Projekt, který měl dokázat, že by lidé mohli na cizích planetách přežít v nápodobě Země, uspěl jen částečně.
Projekt, který měl dokázat, že by lidé mohli na cizích planetách přežít v nápodobě Země, uspěl jen částečně.
Stovky tabulí skleněné pyramidy odrážejí paprsky slunce zapadajícího nad arizonskou pouští. Jako kdyby tady v pustině padesát kilometrů od Tusconu umělci zapomněli kulisy sci-fifilmu. Ve skutečnosti to bylo jeviště, kde se odehrála první reality show. Ovšem s vědeckým opodstatněním.
V září 1991 se na dva roky pod skleněnou skořápku uzavřelo osm amerických expertů, kteří měli simulovat posádku vysazenou na Marsu či na jiné planetě. Na rozdíl od evropských a ruských projektů, které v posledních letech zkoumají, jak se lidé budou snášet na dlouhé pouti, v Arizoně měli vyšší cíle. Úkolem nebylo pouze lézt si vzájemně na nervy, nýbrž přežít pomocí vlastních sil. Byla jim proto vybudována zmenšená nápodoba naší planety, kterou nazvali Biosféra II (jedničkou je zeměkoule).
Moje průvodkyně po futuristickém komplexu, který se rozkládá na téměř třinácti tisících metrech čtverečních, je blondýna Betina Silvermanová. „Bylo tu vedle sebe vybudováno pět typů krajiny typické pro tropy: deštný prales, savana, poušť, mokřadla a oceán. Nebyly od sebe odděleny – cílem bylo zjistit, jak se v uzavřeném prostoru budou ovlivňovat. Po stromech v deštném pralese běhaly opice. V moři, které sem ze San Diega navozily mléčné cisterny, byl korálový útes. Žilo zde na tři tisíce druhů rostlin a zvířat. Žádný z nich nesměl být nebezpečný lidem,“ líčí podmínky v pouštní Noemově arše.
Žádná pizza, jen vlastnoručně vypěstované ovoce
Osm odvážlivců si muselo všechny potraviny vypěstovat na rovněž dovezené půdě, která je od pouštního povrchu oddělena silnou vrstvou ocele. Nebylo to jednoduché. V prvním roce všichni, kteří najednou přišli o hamburgerovou stravu, výrazně ubyli na váze. Maso z chovaných kuřat, koz či prasat mohli mít jen jednou za týden a jinak se museli spolehnout na banány a další tropické ovoce. Odměnou za ztrátu váhy jim byly výrazně vylepšené výsledky testů na cholesterol a tlak.
„Občas slýchám legendy, že si ti vevnitř uzavření nechali z Tusconu přivážet pizzu. Ale je to naprostý nesmysl. Samozřejmě, že sem doručovali pizzu, ale tu jedli pouze lidé, kteří zvenku monitorovali situaci a hlídali přístroje,“ směje se Silvermanová, když mě těžkými dveřmi pouští do prostoru „biosféřanů“. V době jejich pobytu je odtud okýnkem pozorovali turisté. Na počátku 90. let ještě nebylo uzavírání výhry chtivých dobrovolníků do vil a jejich šmírování u televizních obrazovek všednodenní záležitostí, takže se sem hrnuly davy zvědavců.
NASA se od počátku na projekt dívala skepticky a na jeho financování se nepodílela. Nadšená Silvermanová tento argument při procházení podzemním betonovým labyrintem trubek a kabelů shazuje ze stolu s tím, že se odborníci americké kosmické agentury nechtěli dělit o svoje know-how s vědci z komerční branže. Většina nákladů tedy zůstala na bedrech bohatého nadšence Eda Basse.
Nicméně vesmírná základna, která by při umístění na daleké planetě musela být schopná si sama recyklovat vodu, odpady, kyslík a energii, poslední dva body nezvládala. Skleněný jehlan rozpálený arizonským sluncem potřeboval na klimatizaci více energie, než by vyrobily solární panely, takže se muselo sáhnout po zemním plynu.
Kyslík zase povážlivě ubýval, protože ho do sebe absorbovala betonová konstrukce, a dvakrát musel být „biosféřanům“ doplněn zvenku. Největší problém však nebyl vzduch, ale vzájemné vztahy, které z běžné ponorkové nemoci div nepřerostly ve válku. To se pak hlavně projevilo, když byla v roce 1994 do akce nasazena druhá posádka.
Kvůli rozbrojům uvnitř, ale také kvůli sporům o vedení projektu venku byla mise číslo 2 předčasně ukončena. Žádní další „biosféřané“ už nikdy nenastoupili. Jinak hovorná Silvermanová je v tomto případě skoupá na podrobnosti.
Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Předběhli dobu?
„Biosféra II se rozjela pro vesmírný výzkum ve špatné době. S koncem studené války upadl zájem veřejnosti i vlády o kosmické závody. Bylo to šíleně nákladné a investoři se proto výzkum rozhodli převést na univerzity,“ vysvětluje Silvermanová úpadek.
Vysokoškolští experti si projekt upravili po svém. Globální vztahy jednotlivých biotopů je nezajímaly. Pouštní areál využili k řadě malých projektů zkoumajících například globální oteplování, růst výskytu oxidu uhličitého nebo rychlost rozkládání odpadků. Proto se změnila i podoba Biosféry II.
Do hermeticky uzavřeného komplexu byla otevřena okna. Opice byly odchyceny a poslány do zoo v San Diegu. Na korálech se zkoumala jejich reakce na znečištění, což pochopitelně vedlo k jejich úhynu. Planeta v poušti ztratila svou exkluzivitu. Stala se nákladnější botanickou zahradou.
Byl to tedy krach? „Určitě ne. Teď už víme, jak taková kolonie na Marsu bude vypadat,“ shrnuje Silvermanová poučení z „krizového vývoje“.
„Bude mnohem menší a kvůli výrobě kyslíku a produkci potravin ji bude tvořit pouze deštný prales. Ale hlavně bude nutné ještě pečlivěji vybírat posádku.“
