ROZHOVOR: Pavla Trávníčková o životě v Indonésii

Při tvém cestování jihovýchodní Asií jsi se rozhodla zůstat na Jávě, co tě k tomu vedlo a jak dlouho už tam vlastně jsi? 

Do Indonésie jsem poprvé přijela v únoru 2017 jako účastnice dobrovolnického projektu na střední Jávě. Ocitla jsem se ve vesnici, která vlastně není ničím turisticky zajímavá a neleží ani na hlavních trasách. Možná jsem dokonce byla první cizinka, která se tam kdy dostala. Díky tomu jsem měla jedinečnou příležitost zažít opravdový život v této oblasti. Po dobu šesti týdnů jsem bydlela u místních, trávila s nimi veškerý čas, ochutnávala tradiční jídla a celkově nasávala atmosféru každodenního života. Přirostlo mi to tady k srdci…

Máš tady indonéského manžela. Jak tam probíhají zásnuby, svatba, a další tradice? 

Řekla bych, že docela komplikovaně (smích). Na vesnici jsou lidé stále velmi konzervativní. I když se mladí začínají „modernizovat“ a chodí spolu, před osmi lety to bylo jinak. Pokud si dva lidé padnou do oka, obvykle se zasnoubí a vezmou. Bydlet spolu před svatbou nebo si dát pusu nepřipadá v úvahu.

S manželem jsme se poprvé setkali v únoru 2017, kdy jsme spolu strávili šest týdnů během mé stáže. Po návratu do Česka jsem si ale uvědomila, že se chci do Indonésie vrátit – tentokrát už s velkým kufrem (smích). V září téhož roku jsem přijela zpátky a v prosinci jsme se zasnoubili. O rok později, v létě, jsme měli svatbu.

Na české poměry to byla celkem rychlovka, na místní možná taky (smích). Manželova mladší sestra například chodila s partnerem šest let, než se vzali. U nich se ale čekalo, až dostuduje vysokou školu. My už jsme oba měli školy za sebou, takže nic nebránilo tomu, abychom si řekli „ano.“

Tady na vesnici jsou zásnuby i svatba opravdu velké události. Na našich zásnubách se sešli všichni tchánovi sourozenci s partnery, a k tomu ještě pár dalších lidí. Hlavním cílem takové akce je poznání a oficiální představení rodin. Rodiny jsou vzájemně propojené, a tak je zcela běžné, že pokud je třeba nějaká tetička od snoubence nemocná, široká rodina snoubenky ji později navštíví.

Svatba probíhá podobně, ale ve větším měřítku. I když z mé rodiny nikdo na svatbě nebyl, celkově se na akci vystřídalo kolem tisíce lidí. Týden před obřadem se před domem postavil velký altán, rozestavily se stoly a židle, a dokonce se uzavřela část silnice. Hosté pak začali přicházet – nejen blízká rodina, ale i vzdálení příbuzní, sousedé, známí rodičů a naši kamarádi.

Nejbližší hosté obvykle přinášejí dary, jako je 10 kilo cukru, vajíčka, nebo olej na smažení, často se ale dávají obálky s penězi. Za odměnu dostávají pohoštění a malý dárek. My jsme dávali plátěné tašky, ale druhý den už došly, takže jsme nakonec přidali i skleněné mísy (smích).

Celá svatba je velká akce, kterou z velké části organizují rodiče. My jsme si přáli malou svatbu na úřadu, bez výzdoby a hostů, to nám ale neprošlo. Bylo to poněkud traumatické, teď už se směju, tenkrát se mi chtělo dost brečet. (smích)

Žijete společně v malé vesnici, jak tě přijala mezi sebe manželova rodina, jeho přátelé, sousedé,…? 

Polovina naší části vesnice je vlastně rodina, buď ze strany tchána, nebo tchyně – oba pocházejí z deseti dětí. Díky tomu se všichni cítili do naší love story nějak zapojeni.

Ze začátku jsem budila velký rozruch. Nikdo nechápal, proč si chci vzít zrovna Asepa, když ho ani místní holky nechtějí (smích). Někteří mě dokonce podezřívali z nekalých úmyslů. Doteď netuším, co přesně jsem podle nich měla provést, ale brzy mě nakonec přijali.

Velkou roli hrála i má původní stáž, kdy jsem bydlela u manželovy tety. Už tehdy si mě stihli tak trochu „oťukat“. Později nastala fáze nadšení, protože pro ně jsou běloši „něco víc“. Najednou byli všichni pyšní, že mají v rodině bělošku, a rozjelo se nekonečné kolečko návštěv. Naši svatbu dokonce pokryly snad všechny místní noviny.

Největší pozdvižení ale budilo to, že manžel neuměl anglicky, když jsme se poznali, a navíc je „jen obyčejný chovatel ryb“ na vesnici. To, že jsme se dali dohromady, bylo pro mnohé skoro jako příběh z románu.

Máte společně 2 děti?, rodila jsi na Jávě? Jak tam funguje porodnictví a péče o maminky a miminka? Existuje tam třeba mateřská dovolená? 

Máme dvě dcery – první se narodila v Indonésii, druhá v Česku. Díky tomu můžu obě zkušenosti porovnat (smích).

V Indonésii mě od začátku vedli jako rizikovou rodičku kvůli negativnímu Rh faktoru krve, což v Česku není považováno za nic mimořádného. V Česku maminky oproti Indonésii podstupují mnohem více kontrol a testů a všechno je tak nějak lépe organizováno. 

Přestože v Indonésii spousta žen dává přednost přirozenému porodu bez epidurálu, tak jako je to moderní v Česku, stále častěji se ale také objevují případy, kdy se rodí císařským řezem – a to i v případech, kdy by podle mého názoru nebyl nutný. Já sama jsem tedy podstoupila akutní císařský řez, když se ve 37. týdnu zjistilo, že mi odtéká plodová voda a miminko na tom není dobře. 

Říká se ale, že z císařských řezů mají doktoři větší provize, proto se k nim v nemocnicích často uchylují. Proto místní ženy často rodí na menších a levnějších klinikách, kde porody vedou porodní báby. Bojí se, že v nemocnici by je hnaly k sekcím.

Mateřská dovolená je tu celkem fraška. Státní zaměstnankyně mají nárok na tři měsíce volna, ženy v kancelářských pozicích jen šest týdnů a ty, které pracují ve fabrikách, většinou nemají žádnou. Kvůli tomu spousta žen s narozením dítěte ukončuje kariéru.

U žen s lepším vzděláním nebo vyššími pracovními pozicemi se často využívají chůvy nebo širší rodina, jako třeba tetičky, které s péčí pomáhají. V Indonésii je mít chůvu zcela běžné a není to žádná ostuda – naopak, je to důležitá součást ekonomiky. 

Jak vypadá tvůj běžný den na Jávě? Pracuješ online, nebo máš práci přímo tam? A co dělá tvůj manžel? 

Najít si v Indonésii zaměstnání jako cizinec je téměř nemožné, obzvlášť v oblasti, kde žijeme. Indonésie je čtvrtá nejlidnatější země světa a má velmi přísná pravidla týkající se zaměstnávání cizinců. Proto mi nezbylo nic jiného než se vydat na volnou nohu.

Pracuji online – píšu články, spravuji blogy, věnuji se SEO a nedávno jsem spolunapsala knihu pro cestovatele s názvem Travel Tips. S manželem také organizujeme poznávací cesty po střední Jávě, kde turistům ukazujeme autentický život na vesnici.

Manžel vlastní rybníky, které kromě chovu ryb občas využíváme také k pořádání teambuildingů pro studenty základních a středních škol. Říká se tomu parak ikan – lidé naskáčou do polovypuštěných rybníků a snaží se holýma rukama chytit rybu. Vyhrává ten, kdo jich chytí nejvíce. Ačkoli válení se v rozbahněném rybníku nemusí znít příliš lákavě, místní si to velmi užívají. Kromě toho si před 2 lety založil další byznys jako poskytovatel wifi připojení v naší oblasti.

Každý den je tak jiný. Trochu řádu nám do toho vnesla až školka starší dcery, jinak jsme v podstatě páni svého času – nebo bychom byli, kdybychom žili v Česku. Na Jávě se totiž člověk musí vypořádat s nečekanými návštěvami, potřebami sousedů a rodiny, které přicházejí bez varování. Tak nějak plujeme s proudem. (smích)

Představovala jsi si někdy takhle svůj život? Lákal tě život v cizině, nebo ti to takto zkrátka osud napsal? 

Do Asie jsem vyjela po škole hlavně proto, že jsem neměla jasnou představu, co dál. Vystudovala jsem poměrně obecný obor – kombinaci angličtiny a ekonomiky – který sám o sobě nenabízel jasné uplatnění. Věděla jsem, že nechci pokračovat ve studiu, ale zároveň jsem neměla představu, co vlastně chci dělat.

A tak jsem se rozhodla vyrazit do světa a nechat věci plynout. A nakonec se to všechno tak nějak samo poskládalo…

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Jsi velkým propagátorem udržitelného a ekologického cestování, co si myslíš, že je největším problémem dnešního cestování? 

Já tomu ráda říkám zodpovědné cestování – s respektem k místním i přírodě. A právě chybějící respekt je podle mě ten největší problém.

Mnoho lidí už necestuje za poznáním, ale za zábavou, což naprosto chápu. Je ale rozdíl, jak a kam se jedeme bavit. Z pohledu života v Indonésii vidím, jak se Bali mění – a mnoho místních z turistů nadšených není. Ano, cestovní ruch je důležitým zdrojem příjmů, ale to neznamená, že by měli snášet agresivní chování opilců, polonahé turisty na ulicích nebo nehody způsobené nezodpovědnými řidiči skútrů.

A pak jsou tu případy, které se dostávají až do novin – turista, který se fotí nahý na posvátné sopce, mladí Australané skákající se skútry do bazénu, nebo Češi, kteří si oplachovali zadky pod posvátným pramenem. Tohle by si doma málokdo dovolil, tak proč si někteří myslí, že v zahraničí je to v pořádku? Zvlášť v zemích, které jsou kulturně mnohem konzervativnější.

Ráda bych řekla, že jsou to vyhrocené případy a neděje se to často, bohužel opak je pravdou.

Cestujme tedy s respektem. Udělejme si čas na to zjistit si něco o místní kultuře, zvycích a pravidlech. To, že je někde levněji, neznamená, že tam můžeme dělat cokoli. Každá cesta má na místní nějaký dopad – snažme se, aby byl pozitivní.

Předpokládám, že v Indonésii na tom nejsou s ekologií úplně nejlépe. Nejsi kvůli tomu v rozporu, že žiješ v „neekologické“ zemi?

Do Indonésie jsem šla právě s tím, že tu můžu reálně přispět a udělat změnu. V roce 2015 a 2016 jsem žila velmi striktně zero-waste, ještě dřív, než se o tom v Česku začalo mluvit. Když to pak v roce 2017 začalo být trendy téma, uvědomila jsem si, že tady v Asii můžu mít mnohem větší dopad. I když jsem se tomu zatím nevěnovala tolik, jak bych chtěla, plánuju to změnit – je to jeden z mých cílů na příští rok.

Co se týče odpadového hospodářství, je tu situace opravdu špatná. Indonésie se rychle zmodernizovala, ale u odpadů brutálně zaspala. Chybí osvěta i infrastruktura. Na každou drobnost tu dostanete nový plastový sáček, ale kam ho pak vyhodit, to už nikdo neřeší.

Snažím se proto žít v souladu se svými hodnotami, minimalizovat svůj dopad a možná inspirovat ostatní. S dcerou jezdíme MHD, hodně chodíme pěšky – což tady budí velký rozruch. Ani u jedné z dcer jsem nepoužívala jednorázové pleny, kompostuju organický odpad, nosím si vlastní tašky, sáčky i láhev na vodu. Tyhle věci se tu vůbec nedělají, takže občas působím trochu jako exot.

Ještě mám co zlepšovat, ale cítím se mnohem lépe než dřív. Prvních pět let jsme bydleli u tchánovců, kteří svoz odpadu odmítali, plastové sáčky nijak neřešili a všechno kupovali v malých baleních. Káže vodu, pije víno – tak přesně jsem se tam cítila. Teď si už můžu nastavovat vlastní pravidla.