Po Iásónových stopách kavkazským Švýcarskem

Pevnost Gonio: kde se vylodil Iásón

Adžárie, kraj na samém jihozápadě Gruzie při hranicích s Tureckem, je nejzelenějším místem celé země. Hory jsou tu neuvěřitelně pestré, se spoustou skal a kaňonů, ze kterých se řítí vysoko z hor řeky, na kterých se dá skvěle raftovat. Až 2600 metrů vysoké strmé svahy pokrývá bujný a vlhký, místy ještě původní třetihorní subtropický prales s eukalypty, palmami a dalšími exotickými stromy. Podle průvodce se lesy podobají džungli pod Himálajem, mně ale více připomínaly malajský prales na Cameron highlands. Prší tu totiž nejvíce v Evropě: na hoře Mtiralě (Plačící hoře) ročně spadne 410 centimetrů vody! Díky tomu je to také nejúrodnější část Gruzie, takže mnohdy stačí při cestě háji natáhnout ruku a ze stromů si jako v biblickém Edenu natrhat mandarinky nebo pomeranče.

Podívejte se na kompletní fotogalerii

Přejít do galerie

Zobrazit

Mahuntseti

Zobrazit

most královny Tamary

Zobrazit

Batumi tower

Zobrazit

Adjara

Jako třeba v asi 2600 let staré antické pevnosti Gonio, před kterou vás z přístavního města Batumi na pobřeží Černého moře doveze místní MHD. Pod jménem Apsaros ji založili staří Řekové a právě zde se podle legend vylodil 1300 let před Kristem bájný Iásón se svými Argonauty při pátrání po pověstmi opředeném zlatém ovčím rounu, aby pak odtud pokračoval do nitra Kavkazu, dnešní Svanetie. Za svou historii zažila pevnost o rozměrech 250 x 200 metrů obehnaná hradbami zesílenými 18 věžemi řadu obléhání. Po Řecích sloužila třem kohortám římských legionářů, po jejich odchodu ve 4. století n. l. byzantským a nakonec osmanským vojákům. Památky po tomto střídání stráží dodnes odhalují archeologové. V roce 1974 zde dokonce našli poklad, a to ještě dosud nikoho nenapadlo kopat pod křížem označujícím údajný hrob Ježíšova apoštola Matyáše uprostřed pevnosti.

Batumi: gruzínské Monte Carlo

Iásónova legenda je živá také v blízkém centru regionu, veselém a družném Batumi, po odtržení Suchumi v Abcházii vyhlášeném gruzínském „Monte Carlu“. Na Evropském náměstí ve staré části města se tyčí sloup se sochou princezny Médey, mladší dcery kolchidského krále Aiéta a jedné z nejmocnějších kouzelnic řeckých bájí. Zamilovaná Médea pomáhala Iásónovi splnit všechny těžké úkoly, které mu její otec uložil, aby si zasloužil vydání zlatého rouna. Během strastiplné cesty domů se ale její láska změnila v zuřivou nenávist. V záchvatu hněvu zabila jejich dva syny a nakonec odešla do vyhnanství.

Nejširší nabídku průvodců a map Gruzie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Batumi, černomořská perla Gruzie, je překvapivě upravené a čisté, se spoustou zeleně a překvapující novou architekturou, mnoha kavárničkami a restauracemi, nabízejícími nejen gruzínskou, ale i mezinárodní kuchyni. Úroveň zdejšího ubytování roste každým rokem, rozhodně se není třeba obávat „sovětského standardu“. Toto stotisícové hlavní město autonomní oblasti Adžárie je dobrým výchozím bodem pro výlety po jihozápadní Gruzii, která se dá ve svižném tempu projet i za dva týdny. Jako základnu můžete zvolit třeba penzion Dzveli Batumi, jehož majitelé poskytnou řadu cenných informací o městě a jeho okolí, Piazza Boutique hotel (www.piazza.ge), hotel Elegant na ulici Gorgasali nebo Hotel Brighton v samém srdci Batumi. Sehnat ubytování lze samozřejmě i v soukromí pomocí různých internetových aplikací. Do Batumi se z letišť v Kutaisi či Tbilisi, kam z Čech nebo polských Katovic létá například WizzAir, dá snadno dostat pronajatým taxi, autobusem či maršrutkou. Připravte se, že gruzínská doprava je jen pro otrlé, protože zdejší řidiči zjevně postrádají pud sebezáchovy.

Za skvosty Adžárie

Přírodních krás ukrývá Adžárie mnoho. Pobřeží s čistým mořem a oblázkovými plážemi ovšem neposkytuje větší komfort (přičemž platí, že čím blíže k turecké hranici, tím lépe). Vyplatí se ale zamířit také do vnitrozemí. Oblíbeným cílem je Tamařin most u vesnice Makhuntseti při silnici z Batumi do Kedy, jeden z tuctu kamenných mostů postavených Osmany před více než 900 lety. Klenutý most Královny Tamar z vulkanických kamenů se vypíná nad řekou Adžarisckali (Adjaris-Tskali) přímo naproti krásnému vodopádu. Projít se po něm ale není nic pro lidi trpící závratí: prastarý uzoučký most totiž nemá zábradlí. Další podobné stavební skvosty je možné spatřit při sjíždění řeky Adžarisckali například u vesnic Furtio či Dandalo. Lodě nebo rafty se dají snadno půjčit na mnoha místech podél řeky.

Gastronomické okénko

Také adžarská kuchyně je úchvatná a může se klidně stát plnohodnotným cílem foodcestovatelů. Obsahuje nejen spoustu zeleniny, lilků, rajčat, česneku, čerstvých bylinek a exotického koření, ale také beraního, jehněčího nebo hovězího masa. V Adžárii žije kromě pravoslavných Gruzínců také většina muslimské sunnitské komunity na území Gruzie, pro které je tento přepestrý mix masa, koření a zeleniny typický.

Gruzínci, plně těžící z tisíciletých tradic země posazené na trase Hedvábné stezky, ovšem také přispěli svým dílem do pokladů zdejší kuchyně omáčkou „baže“ z vlašských ořechů nebo nádivkou badridžani nigvzit. Jedná se božsky chutnající závitky z lilků plněných nádivkou z vlašských ořechů a česneku, které zaujmou i masojedlíky. Ti si rozhodně nenechají ujít ani pikantní dušené hovězí maso se zeleninou zvané „osri“. Jako sladkou tečku ochutnejte tradiční dezert, čurčchelu: vlašské ořechy máčené v karamelu ze směsi hroznové šťávy s cukrem a trochou mouky.

To vše doporučuji zapít jedním ze stovek lahodných gruzínských vín – v Gruzii, považované za kolébku vinařství, se víno pije už 8000 let. Na mnoha místech ho navíc dodnes vyrábí původním způsobem, tedy zráním v obřích hliněných amforách zakopaných do země. Gruzínci dodnes pěstují téměř pětinu všech celosvětově známých odrůd vína a každoročně v září a říjnu se v četných místech kolem srdce gruzínských viničních tratí Telavi a Kachetie na východ od Tbilisi bujaře slaví vinobraní. A jak každý správný cestovatel dobře ví, poznávat cizí země se má nejen očima, ale také žaludkem.

Svanetie: cesta na střechu Evropy

Kdo chce poznat to nejlepší, co země sevřená mezi Černým a Kaspickým mořem, hlavním hřebenem Kavkazu a pouštěmi či polopouštěmi Ázerbájdžánu a Arménie nabízí, vyrazí po stopách bájného antického reka Iásóna do srdce Kavkazu a nevynechá po všech stránkách strhující horskou Svanetii na severozápadě země.

Přirozeným centrem západního Kavkazu je městečko Mestia, kolem níž se nabízí množství výletů jak pěšky, tak teréňákem nebo třeba na koni. Jedním z nich je průzkum ledovce Chalaadi, k jehož patě to je z Mestie jen asi 11 kilometrů údolím Mestiachala. Výhodou Mestie je její dostupnost. Na rozdíl od Iásóna, který se sem od Gonia táhl týdny pěšky, sem dojedete z Kutaisi pohodlně mikrobusem za čtyři hodiny, přes léto jezdí přímé maršrutky do Mestie i z Batumi. Navíc se sem v případě dobrého počasí dá i přiletět malým letadlem Vanilla Sky z letiště Natakhtari poblíž Kutaisi. Dalším plusem města je fakt, že zde není žádný problém sehnat ubytování, a to i v hlavní letní sezoně. To platí jak pro luxusnější pensiony a hotely, jako třeba Roza Shukvani’s Guesthouse na ulici 9 Erekle Parjiani I Alley nebo hotel Villa Mestia v samém centru města, tak i pro prosté pokoje v soukromí v západní části města.

Symbolem Svanetie, která byla po staletí (až do nedávna) tak opuštěná, že sem gruzínští králové v časech válek posílali ukrýt národní poklady, jsou kromě majestátních horských štítů Kavkazu také stovky dodnes zachovalých kamenných věží. V těchto takzvaných Věžích pomsty se kdysi schovávali po spáchání nějakého zločinu členové místních klanů před krevní mstou příbuzných obětí, mnohdy po celé dlouhé roky. Řada těchto raně středověkých věží, starých až 1500 let, je dokonce zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Majestátní a velmi fotogenickou skupinu 33 věží, kterým Gruzínci a Svaneti (což je jeden z horských národů žijících na Kavkazu, původem až ze Sumeru a Mezopotámie) říkají koškebi, se nachází v nejvýše položené vesnici Evropy Ušguli ve výšce kolem 2200 metrů nad mořem. Zdejší atmosféru, při níž vám historie, orámovaná obzorem majestátních štítů Kavkazu a loukami plných horských květin, včetně vzácných lilií, doslova dýchá na krk, nelze popsat slovy. To se musí zažít na vlastní kůži.

Ovšem dostat se do Ušguli z Mestie není maličkost. Sami, přes personál svého ubytování nebo s pomocí turistického centra si musíte sehnat odvoz. Cesta je ovšem tak bídná, že jí projede jen terénní vůz, a to ještě jen pár měsíců v roce. Rozmyslet by si ji měli lidé trpící závratěmi, protože při vyhýbání se protijedoucímu vozu v nejužším místě kaňonu mezi Davberi a Murkmeli zůstanete klidně viset zadním kolem nad 50 metrů hlubokou propastí, na jejímž dně se valí pěnící masy Ingury, napájené ledovcem Shkara. Na svodidla samozřejmě můžete zapomenout.

Věže pomsty v Ušguli

V Ušguli dnes žije celoročně jen zhruba 200 lidí. Zbytek už kvůli tvrdým životním podmínkám panujícím uprostřed drsného Kavkazu utekl dolů do nížiny. Dříve ale bývalo v tomto srdci Horní Svanetie živěji, jak dokládá sedm kostelů, které tu stojí v různém stavu zchátralosti a z nichž nejstarší už oslavil tisícovku. Největší shluk Věží pomsty, zapsaných v UNESCO, je k vidění v Čažaši, jedné ze čtyř osad, roztahaných po svazích hor, tvořících samotné Ušguli. Zdejší koškebi jsou namačkány u sebe tak těsně, že z jediné přístupové cesty, která sem z Mestie vede, vypadá Čažaši jako hrad. Unikátem je mohutná kamenná věž s celkem 18 průhledy, o které místní tvrdí, že je nejstarší v celé Svanetii a vznikla už někdy v 6. století po Kristu. Je opravdu zázrak, že přežila do dnešních časů, nejen kvůli stovkám let rodových a klanových válek, ale i komunistické devastaci regionu nebo řádění přírody. Když v roce 1987 obrovská lavina smetla půlku Ušguli, věž náraz masy sněhu vydržela bez většího poškození. Místní lidé uměli stavět fortelně, a tak drsné kavkazské zimy, mrazy a silné bouře přečkala také skupina koškebi nad vesnicí. Říká se jim Válečné věže a kdysi střežily Ušguli před vojenskými vpády. Prý je někde pod nimi pohřbena i legendární panovnice královna Tamara, pro Gruzínce něco jako „Matka vlasti“, protože tyto věže sloužily v dobách míru jako její letní sídlo.

Kdo by chtěl vidět, jak vypadají Věže pomsty uvnitř, má v Ušguli hned několik možností. Jen musí dávat pozor, protože část opuštěných a chátrajících věží to má vyloženě „nahnuté“ a zvědavci tak podobně jako při průzkumu marockých klanových pevností „kaseb“ hrozí, že mu všechno spadne na hlavu. Dobrou možností, jak poznat tuto fascinující historii Svanetie, je návštěva etnografického muzea v Čažaši, kde vystavují 1000 let staré zlaté ikony a kříže.

Ušguli se dá využít jako dobrá základna pro hvězdicovité treky do okolních údolí. K výhodám Gruzie totiž patří na rozdíl od jiných evropských velehor také prakticky neomezené možnosti volného táboření, takže milovníci stanování si mohou svůj plátěný domeček klidně postavit na břehu říčky Inguri u paty ledovce padajícího z vrcholu stejnojmenné hory vysoké 4632 metrů (tedy téměř o 200 metrů vyšší než třeba Matterhorn). Pod ním by ale šlo jen těžko uvařit si na ohni z naplaveného dříví gulášovou polévku nebo fazole à la Buffalo Bill. A kdo se na spaní pod plátnem ve velehorách necítí, může své z túry znavené tělo složit v některém z asi 40 ušgulských privátních pensionů, kde navíc mnohdy dostane i výborné gruzínské nebo místní speciality. Patří mezi ně třeba svanetská verze chačapuri – vynikající chlebová placka plněná sýrem a korunovaná smaženým vajíčkem. Na pokojích v Ušguli by ale bylo chybou čekat něco víc než jen základní vybavení. Přece jenom jsme na Kavkaze o více než dva kilometry výše než v adžárském Batumi.