HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz KnihyNaHory.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

PODCAST SVĚTOVÍ: Lost Czech Man – Ztracen na Hedvábné Stezce

PODCAST SVĚTOVÍ: Lost Czech Man – Ztracen na Hedvábné Stezce

Martin Půlpán alias Lost Czech Man je český cestovatel (nebo jak on sám sobě říká, kluk s baťohem), který se na podzim roku 2018 vydal toulat světem. Bez plánu se mu během rok a půl dlouhé cesty podařilo projet Hedvábnou Stezku, putoval z Evropy přes Turecko, Írán, Kavkaz, střední Asii až do Číny, odkud pokračoval do jihovýchodní Asie. Tam ho v březnu 2020 zastihla pandemie, která ho přiměla k návratu zpět a cestu tak nechala otevřenou k případnému volnému navázání. Jeho pravidlem č. 1 bylo cestovat výhradně po zemi, tedy bez letadel a přeletů z místa na místo. Tento způsob mu proto přinesl nespočet zážitků a historek s místními, kteří ho v průběhu cesty vítali, hostili a zpovídali o zajímavé příběhy.

V podcastu poznáte Martinův osobitý pohled na Čínu a asijský svět, dozvíte se mnohé o jeho lásce k Tádžikistánu a také o jeho vizi a snu jednoho dne navštívit Afghánistán, zemi, které se většina světa vyhýbá obloukem. Díky stopování a pozemní přepravě se mu na cestě podařilo navázat nejrůznější vztahy s místními. Sám Martin byl překvapen, kolik lidí ve světě zná Česko (spíše tedy Československo). Dále se v podcastu dozvíte o Martinově dřívějším cestování po světě jako DJ a jak se lišilo od volnosti, kterou si dopřál na dlouhé cestě, a také to, jaké to bylo hrát jako DJ v Uzbekistánu či Izraeli, kde teklo luxusní šampaňské proudem.
Dnes má za sebou 85 navštívených zemí a knihu na cestě s názvem Ztracen na Hedvábné Stezce, v níž podrobně dokumentuje své osmnáctiměsíční dobrodružství, jehož knižní převyprávění bylo nepochybně výzvou.
Pro více o Martinovi a jejich zážitcích si poslechněte celý podcast a dejte nám vědět, jak se vám líbil. Přejeme příjemný poslech!

Kde na své cestě jsi poznal hranice, kde se pro tebe mění svět?

Určitě při přejezdu z Kyrgystánu do Číny. To je jako přejezd z 20. století do 22. století. Dodnes si pamatuju, když jsem prošel bránu na kyrgyzské straně, tam jsem se se všemi rusky pozdravil, s úsměvem mi dali pas. Za 500 metrů byla ještě jedna kontrolní brána, kde jsem ukázal výstupní razítko z Kyrgyzstánu, a pak jsem ušel 100 metrů, během nichž najednou začaly přibývat kamery, ostnaté dráty napuštěné elektrikou, strážní věže, čínské nápisy, až jsem došel na první čínskou bránu, kde byla hlídací budka a několik vojáků. To byl hraniční přechod. Jen na tom vstupu, kde si mě vzali do takové malé budky, kde jsem viděl asi padesát obrazovek, z nichž každá znamenala jednu kameru na těch 100 metrech mezi tou kyrgyzskou a čínskou závorou, jsem strávil hodinu, než mě pustili na samotnou čínskou celnici, aby se se mnou někdo uráčil mluvit a vyslýchat mě, kam v Číně jedu a tak. Tenhle přerod mezi střední Asií a Čínou je velmi dramatický, hlavně pro někoho, kdo je zvyklý v Evropě přejet hranici bez kontroly, kdy ti na mobilu jen blikne „Welcome to Germany“. Mě osobně trvalo přejít čínskou hranici osm hodin, ale ne tak, že bych tam jen seděl, ale že mě někdo osm hodin vyslýchal.

A ten čínský výslech probíhá jak?

Ve velmi přátelském duchu, jen ti různí lidé kladou stále dokola ty samé otázky. Všude jsou kamery a určitě i odposlouchávací zařízení, a když si myslíš, že to máš v klidu po nějakých šesti hodinách, tak ti vezmou pas a naloží tě do auta. Ke mě dali ještě dva lidi, o nichž si myslím, že to byli agenti, a odvezli mě asi 100 km do vnitrozemí, kde je další obří celnice, kde mě zkontrolovali a teprve tam mi dali razítko. Byl jsem tedy už 100 km uvnitř, ale pořád jsem neměl pod kontrolou svůj pas a ani jsem neměl vstupní razítko. Tady probíhala ještě hodinová kontrola všeho, co jsem měl v batohu, měřili mi teplotu, skenovali mi zornice, fotili mi obličej, brali otisky prstů, takový Matrix.

Na druhou stranu těch 100 km není na čínské poměry asi žádná vzdálenost, že?

Je to jak u nás, když jedeš z Brna do Vyškova, kousíček. Zaprvé si ale říkáš, že někde blízko hranic jsou převýchovné kempy pro Ujgury, nikdo tedy nechce, aby ses jim tam sám toulal. A opravdu, oni tě nenechají jet ze samotné hraniční čáry do vnitrozemí sám, musíš jet s nějakým doprovodem. Musím ale říct, že zpětně mě to bavilo. Je to i tím, že jsem to bral tak, že ti lidé akorát dělají svou práci a jejich prací je nepustit do země nějakého špindíru z Afghánistánu, zjednodušeně řečeno. Jejich prací je odfiltrovat a hlídat zemi na hranicích. A oni tu práci dělají, za to se na ně nemůžu zlobit. To, že to trvá osm hodin, už tak je. Pokud bych tam jel a byl naštvaný a dožadoval se někoho s tím, že mě tady přece nemohou vyslýchat, tak by mě otočili na podpatku a poslali zpět do Kyrgyzstánu, když se mi to nelíbí. Ale když s nimi jednáš normálně, tak by neměl být problém.

Podcast SVĚTOVÍ
Hosté podcastu SVĚTOVÍ s diváky a posluchači sdílejí příběhy z celého světa. Od zkušeností se životem v zahraničí, po dobrodružné výpravy do míst, kam turisté nejezdí. Jejich povídání navíc obohacují fotografie a videa z míst, o kterých je řeč.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: