Jaké to je stopnout letadlo, plnit po Evropě bláznivé úkoly a dostat se na předem určená místa a to všechno téměř bez peněz? Přečtěte si rozhovor s Milanem Mikym Škodou, zakladatelem LowCost Race. Přihlašování na letošní ročník už sice skončilo, ale můžete uvažovat o dalších ročnících.
Miky, zkus popsat LowCost Race několika krátkými větami.
LowCost Race je desetidenní závod pro dvojice po Evropě. Probíhá letos počtvrté, a to 5. – 15. 8. Závodníci mají za úkol projet co nejvíc míst za co nejméně peněz, k tomu po cestě splnit co nejvíce výzev. Vloni se povedlo například stopnutí letadla, dostat se do médií, navštívit cizí svatbu jako zvaný host nebo zorganizovat demonstraci.
Otcem celé myšlenky jsi čistě ty nebo více nadšenců? A jak vznikla?
Vzniklo to v roce 2014, když mě mezi řečí na výletě s kamarády napadlo, že bych rád zorganizoval cestovatelský závod. Nechal jsem se inspirovat podobnou výzvou od RedBullu, kde jsem neodpovídal jejich škatulkám a nevzali mě. Chtěl jsem udělat závod odrážející moje smýšlení o překonávání se a zkušenosti z cestování, který bude dostupný pro všechny co se přihlásí. 2 roky jsem to dělal úplně sám pro pár kamarádů. Vloni se pak připojilo několik kamarádů a šli jsme se závodem do světa. Letos jsme už tým 15 profesionálů, kteří na tom pracují už od konce loňského ročníku.
Vnímáš to tak, že celá myšlenka závodu má určité poslání nebo jde hlavně o to, aby se účastníci pobavili?
Jde o obojí. Pobavení je totiž ideální nástroj, jak lidem předat ono poslání. Skrze silný zážitek se vždycky dostaneš blíž k srdci lidí a promlouváš k nim. Chci lidem dodat sebevědomí, že můžou udělat cokoliv co se jim zachce, pokud je v tom dobrý úmysl. Když někdo za 10 dní projede 7000 km ve 12 zemích, stopne rogalo, paraglide, loď, letadlo, navštíví 2 svatby ve 2 zemích v jednom dni a dostane se do nejsledovanějšího slovenského rádia, každý si uvědomí, že zbylých 355 dní v roce může naplnit naprosto úžasně.
Ukazuje to, že v životě stačí nebát se sám sebe, nebát se lidí a občas poprosit o trochu pomoci. K tomu chci ukázat, že je fajn si občas záměrně odstřihnout prostředky (peníze, auto…) a improvizovat. Víc se díky tomu otevřu lidem, naučím se o něco poprosit a nabídnout zajímavější protihodnotu než že položím peníze na stůl. Vytvořím tak neočekávanou situaci a otevírá se prostor ke konverzaci a k poznání místních. A v poznávání se podle mě skrývá největší potenciál cestování, tak se jen musím nebát otevřít se neobvyklým situacím, do kterého bych za obvyklých okolností sám sebe dobrovolně nenatlačil.
I na svých vlastních cestách se chováš podobně, jako se to očekává od závodníků?
Ne vždycky, pochopitelně. V zahraničí jsem průměrně jednou měsíčně a někdy skutečně chci jenom vypnout a nemyslet. Většinou ale jedu na cestu s tím, že cestování je úžasný učitel do života. Z cest si vždycky odvezu víc, když místo promenády na pláži, která je s pár obměnami stejná v Itálii jako v Chorvatsku, zajdu do někam do vesnice a poznám místní. Zjistím, jak fungují vztahy v cizí rodině a na vesnici, jak co chutná a jak lidi žijou běžný den. Z těchhle střípků si můžu odnést to nejlepší a nechat se inspirovat do života doma. To, že neutratím moc peněz, je pochopitelně jenom příjemný benefit navíc.
Závodí se v týmech, ale existují v podstatě dvě „kategorie“. Jaký je mezi nimi rozdíl?
Dvě kategorie vznikly, když padlo rozhodnutí sdílet příběhy účastníků on-line. Aby to bylo sledovatelné nezúčastněnými fanoušky a každý mohl během těch pár dní týmy poznat, stanovili jsme 10 týmů, které budou reprezentovat závod, sdílet všechno on-line a my jim v tom pomůžeme. Těm se říká Racepackers, hlavní kategorie závodu. Všihni ostatní, kteří to jedou hlavně pro zážitek jako takový, jedou v kategorii Joypacker a sdílet nic nemusí, nebo můžou jet „jen“ přes svoje osobní blogy.
Kolik týmů vlastně celkem může závodit?
Racepackerů je 10, Joypackerů ale může být neomezeně. Chci dát příležitost každému, komu jsou výzvy vlastní.
Závodníci navíc dostanou velké množství dost netradičních úkolů. Co byl loni nejzajímavější splněný úkol?
Bylo jich opravdu hodně. V paměti mi zůstane rozhodně stopnuté dvoumístné letadlo a demonstrace plná transparentů za záchranu jednorožců v centru Amsterdamu. Ten den se zachránilo opravdu spoustu jednorožců…
A do jaké nejšílenější situace se celkově účastníci dostali?
Jednu situaci vybrat fakt nedokážu (smích). Co mi ale přišlo jako dost praštěné byl výstup Hochkönigu, skoro třítisícového vrcholu v Rakousku, bez zkušeností, vybavení a hlavně v žabkách. Ideální vybavení na ledovec.
Závod je atraktivní i pro „online diváky“. Co všechno můžou v průběhu sledovat a kde?
Letos bude sledovatelská sekce solidně propracovaná. Na webu www.lowcostrace.com bude on-line mapa Racepackerů aktualizovaná každou minutu a news feed s nejaktuálnějšími fotkami a videi. K tomu poběží na Stream.cz každý den jedna epizoda LowCost Race News obsahující nejzajímavější okamžiky z předešlého dne. Silné okamžiky půjdou i na náš www.facebook.com/lowcostracecom a každý Racepacker bude mít na jeden den ve správě naše instagram stories na @racelowcost.
Zároveň nechci podporovat nabírání čistě diváků-povalečů, ale chci s nimi pracovat. Dávat jim výzvy, které můžou plnit i doma v Čechách a zlepšit tak den sobě i svému okolí. No, řekněme že aspoň sobě 🙂 Tohle plánujeme udržovat i po závodu, respektive v čase mezi ročníky.
Týmy většinou platí startovné. Na co je pak využito? (Tento dotaz pokládám, protože jsem zaslechla zlé jazyky, že by to mělo být zadarmo. Tak to aspoň vysvětlíme a uvedeme na pravou míru :))
Startovné je symbolické ve výši 476 Kč na dvojici. To číslo jsme si prostě vymysleli, protože součet číslic dává dohromady 17 a to odpovídá současnému letopočtu (smích). Ono se to možná nezdá, ale náklady na takovou akci s větší pozorností neuvěřitelně rostou. S většinou rozpočtu nám pochopitelně pomáhají partneři, se kterými máme skvělé vztahy. Peníze od lidí brát nepotřebuju, účastnický poplatek tam je jenom ze zkušenosti, že nezaplacenou účast mají lidi větší tendenci vzdát ať už v průběhu, tak už před závodem.
Prostě dokud tomu člověk nedá nějakou snahu, neváží si toho, nedává tomu všechno a vzdává to. Ale my potřebujeme dopředu vědět, kolik přesně týmů vyrazí, ať můžeme sehnat vhodné místo startu. Tím se dostáváme k tomu, na co jdou peníze. Máme přímé i dlouhodobé náklady. Přímé jsou pronájmy míst, doprava organizátorů na akci, občerstevní a podobně. Dlouhodobé jsou jak drobnosti ve smyslu plateb domén, telefonů, doprava na porady a nástroje pro týmovou spolupráci, tak náklady na lidi. První dva roky jsem na tom konstantně prodělával a prostě věděl, že to chci dělat, že se to má stát. Ale bylo to na úkor mých jiných projektů.
Tak jsem se rozhodl prodat firmu, abych se LowCost Race mohl věnovat téměř na plný úvazek a dostat ho i k lidem, kteří výzvy potřebují nejvíc – konzumenti znudění utrácením za zbytečnosti a mizernou kreativitou. K takovým lidem se nedostaneme jinak než přes masová média a tím, že LowCost Race uděláme co nejvíc sexy jak pro ostřílené dobrodruhy, tak „obyčejné“ lidi. Takové lidi potřebujeme společně inspirovat a ukázat jim, že život začíná za hranicí komfortu.
Tuhle frázi sice nesnáším, ale zrovna sem patří. Až to dost lidí pochopí, za pár let se nám tady v Čechách může žít o kousek líp už jenom proto, že si lidi dokážou třeba nezištně pomoct. Mám z toho nizoučký, ale pravidelný plat, a tak každý účastník drobně přispívá na to, že si můžu dovolit něco takového organizovat a nesedět někde u pásu (smích). Zbytek týmu jsou buď dobrovolníci, nebo mají slíbený příspěvěk na náklady, společnou oslavu a podle zásluh třeba i letenku.
A závěrem nám prozraď tajnou radu zakladatele, jak si závod co nejvíce užít.
