Ahoj. Všimli jsme si, že máš zapnutý AdBlock. Prosím, pozastav si pro HedvabnaStezka.cz blokování reklamy. Díky tomu můžeme zajistit více zajímavých článků o zemích světa, cestopisy, reportáže. Navíc se snažíme zobrazovat jen reklamy s cestovatelskou tématikou, podporujeme touto cestou i mnohé charitativní projekty a neziskovky. Snad tě nebudou moc rušit. Děkujeme! Redakce HedvabnaStezka.cz
Francouzská Riviéra má nejen o Vánocích nezaměnitelné světlo. Již dávno ho objevili mnozí věhlasní malíři. Pablo Picasso, stejně jako Paul Signac hleděli na širé Středozemní moře, které každou hodinu zářilo jinými barvami. A obzvláště v zimě.
Ráno krvavé svítání s úžasně měkkým světlem. V poledne jasná modř oblohy a ostrá žluť fasád odrážejících intenzivní sluneční svit. Podvečerní nebe ovládají tlumené modré a růžové tóny. Alespoň tak se mění obraz pobřeží pohledem ze starého jádra francouzského města Antibes. Města, do něhož se v minulosti uchylovaly svržené korunované hlavy i vysídlená vysoká šlechta z carského Ruska. A také centra pověstné francouzské Riviéry či Azurového pobřeží (Côte d´Azur). Kdysi poslední, ba hraniční výspa francouzské koruny směrem k Itálii dodnes upoutává impozantními zbytky festovního barokního opevnění, které nenavrhnul nikdo menší než vojenský génius krále Slunce Ludvíka XIV. – markýz de Vauban. Jeho um v podobě opevnění obepíná město už sice jen ze strany přístavu, po něm pojmenovaném Port Vauban, a podél skalnatého pobřeží, ale obdiv budí i toto torzo. To si ostatně můžete projít po vlastních nohách. Pěkně podél výše umístěných hradeb, jejichž počátek se v čase propadá o 2,5 tisíce let dozadu a z druhé strany s temně modrými mořskými hlubinami. Jádro města je velmi úzké, asi jen dvě nebo tři paralelní ulice a zahrnuje hrad Grimaldi, a přilehlý kostel Neposkvrněného početí Panny Marie, původně románský, v průčelí již ovšem silně obtažený barokní fasádou. A kromě toho i řadu velmi úzkých kamenných domů s nízkými prejzovými střechami. V některých z nich se můžete dle libosti i ubytovat. Ale pozor na pečlivý výběr! Některé z nabízených domů mají totiž již nejlepší léta za sebou, anebo jejich majitelé nevyužívají služeb zrovna kvalitní uklízečky. Ačkoliv je nepochybně silným zážitkem alespoň na pár nocí obývat původně gotické prostory úzkých a vysokých měšťanských domů minulých staletí, určitě současně s tím nikdo nebude vyhledávat oloupané malby na zdech, nefunkční toalety nebo plíseň v koupelně… Ostražitost se tu tedy také náramně vyplácí.
Na grimaldiovském hradě se brány netrhnou turisty. Rovněž v čase Vánoc berou návštěvníci hrad útokem, protože v jeho zdech sídlí parádní muzeum velkého malíře Pabla Picassa, kterého sem v roce 1946 pozvali, aby vymaloval stěny jedné z hradních místností. To se mu sice úplně nepovedlo, ale z jeho paralelně tvořeného díla právě v tomto Picassově ateliéru zůstalo skoro všechno. Malířský velikán se tehdy nacházel v tvůrčím období poznamenaným nymfami, kentaury, fauny a dalšími starověkými mýtickými figurami. Řadu z nich tu načrtl v životní velikosti, vysochal do kamene nebo vypálil do keramických váz i džbánů. Jenom roztodivných mís je tu na stěně ve všech možných barvách rozvěšeno hnedle několik desítek! A pochopitelně tu zanechal i řadu svých obrazů, mnohdy potemnělých autorovými myšlenkami na smrt… Na hradní rampě prohlídka pokračuje zajímavými sochařskými objekty nejmodernějších forem a tvarů. Umělci použili kámen, bronz, ale také úlomky keramiky a bezprostřední okolí hradu opravdu zkrášlili. Jen maleb a soch od dalšího Španěla – Juana Miró, tu najdete hned několik. Stejně jako opodál umělecky vyskládanou oblázkovou mozaiku zajímavých geometrických tvarů. Projít se po ní bosky přináší unaveným nohám značnou úlevu. Přirozená masáž jednoduše tělu pomůže, ovšem nikoliv po všech takových površích je tu dovoleno chodit.
Starověké Římany na dávno osídleném pahorku Antibes připomínají základy brány d´Orme se dvěma poloválcovými baštami po stranách. Jejich spodní partie i oblouk samotné brány vypráví příběh o pohnutých dějinách před nezvratným přelomením letopočtu. Římané odtud násilím vypudili starověké Řeky, skutečné zakladatele města, jehož původní název zněl Antipolis, znamenající „město ležící naproti městu“. Oním protějším městem nebylo nic méně významného nežli Nikaia polis, dnešní metropole celé Riviéry – Nice. Úzkým obloukem brány sestupujeme do živého tržního města, které právě v těchto místech s rozsáhlou sukulentní veřejnou zahradou prolomilo hradební korzet někdejší Vaubanovy citadely.
Procházky zdejšími úzkými uličkami vás zavedou do místních obchůdků s rybami, s obrázky z okolní Provence nebo na proslulou Provensálskou tržnici z druhé poloviny 19. století. Její litinová konstrukce tu stojí již téměř dvě století a vytrvale přihlíží tomu, jak se tu každý den vystřídají hned dvě nebo více aranžmá trhovců se vším možným. Ráno tu vykřikují zelináři, řezníci i prodejci oliv. Odpoledne na jejich místa obratně nastupují prodejci šatstva, vín nebo nejrůznějších rukodělných výrobků z Provence. Jedna produkce střídá jiné rukodělné výrobky či zemědělský artikl, a tak to jde donekonečna. Snad kromě 25. prosince. Ten den je totiž ve Francii skoro všude zavřeno. Francouz se tak jeden den v roce musí vzdát křupavých čerstvých baget, hrozinkových šneků anebo pains au chocolat, tedy čokoládou plněného křehkého a nadýchaného pečiva, která v poněkud zredukované a průběžným mražením zhutnělé struktury známe i v našich zemích. Četná pekařství toho dne potemní a jindy tak typická sladká vůně pečiva nevyrazí do okolních ulic. Stejný klid vládne i na jinak živém tržišti a ani v přístavu žádný z rybářů nevystaví své zboží.
Nespornou zajímavostí Antibes jsou vánoční trhy. Mají trošku jiné vyznění než ty z našich zeměpisných šířek. Sice se nad nimi točí dřevěná pyramida jak z Krušných hor a prodává se tu svařené víno, ale jinak je tu také poměrně hodně atrakcí včetně obřího kola, kolotočů a houpaček. K lunaparku to opravdu nemá daleko. Děti i dospělé potkáváme jak s cukrovou vatou, tak s horkými klobáskami, anebo s obojím, v každé ruce jedno… Jedna okolnost tu však zaujme opravdu silně. Trhy jsou obestavěné drátěnými ploty a hlídané ozbrojenými muži v reflexních vestách. Je to daň automobilovému útoku šílence z roku 2011 na vánoční trhy v Nice, bohužel přiživenými obdobnou vražednou eskapádou z předvánočního Magdeburku… Dalším rozdílem, který jsme výrazně cítili i na obdobných trzích v Cannes a Nice, je také podivně štiplavý a ne každému příjemný zápach zahřívaného sýra na oblíbené raclette.
Riviéru však kromě mnoha krásných tváří zdobí také jeden logický nešvar či daň, jež padá na oltář přítomnosti movitějších návštěvníků. Tak nějak je tu třeba počítat s vyššími životními náklady. A to nejen pokud plánujete stravovat se v restauracích a spát v luxusních hotelech. Značně se tu totiž prodraží místa na parkování. Když cestujete vlastním vozem, tak se vyplatí trošku hledat, aby člověk nesedl na lep nablýskanému podzemnímu parkovišti s cenou kolem 1900 Kč za jeden den… Poměrně drahým špásem jsou tu však i vstupné do muzeí, byť srovnání s našimi cenami je tu již mnohem příznivější. Na druhou stranu také na Azurovém pobřeží žijí normální lidé, kteří prodávají v obchodech, pracují na úřadech, rybaří, provozují zemědělství i drobné podnikání. Ti všichni se chtějí občas pobavit nebo zajít do restaurace. A právě pro ně je tu další kategorie podniků, cenově vcelku příjemná i pro našince. A kulinářsky je na tom Francie stále mnohem lépe než většina českých restauračních zařízení. Pestrost a čerstvost nabídky, chuťová rozmanitost a spousta vůní použitých koření zblízka i z dáli notně přesahuje u nás obvykle nabízené pokrmy.
V monackém termitišti
Již vjezd do této titěrné zemičky, druhé nejmenší na světě, má svá specifika. Průjezd tunelem odbočkou z francouzské pobřežní dálnice doprovodí totální zmatení autonavigace. Vjeli jsme do jednoho z nejhustěji osídlených území světa, které věrně připomíná obří termitiště. Starší mrakodrapy průběžně padají za oběť větším a vyšším nástupcům. Roztahují se po všech okolních kopcích a vertikálně navyšují využitelnou podlahovou plochu pro četné zájemce alespoň o skromnější bydlení v tomto daňovém ráji. Především panorama proslulého Monte Carla poznamenávají vysoké jeřáby přepravující stavební materiál do neuvěřitelných výšek. Lidé, auta i autobusy se v ulicích hemží všemi směry. Zejména lidé zaujmou svými pěstěnými zevnějšky a často i vyšším věkem. Na ulici čelíte pravděpodobnosti jedna ku jedné, že potkáte dolarového milionáře. Žijí tu totiž ti nejbohatší z nejbohatších, hledajíce žádoucí daňový domicil s velmi nízkým daňovým břemenem. Zároveň máte jen čtvrtinovou šanci, že potkáte domorodého Monačana. Privilegovaný občanský status Monaka náleží jen slabé čtvrtině obyvatel. Jinak zdejší obyvatelé kromě Francie a Itálie pocházejí z dalších 170 zemí světa. Obzvláště zajímavé bylo pozorovat marný útěk rozcuchané ruské seniorky se silnými brýlemi před revizorem, která z neznámého důvodu volila cestu načerno autobusem zdejší městské hromadné dopravy. Nepomohly jí ani hloupé výmluvy lámanou francouzštinou, ani úlevy ceděné bokem v ruštině. Ach, to byla ostuda!
Justiční palác v Monacu pochází až z roku 1930
Plné čtyři desítky tisíc lidí jsou tu namačkány na ploše jen o málo větší než dva kilometry čtvereční! A to ještě Monako v osmdesátých letech zdvojnásobilo svoji rozlohu. Jak to zdejší čtyřčlenná vláda zařídila? Jednoduše, nechala dovézt kamenivo a nasypala jej s ohromnými náklady do přilehlých mořských mělčin. Tak se do moře rozkročilo nejzápadnější Fontvieille, ale také nejvýchodnější partie s novými plážemi Larvotto, do té doby vlastně zcela nepřítomnými. Monako nebývalo vždycky tak malé, ale mocensky dominantní Francie se postarala, aby v roce 1861 za vlády Charlese III. odstoupil monacký knížecí dům Grimaldiů výměnou za zachování nezávislosti celá města Menton a Roquebrune. Značně smrsklá država o sto let později čelila další ústavní krizi s francouzským politickým pozadím, kterou tehdy pomáhal zažehnat půvab kněžny Grace Kellyové, slavné americké herečky, která se provdala za knížete Rainiera III.
Celá země je tak ryze městským státem, srostlicí několika městeček, z nichž největší je proslulé Monte Carlo, jemuž nelze upřít nejvýznamnější stavbu široko daleko – Casino. Na výrazné skalnaté podestě ho navrhl autor pařížské opery Charles Garnier. Jeho povědomí o tom, co staví, bylo ovšem poněkud zastřené. Budova měla být původně totiž rovněž operou, což ostatně o její části dodnes platí. Nicméně její převážná část nakonec slouží jako chrám hazardu. Vzorně opečovávaný objekt z let 1877-9 se ovšem dnes již trochu ztrácí mezi okolními bobtnajícími budovami. Pokud neholdujete hraní, můžete kasino také kolem poledních hodin po zaplacení nemalého vstupného navštívit. Hned při vstupu na Vás interiér působí na všechny smysly. Úchvatný lesk obrovských místností podpíraných sloupy a s bohatou dekorací stěn i částečně prosklených stropů podtrhává příjemná cedrová vůně. A k tomu hraje tlumená klasická hudba. Jak uboze pak v jedné z takto vyzdobených místností působí sestavy kýčovitě zbarvených a blikajících jednorukých banditů, které známe z kdejakých putyk nižších kategorií. Hazard ostatně útočí na nejnižší lidské pudy a slabiny. Zvláště to však platí o tomto místě, kde se tak prazvláštně kloubí nablýskaný světský kýč a prvotřídní prosklené bary či mramorové toalety s křišťálovými lustry…
O poznání jinak však působí sídelní hlavní město monackého ministátu. Vyrůstá v dominantní poloze nad monackou zátokou na skále, která se vypíná plných šedesát metrů nad okolní terén. Ostatně právě toto město dalo celému státu jeho jméno – Monaco. Jedná se vlastně o nejmenší ze spojených měst. Je to ale dobře, protože neroste do výšky, ale zachovává si svůj italsky středomořský půvab. Naleznete tu úzké uličky s barokními i klasicistními měšťanskými domy, a dokonce i tolik vzácný park. Pro všeobecnou drahotu zdejších pozemků je ostatně v monackých poměrech velmi složité rozhodnout o proměně stavební parcely na středomořský park. Přitom místní klima je pro svou chráněnost před větry přímo předurčené pro bujnou subtropickou flóru, jak to lze dobře pozorovat v tomto nejstarším městském parku pojmenovaném po svatém Martinovi. Spojuje dvě ikonické stavby Monaca – Oceánografické muzeum založené roku 1910 knížetem Albertem I. v jeho spodnější části nad strmými útesy a rozměrově obrovskou neorománskou katedrálu z let 1875-1884 v horním městě. Tento park nejstaršímu ze spojených měst darovali samotní Grimaldiové. Bohulibý čin pak zopakovali ještě jednou ve druhé polovině minulého století, když kněžna Grace proměnila část pozemků v nejvýchodnější monacké části Larvotto na půvabnou Japonskou zahradu. Přibrala k tomu přímo japonského mistra Yasua Beppu. Hned vedle její nízké zdi ovšem později vyrostla další moderní kongresová budova, která vypadá tak trochu jako skleněná pyramida. Nazývá se Forum Grimaldi, čímž se jasně hlásí ke zdejšímu pravidelnému investorovi. Tvoří mnohem modernější protějšek nedalekému poměrně rozsáhlému kongresovému areálu, umístěnému přímo pod slavným kasinem. Je známé pod zkratkou C.C.A.M. a vyrostlo přímo na mořských útesech v roce 1978. Slouží však spolehlivě dodnes, a to i s pozoruhodnou hexagonální kongresovou halou, umístěnou přímo nad mořskou hladinou. Dá se tu pohodlně projít po hotelových střechách, částečně pokrytých bujnou zelení, a k návštěvě sem lákají i četné moderní plastiky či otisky překvapivě malých chodidel fenomenálního azorského fotbalisty Ronalda… Z tohoto místa vyzařuje klid, jehož se tomuto malému státu z pochopitelných důvodů všudypřítomné přelidněnosti jinde moc nedostává.
Ale zpět k nejstaršímu ze spojených měst. Monaco ovládají opulentněji vypadající sídla ústavních orgánů, především rozlehlý opevněný knížecí palác, hlídaný zdánlivě jen nepočetnou knížecí gardou. Bílé zdi korunované cimbuřím s několika malými věžičkami i mohutnými rondely dotvářejí reprezentativní, ale zároveň i tak trochu obrannou funkci tohoto knížecího domu. Jeho počátky spadají sice do dob pevnosti Janovanů z roku 1215, ale architektura odkazuje mohutným portálem na období baroka, případně i romantismu předminulého století. Za života tedy knížata vládnou z paláce. Po smrti je odvezou jen pár desítek metrů na jih – do již zmíněné neorománské katedrály. Již nyní zde odpočívají rodiče současného knížete Alberta II. Hrob kněžny Grace, tragicky zesnulé při autonehodě v roce 1982, se mezitím stal místem jejího každodenního uctívání. Mezi palác a katedrálu knížata nechala ještě vestavět Justiční palác jako sídlo místní soudní moci. Byť stavba vzbuzuje středověké konotace, vznikla tu až v roce 1930!
Hlavní město této drobné země bývalo nedobytnou pevností, oddělenou vysokou strmou skalní stěnou. Do miniaturní metropole se tak vchází po protáhlé přístupové rampě končící branou. Vzápětí před vašimi zraky defilují vládní budovy, nejprve sídlo premiéra a pak i úřad vlády. Premiér se má viditelně lépe. Jeho palác obklopuje zahrada se sochami a je celkově větší. Zbývající tři členové jeho vlády – ministři vnitra, financí a sociálních věcí – se proto musejí spokojit s podstatně skromnějšími prostorami jediné menší budovy.
Italský půvab Nizzy
Město, které dnes známe pod názvem Nice, bylo až do roku 1860 Nizzou. Teprve na základě konaného plebiscitu a pod tíhou potřeby francouzského vyvažování dokonávaného italského sjednocovacího procesu se Nizza, rodné město Giuseppe Garibaldiho, rázem změnilo v Nice. Jaký paradox, že otec sjednocené Itálie musel přihlížet odevzdání svého města na francouzský oltář… Nice se i proto ovšem výrazně liší od svých francouzských protějšků na Azurovém pobřeží. Má totiž dodnes svým zevnějškem blíže k Itálii než k Francii. Metropole francouzské Riviéry neúnavně roste do okolních kopců a počet obyvatel již notně přesáhl 300 tisíc! Kongresové i lázeňské turistce tu slouží druhé nejfrekventovanější letiště celé země hned po pařížském Orly.
Promenáda v Nice se táhne 8 kilometrů kolem oblázkových pláží
Ale jaká je vlastně Nizza? Rozhodně jí zůstala italská duše a k tomu působivá osmikilometrová oblázková pláž s promenádou. Ta město předurčila k tomu, aby se ve druhé polovině devatenáctého století proměnilo v jedno z nejoblíbenějších středisek a středomořských klimatických lázní, které vyhledávala evropská šlechta. I kvůli ní tu nalezneme jak anglikánský, tak ruský pravoslavný kostel. Univerzalitu vnějších čtvrtí však v centru města střídá historicky založená provinčnost. Jádro město zaujímá trojúhelníkový půdorys, natěsnaný pod pahorek, na kterém kdysi stával hrad. Jeho uličky jsou opravdu velmi úzké, ale zároveň poměrně tmavé, protože zdejší měšťanské domy, kostely i paláce běžně dosahují výšky šestipatrových budov. Potemnělému historickému městu tu místní neřeknou jinak než Babazouk. I pro stísněný prostor tady nečekejte mnoho příležitostí k obdivování místní architektury. Výjimkou je snad jen někdejší palác Grimaldiů, nynější sídlo prefektury, který se otevírá směrem k pobřeží svými renesančními arkádami z počátku 17. století. A také zdejší katedrála, která se zhlédla ve svatopetrském chrámu v Římě jako ve svém vzoru. Její rozměry jsou sice podstatně skromnější, ale nese alespoň jméno téhož svatého jako římský protějšek, tedy prvního římského biskupa sv. Petra. Bohaté barokní interiéry katedrály se stavěly více než sto let a byly dokončeny až v roce 1757. V čase Vánoc tu místní obyvatelé nádherně zpívají. Atmosféra je tu prostě úžasná, a to i díky bezchybné akustice.
Ti z nás, kteří se mohou pochlubit lepší kondicí, rádi vyšplhají poměrně dost schodů přímo na vrcholek někdejší citadely, která se ovšem nedožila dnešních dní. Padla za oběť pohnutým válečným událostem roku 1706. Dnes je na jejím místě jen archeologická lokalita s prastarými rozvalinami antických staveb z dob Řeků a především dominantní umělý vodopád v bujné zeleni středomořského parku. Ten je vidět dokonce až z promenády. Vystoupat tu jde ovšem na věž Bellandu, kterou místní vztyčili v roce 1880, aby lázeňským hostům umožnili božský výhled na nekonečné oblázkové pláže. Původní výtah je však dnes mimo provoz, takže ti méně šťastní mezi námi se na ni bohužel nedostanou. Věž je doširoka postavená na místě někdejšího pevnostního rondelu a zakončená vyhlídkovou plošinou, odkud je nejlépe hledět na nezvykle dlouhou přímořskou promenádu, která se na památku osvoboditelů nejprve jmenuje po Spojených státech amerických a posléze po Anglii. V americké části nábřežního korza naleznete zajímavou architekturu takzvaných Ponchettes. Jedná se o bývalé zdvojené hradby námořního arzenálu. Ty byly však proměněny na jednotlivé obytné domy rozparcelováním v souvislosti s rušením pevnostních pozůstatků někdejší italské námořní državy. Dnes se tu tedy ve dvou souběžných liniích podél pobřeží vine úzká ulička s řadou živých galerií, ale také památníkem padlým americkým vojákům. Za návštěvu stojí zdejší stylové restaurace, povětšinou zvoucí na – jak jinak – italskou kuchyni.
Ačkoliv je celé město zejména na Anglické promenádě chráněno organizací UNESCO pro svůj lázeňský fleur z doby belle epoque, některé ikonické stavby na promenádě přežily jen v torzech, nebo se dokonce nedochovaly vůbec. Příkladem může být hned několik mondénních hotelů, dnes bohužel nahrazených bezduchými prosklenými budovami ze sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Za své jméno toto vzdušné nábřeží vděčí britským lázeňským hostům, kteří v první polovině devatenáctého století pomohli s jeho financováním. Exoticky na něm působí palác napoleonského generála Masseny, utopený v subtropické zahradě. Z obou stran jej svírají mondénní secesní stavby hotelů, z nichž hotel Negresco patří k těm nejdražším symbolům této výkladní skříně zdejších přímořských lázní. V samotném paláci můžete navštívit muzeum nizzské malířské školy.
Za filmem do Cannes
Jsme v Cannes. Poklidnou zátoku vyplňuje široká promenáda s vysokými palmami vlnícími se v silném větru. Od ní se směrem k moři táhnou písečné pláže s jemňoučkým pískem, tolik nezvyklé pro tuto část Středomoří. Obvyklé jsou tu totiž oblázkové pláže, jak se můžeme přesvědčit v sousední Nice nebo v Antibes. Písek sem tedy musel být navezen, aby vznikla ideální kulisa prázdninové destinace filmového průmyslu. Zrodila se tak vlastně jakási filmová kulisa skoro tropického ráje, lemovaného palmami. Do tohoto prostředí byl teprve v osmdesátých letech minulého století postaven Kongresový palác s kasinem. Ten se ovšem každoročně v létě krátce proměňuje na festivalovou halu jedné z nejslavnějších světových přehlídek filmu. Červený koberec na rozložitém schodišti směrem k nedaleké pláži láká kolemjdoucí k pořízení tak trochu povinných fotografií. Pod nohami se to tu míhá otisky rukou i podpisy slavných hereckých i režisérských hvězd. Vedle Belmonda a Lorenové také Trintignant nebo Cardinalová. Samá zvučná jména a jejich otisknuté ruce. Mohutná a široká dlaň Silvestra Staloneho zastiňuje malou a drobnou ručku Brigitte Bardotové.
Na červeném schodišti Filmového paláce se každý rád vyfotí
Cannes je městem dvou zcela odlišných tváří. Idylka dlouhé promenády s řadou prvotřídních hotelů, hlavně ikonickým Carltonem, je v západní části přerušena skalnatým návrším, kolem něhož se obtáčí jádro původního města. Strategicky nepřehlédnutelnou dominantu obsadili už ve druhém století před Kristem Římané. Založili tu pevnost Castrum Marcellinum, z níž vzniklo opotřebováním staletími dnešní pojmenování města – Cannes. Římská věž tu stojí dodnes, obklopená dalším pásem opevnění ze 12. století. A kousek od ní pozoruhodná katedrála v hodně opožděném gotickém kabátě, do které ji oblékli až v polovině sedmnáctého století. Zvenku působí jako nedobytná pevnost, uvnitř na vás ale dýchne o poznání přívětivější atmosférou. Právě odsud nadchne výhled na novější části pobřežního města s neorenesanční radnicí a promenádou. Ta tu vznikala již od roku 1838, protože i sem táhly na zimu davy vymrzlých Evropanů. Teploty tu totiž v zimě prakticky neklesnou pod 10 stupňů. Máme štěstí, o letošních Vánocích teploměr atakuje neuvěřitelných 17 stupňů! Tím bizarněji však působí zapřažené sobí spřežení na místním vánočním trhu. Teplo a sníh jednoduše nejdou k sobě.
Nejširší nabídku průvodců a map Francie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz
Překvapivě malé město Četníků
Poněkud znatelněji na západ od Antibes leží v dalším chráněném zálivu mohutná renesanční citadela, která již od 16. století účinně brání pod ní ležící přístav a kamenné zdi městečka Saint-Tropez. Údajně se jedná o jednu z vůbec nejdražších destinací na Riviéře. O tom se záhy také přesvědčujeme na vánočních trzích v přístavu. Stánky s nákladným svařákem se ani tady do prosluněného dne s teplotami atakujícími 16 stupňů příliš nehodí. Celoročně příjemné klima sem ovšem tím spíše láká francouzské elity, ale také třeba solventní klientelu z Velké Británie a jiných zemí. Letos se tu mihne i americký herec George Clooney, ale nemáme na něj štěstí.
Městečko je věru malé. Pár úzkých uliček a nevelký starý přístav. Velmi dobře chráněný okolními horami i uměle zbudovaným opevněním v nitru hluboké zátoky. Vše je tu jaksi povědomé. Díky sérii příběhů s četníky. Pomalu nejde v naší populaci narazit na někoho, kdo by neznal cholerického Louise de Funèse v roli komisaře Cruchota. A s ním také půvabný přístav s řadou jachet a pobřežních barů a restaurací. Vše tu máte jako na dlani.
V Saint-Tropez jsou filmoví četníci všudypřítomní, i na lodích v přístavu
Co nás však zaujalo, je samotná četnická stanice s okenicemi. Stojí k našemu překvapení na rovině a navíc na poměrně rozsáhlém náměstí. Takový dojem ovšem tato zásadní filmová kulisa okem kameramana zdaleka nebudí. Uvnitř se každý může seznámit s historií filmování v Saint- Tropez počínaje hlubokými padesátými léty. Točila tu Bardotová i Delon a na okolních plážích lovili nudisty pověstní Četníci. Kdo chce potkat komisaře Cruchota, narazí v muzeu na jeho bronzovou sochu v životní velikosti. Opravdu byl díky svému hereckému protagonistovi hodně maličký. Někdejší interiéry četnického hájemství se tu však bohužel nedochovaly. Vlastně jen v náznacích instalací nábytku. Pár židlí a stolů s psacím strojem. Škoda, byli bychom rádi za trošku více autenticity. Tak si alespoň prohlédneme červeného Mustanga, který si v Četnících také zahrál.
Horské město tisíce vůní
Jen docela malý kousek od Azurového pobřeží leží na úbočí strmých kopců městečko Grasse. Jde o hlavní město francouzského parfémového průmyslu a snad bez přehánění celé Evropy, a to již nejméně po tři staletí. Krajina je tu skalnatá, podnebí trochu chladnější a architektura strožejší. Přesto je město rodištěm jednoho z nejjemnocitnějších malířů období rokoka, Jean-Honoré Fragonarda. Kdo si vybaví český kriminální film „Nahá pastýřka“, tak právě v něm hrál hlavní roli obraz od tohoto malíře. Ostatně po něm se také jmenuje asi největší ze stávajících výrobců parfémů. Fragonard doslova obsadil celé historické centrum města, má tu i svou historickou fabriku a řadu větších i menších obchůdků. Historickou výrobnu si můžete sami projít a nakoupit tu, co hrdlo ráčí a peněženka dovolí. Provozní prostory zaujímají až ta nejnižší podlaží. Domy tu totiž kvůli příkrému terénu a nedostatku vhodného místa k výstavbě sestupují mnoha podlažími do údolí.
Místní brzy zjistili, že se jim vyplatí na polích pěstovat levanduli, růži, rozmarýn nebo mimózu, a tak zajisti přísun životodárné suroviny pro destilační soupravy voňavých květinových vod. Na dvoře krále Slunce se na hygienu moc nedbalo, a tak byla tehdy po voňavkách opravdu sháňka. Kdo tu měl ruce, přidal se k většině, a buď sám na sebe, anebo námezdně pracoval v několika historických destilačních manufakturách. V jejich útrobách se parfémovalo mýdlo i holicí pěny a vyráběli voňavky. Materiál na flakony se však povětšinou dovážel, aby dobře prodával voňavé zboží. A tak se na materiálové i tvarové pestrosti voňavkových flakonů výrobci předháněli. Možná proto tu nechybí ani produkce vyhlášených českých skláren 19. století, nebo anglická kamenina firmy Wedgwood.
V Mezinárodním muzeu parfémů se můžete sami přesvědčit o tom, že lidé chtěli vonět již ve starověkém Egyptě, a to nejen po koupeli. Jak se dříve voněli a co jim bylo příjemné. Uvidíte neuvěřitelné sbírky flakonků od jejich předchůdců v podobě antických amforek či keramických hlav Římanů až po kovové zmenšeniny tanků a bitevních lodí. Jednoduše je tu snad opravdu všechno, takže se nenechte odradit nemalým vstupným.
V grasské katedrále jsou i tři raná plátna od P. P. Rubense
Grasse ovšem kromě všudypřítomných parfémů značek s nikoliv náhodou podobnými jmény jako Molinard, Gallimard nebo Ismard. Poslední z nich z výnosů své živnosti obohatil v roce 1781 centrum města stejnojmenným domem, aby do něj umístil svou luxusní expozituru. To jsme se však již dostali do úzkých a křivolakých uliček starého města. Tu a tam musíte počítat s překonáváním všudypřítomného převýšení, a tak neustále zdoláváte rampy i schodiště. A ty výhledy do kraje! Ty opravdu stojí za to. Hlavně ten na terase hned vedle gotického kostela Panny Marie de Puy z přelomu 12. a 13. století, kam se vyplatí rovněž zajít. Tmavý interiér trojlodí sice prošel barokizací, ale ta se nějak výrazněji v převažující gotické struktuře neprojevuje. Rozhodně však nahlédněte do pravé lodi. Tady se totiž ukrývá takový malý poklad, tři rozměrná raná plátna barokního génia Petra Pavla Rubense ze začátku 18. století. Jejich šerosvitové vyznění výborně ladí s celkovou ponurostí kostelního interiéru. Katedrála je ze dvou stran obestoupena radnicí s románskou kaplí. Dříve však bývala biskupským palácem, protože v Grasse sídlil biskup až do roku 1790.
Zastávka u Gonzagů v Mantově
Cestou na jih vozem doporučujeme cestou navštívit některé ze severoitalských měst, z nichž doslova prýští historie. Jedním z nich je i málo známá Mantova. Ta má nezanedbatelné historické vztahy nejen k sousední Francii, ale zejména k vládnoucímu rodu Gonzagů, jehož stopy zejména v 17. století intenzivně zasahovaly i do naší středoevropské domoviny. Vždyť hned dvě manželky vládnoucích Habsburků byly Gonzagovny, a to ve velmi těžkém období třicetileté války a rekatolizace českých zemí.
Ačkoliv město nevyniká velikostí, když má jen čtyři desítky tisíc obyvatel, tím více zláká jeho téměř přízračný obraz. Když se k městu blížíte, z mlhy nejprve vystoupí cihlové hradby s hranolovými věžemi někdejšího rezidenčního hradu sv. Jiří. Město je obklopeno rozsáhlou rybniční soustavou, tedy jediným obranným prvkem dostupným v rozlehlé Pádské nížině, na který se obránci města mohli spolehnout. Po vodní hladině se jako rovná čára rozkročila hráz s přístupovou silnicí. A pak už jen hradby a pravidelně rozvržené ulice s řadou historických domů. A mezi nimi se zjevuje hned několik perel semknutého centra této úrodné oblasti. Vynikají tu renesanční cimbuří v podobě vlaštovčích ocasů i režné cihlové zdivo, signalizující všeobecný nedostatek kamene v bezprostředním okolí města. Zato temné štíhlé hranolové věže míří vysoko do nebes. Nemají žádná okna, jen jednu z radničních věží doplňuje velký kruhový ciferník orloje.
Nesmíme tu ovšem zapomenout na jeden z největších renesančních architektonických zázraků. Rozlehlá rezidence Gonzagů z 16. století nedává sice zvenčí příliš naděje, že uvidíte něco neobvyklého. Opak je však pravdou a nádhera manýristicky hravých interiérů se silnou vrstvou štukové výzdoby doslova bere dech. Zdi se jen hemží četnými renesančními freskami, v čele s dokonale barevnými pracemi Andrea Mantegna v jedné z komor svatojiřského hradu. Gonzagové ho chtěli zapojit do složité struktury několika rozsáhlých nádvoří rezidence, vyplněných zahradami, ale také kostelem vladařského rodu. Podle všeho tu zkombinovali užitečnost již staletí stojící gotické fortifikace ve stále nejistějších dobách s pohodlím renesančních velmožů. Protože však palác i město několikrát vyrabovali nejrůznější armády, zůstalo v interiérech jen to, které nešlo odnést nebo odvézt. Tak tu stojí rozměrově impozantní galerie, jejíž oba konce dělí neuvěřitelných 65 metrů, nebo zaklenutá salla terrena s propracovanou štukovou výzdobou, s pravidelností rozkreslenou po obrovité stropní konstrukci. Kromě nich se tu dmou pýchou hned kvůli dvěma místnostem doslova ověšených kolem dokola renesančními gobelíny. Vznikly původně na papežskou zakázku objednávkou u samotného Rafaela Santiho… Shodou okolností se kolem papežského dvora tou dobou ochomýtal i jeden z příslušníků katolických Gonzagů. A když se papež rozhodl, že v právě budované Sixtinské kapli nebudou gobelíny, nýbrž Michelangelovy fresky, tak byl nablízku…
Mantova má kromě výrazné světské architektury co nabídnout. Nejen dobrou italskou kávu, vynikající kynuté pečivo prodchnuté pistáciemi i křupavou bílkovou polevou, ale i pozoruhodný kruhový románský kostel sv. Vavřince se základy z 11. století, nebo prostou renesanční nádheru svatoondřejské baziliky. Naposledy zmíněná stavba zaujme obrovskou vnitřní prostorou, tolik ovlivněnou starými římskými antickými předlohami. Člověk si tu přijde opravdu maličký…