v Malaze.

Balit se na cesty sama a s dítětem je něco jiného. Máš nějaké vychytávky a rady pro matky, které se do toho chtějí pustit, ale možná se trošku obávají?

Je tam o jednoho člena na víc, ale nevím, zda je to zas tak jiné. Prostě jen kalkuluješ s další osobou, která má své potřeby. Mám pár vychytávek a jednou z nich je nosítko, ve kterém může žena i kojit a uspat prcka v podstatě kdekoli. Věřím, že miminka, nejen pokud jsou s rodiči na cestách, potřebují cítit pocit bezpečí a mít blízko mámu, tátu. Nosítko je k tomu super. Když už se dítě rozkoukává, je o něco větší, a vás bolí záda, doporučuji nosítko na cesty ve formě batohu, který počítá třeba s trekem do hor. My měli Urban Glide od Thule a nedali bychom bez něj žádnou z cest. Je to úžasná věc. A pak doporučuji si to užít a nelpět na nějakých plánech. Užívat si kamínky na cestě, častěji zastavovat, pokud jedete autem, procházet se a užívat si cestu jako takovou.

Proč má vlastně smysl cestovat s dětmi?

Děti jsou bezprostřední, nemají žádná “oni” versus “my”. Pokud s nimi vyrazíme brzy do světa, budou chápat jeho rozmanitost. Budou mít reálnou představu o tom, jak to funguje. Zároveň děti vnímám jako otvírače konverzací. Jakmile je dítě v prostoru, lidé se snáz seznamují. Děti jsou přirozené, a tak pěkně propojují ten náš zvláštně uzavřený svět – já, my a “cizí” lidi. Nevnímají ho takhle, pokud je to nenaučíme my. Chystáme se za pár let vyrazit na cestu kolem světa, pokud to půjde, a moc si přejeme navštěvovat různé školy, farmy, organizace, kde se můžeme s dětmi společně učit, pomáhat a žít.

Časopis TRAVEL LIFE je časopisem jen o cestování. Vychází čtyřikrát ročně a je určený pro náročné cestovatele. Tvořen je autentickými texty a autorskými fotografiemi známých cestovatelů, reportérů a fotografů. Mapuje vždy 12 destinací a jejich unikátní místa a zážitky, přináší praktické tipy co vidět a zažít. Předplaťte si časopis TRAVEL LIFE na rok za 196,- Kč.