Hurá na Highlander do Ras Al Khaimah

Treků pod značkou Highlander je po celém světě už pěkná řádka a ten v RAK byste si rozhodně neměli nechat ujít. A když už se rozhodnete cestu do Spojených arabských emirátů (dále SAE) podniknout, zůstaňte déle a vychutnejte si vše, co tato turisty neobjevená destinace nabízí – a že je toho hodně! Jen musíte přijet v zimě.

Podívejte se na kompletní fotogalerii

Přejít do galerie

Zobrazit

Ahmed je nejlepší místní průvodce v pantoflích

Zobrazit

Divocí osli jsou perfektní ranní budíček

Zobrazit

Druhá největší mešita Emirátů ve městě Fujairah

Zobrazit

Druhý kemp byl v nižší nadmořské výšce s vyššími teplotami, ale oheň se hodil

Dubaj, to je asi to první, co se lidem prožene hlavou, když se zmíním o SAE. Moderní město plné nej – nejvyšší budova světa, největší skipark v poušti, největší rozloha umělých ostrovů atd. Za přírodou sem nikdo nejezdí, a kromě malé oblasti historického centra a okrajových částí, kam málokdo zavítá, se prakticky nesetkáte ani s autentickým náhledem do místní kultury. Co když vám řeknu, že SAE jsou perfektní outdoorovou destinací, nabízející překrásnou a jedinečnou přírodu, řadu historických památek, bohatou flóru i faunu a jednu z nejpestřejších kuchyní na světě?

Cesta z Dubaje do města Ras Al Khaimah trvá něco málo přes hodinu a dostane vás do zcela jiného světa. Postupně se začnou zpoza prachem zakaleného horizontu zvedat vrcholky hor a mrakodrapy podél silnic vystřídají nízké vily a typické místní obchody a restaurace. Lidí tu na ulicích příliš nespatříte, ti jsou zvyklí cestovat pouze autem a při nákupech jej vůbec neopouští, jen zastaví před obchodem a troubením si přivolají obsluhu. Není se čemu divit, když je tu většinu roku přes 40 stupňů ve stínu. Kromě palem na zahradách u domů jsou vidět i zelené stromy s typicky trychtýřovitou korunou. Vystupuji z auta a prší.

Ještě předtím, než se nechám odvézt do nitra hor Hajar, kde je start Highlander treku, navštěvuji farmu perel, která se nachází na plovoucím pontonu v laguně obklopené mangrovými lesy. Dostat se tam lze jen na lodi, z níž můžete pozorovat velbloudí farmu na jednom z ostrovů a četná hejna plameňáků. Samotná farma je přizpůsobená pro turisty, protože po objevu ropy lov perel už dávno netvoří hlavní příjem místních obyvatel, jak tomu ještě před pár desítkami let bylo. Prohlídka je však zajímavá a kromě všech informací o perlorodkách i lovcích zde uvidíte samotné perly všech velikostí a barev. Vylovení vlastní mušle a její rozlousknutí je už jen taková perlička na závěr. Stihl jsem ještě návštěvu pevnosti Dhayah Fort, která na rozdíl od spalujícího slunce nikterak neoslní, ale nabídne střípek z událostí během bitvy britských vojsk v Perském zálivu v roce 1819. 

Outdoorové dobrodružství v režii Highlanderu

Je brzké ráno a auto mě vysazuje v Bear Grylls Explorers kempu – řada plechových „chatek“ na přespání, vojenský stan pro ty, kdo chtějí nacvičovat techniky přežití v divočině, a pár ferat. Zkrátka místo pro outdoorové nadšence. Zde se u provizorně postaveného stanu rozdávají svačiny, nápoje a hlavně trekový pas, který mě bude po celou dobu identifikovat. Nacházím se na registračním místě a zároveň startu třídenní varianty Highlander RAK. Prší. Účastníci se postupně trousí k registraci, rozcvičují se, influenceři dělají svá poslední selfie videa před startem a postupně se vyráží do hor. Existuje zde časový limit dosažení daných checkpointů, který je třeba z bezpečnostních důvodů dodržet, jinak je zvolené tempo na každém účastníkovi. I když je tu letos přes 200 přihlášených, každý si může cestou najít svůj „slot“ a jít o samotě. Mě však lákalo se s účastníky bavit a zjišťovat, odkud jsou a co je sem přivádí.

Nejširší nabídku průvodců a map Spojených arabských emirátů (turistických, potapěčských a dalších) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Když předběhnu drobnou slečnu z Venezuely, jejíž batoh je dvakrát tak větší než ona, sdílím na chvíli tempo s klukem z Ománu. V rukou má ukulele, na nohách žabky a na tváři neutuchající úsměv. Zpívá si arabské písně, zatímco ostatní sotva dýchají. Svým typickým blízkovýchodním vzhledem by u nás leckoho vyděsil, u něj doma se ale stará o opuštěné kočky. Další z účastníků přijel z Kuvajtu a pořádá sbírky na pronájem galerií, aby měli umělci kde vystavovat svá díla. Kluk z Mexika a holka z Dubaje, kteří tvoří roztomilý pár, si během chůze pouští z repráku španělský hip-hop a trošku pohoršeně je předbíhají čtyři kamarádky z Velké Británie, které neustále nahlas debatují o svých každodenních problémech. Každý jsme tu jiný, ale všechny nás spojuje láska k horám i přírodě, což je hlavní myšlenkou Highlander treků.

Hory Hajar mě uchvátily! 

Díky absenci bujného porostu jsou kompletně odhalené. Vrstvy hornin a kamenů tvoří donekonečna se táhnoucí linie, hrající všemi barvami. Cesta vede po příkrých srázech i rozvolněných sedlech nahoru i dolu. Jen jedinkrát se zabořila do hlubokého kaňonu, kde všechny odstíny žluté, oranžové i šedé vystřídala až křiklavě zelená. Oáza jak se patří. Pasoucí se dobytek, palmy a pár pasteveckých stavení. Po úmorném dni bez stínu, ale s příjemnými únorovými teplotami kolem 25 stupňů nám organizátoři připravili kempování v sedle přímo pod vrcholem nejvyšší hory Arabských emirátů Jebel Jais (1911 m). Je tu hustá mlha, fouká silný vítr a pocitová teplota se blíží nule. Horkotěžko stavíme stany. Namísto kolíků je přivazujeme kameny. Aby nám neuletěly, pro jistotu pár kamenů házíme i dovnitř. Následuje zasloužený šlofík, který nám zkracuje čekání na poslední opozdilce, kteří se sem pomalu, ale jistě drápou.

Večeře je zkombinovaná z instantního jídla, které si každý připravuje na svém vařiči, a voňavých pšeničných palačinek, připravovaných místními ženami. Nechybí horká masala, karak nebo zelený čaj, nápoje, jež prohřejí zkřehlá těla všech přítomných. Po večeři následují dva koncerty, to už se mlha pomalu rozpouští a všichni se za zvuků ukulele i akustické kytary zaposlouchávají do místní i celosvětově populární hudby a užívají si pohled na krásnou noční oblohu. Oheň, pomalu pohlcující přivezený balík dřeva, už jen dolaďuje úžasnou atmosféru.

Další den se připojuje několik desítek trekařů, kteří si netroufli na dlouhou variantu nazvanou Pegasus a registrují se jen na poslední dva dny do varianty Orion. Trasa pomalu klesá podél nejdelší zip-line na světě, která měří přes jeden kilometr, a setsakramentsky dlouhé bobové dráhy. Dále se stáčí na jih a po pár hodinách nabídne pohledy na modravý oceán a postupně snižující se vrcholky hor. Klesání není vůbec mírné, a tak většina účastníků bojuje se svými koleny i vlastní morálkou. Nakonec se opět všichni sejdeme v dalším táboře s obdobným programem, jaký byl předcházející večer. 

Třetí den už patří jen seběhnutí k oficiálnímu cíli, obdržení certifikátů, konzumaci hamburgerů a postupnému odjezdu účastníků do všech světových stran. Organizace celé akce byla naprosto profesionální, značení cesty dobré, vody a jídla vždy dostatek. Jediné, co jsem na akci postrádal, bylo soukromí, které šlo ale bez větších okolků směnit za přítomnost velkého množství zajímavých lidí všech kultur i názorů a nezapomenutelnou atmosféru společných večerů. Třicet sedm kilometrů nevšedních zážitků a několik stovek zaslouženého převýšení – životní zážitek.

Cesta k východnímu pobřeží SEA

Když se mi podaří od sebe odlepit má oční víčka, jsem úplně sám. Po předchozích socializačních dnech je to potřebná relaxace. Pro mnohé dobrodružství skončilo, mě teprve čeká. Začíná druhá část mé výpravy. Sedím v taxíku a veze mě na místo, které jsem teprve před chvilkou náhodně vybral na mapě. V levém okénku se stále promítají štíty hor Hajar s nejvyšším vrcholem Jebel Jais, ale vpravo už je jen zdánlivě nekonečná poušť. Vůbec netuším, co mě čeká, nemám absolutně žádný plán. Opřít se mohu jen o svůj batoh a cestovatelské zkušenosti. V hlavě mám úplně čisto, na nic nemyslím a jen analyzuji, co vidím. Přesně tento pocit je naprosto jedinečný a miluji ho.

Po hodině jízdy se opět pomalu zvedají kopečky po obou stranách a po dalších deseti minutách vjíždím do města Dibba, nechám se vysadit v centru u malého tržiště, poděkuji a řidiče s udivenou tváří nechávám mizet v prachu, lesknoucím se v poledním slunci. Co teď? Oběhnu si park s mešitou, obdivuji bujně kvetoucí záhony podél silnic a nacházím klidné místo v rozestavěné budově. Usadím se ve stínu a koukám na mapu v mobilu. Jsem na východním pobřeží Emirátů a napadla mě myšlenka, že bych mohl pěšky zamířit na jih, po levé straně mít Indický oceán a po pravé straně celkem členité pohoří. Ideální kombinace obojího, co mám rád. Rozhodnu se, že tuto myšlenku začnu nazývat plánem, zapínám si v hlavě všechny potřebné systémy a chopím se realizace této cesty. Nejdřív si ale musím směnit peníze a najíst se.

První kontakt s místní pohostinností

S pěkným balíkem dirhamů zajdu hned do první restaurace, kde si na doporučení místního dávám mix humusů a voňavého kuřecího grilovaného masa s arabským chlebem, vše zapiji čerstvým pomerančovým freshem. A pak to začalo. Místní mladý muž, který mi doporučil jídlo, za mě zaplatil a čekal na mě venku v autě. Poděkoval jsem mu a ze slušnosti s ním začal konverzovat. Nabídl mi, že mi ukáže okolí a pak mě zaveze, kam potřebuji. To je přesně ten moment, kdy se člověk rozhoduje mezi tradičním cestováním a dobrodružstvím. S několikavteřinovým váháním k němu sedám do auta a vyrážíme. Teď znám Ahmeda.

Kromě vedlejšího města Dibba Al-Hisn, kde všichni jeho obyvatelé dostanou už při narození vlastní byt či dům, navštěvuji s Ahmedem několik vedlejších vesnic a přitom nám z auta hlasitě hrají Wohnouti. Marně mu vysvětluji, že refrén „vracím se domů nad ránem, kvalitním vínem omámen“ nemá nic společného se sousedním Ománem. Pak zastavujeme na odlehlém parkovišti a pěšky pokračujeme k duhové skále, skryté hluboko v kaňonu nedaleké vyschlé řeky. Po cestě mineme ruiny dávné vesnice a několik pasteveckých stavení s mečícími kozami. Když se den chýlil ke konci, zavelel jsem k odjezdu a Ahmeda poprosil, zda by mě nevzal do blízkého kempu na pobřeží. Bereme to ještě přes místní tržiště otevřené 24/7 a jako jediní návštěvníci si procházíme stánky s několika desítkami trhovců. Ochutnali jsme místní specialitu – nezralé plátky manga posypané chilli, a také kefír z ovčího mléka. Na Ahmedovi bylo vidět, že si mě oblíbil a bude mu beze mě smutno, přesto mě vysadí už za plné tmy uprostřed neznámé krajiny.

Krásy pobřeží Indického oceánu

Mé další dny už nebudu popisovat podrobně, ale nesly se v podobném duchu. Místní lidé jsou neuvěřitelně vstřícní a nápomocní. Za celou dobu jsem se nesetkal s nikým, komu neudělalo radost mi jakýmkoli způsobem pomoci. Kromě místních, kterých je tu pramálo (jen šestina z celkového počtu deseti milionů obyvatel), tu většinu obyvatel tvoří imigranti. Co emirát, to lidé z jiné země. Na severu převládali lidé z Pákistánu, jižněji Indové a úplně na jihu pak Nepálci a Tunisané. Jejich angličtina byla tak mizerná, že jsem ji považoval za zcela nový jazyk. Domluvit se ale nebylo nikdy obtížné.

V každé vesnici se nacházela řada malých kaváren a restaurací. Převládala pákistánská, arabská i indická kuchyně. Na trzích nechyběly snad žádné exotické plody, řada druhů voňavého koření a prakticky veškerá výbava domácností. Na turisty tu rozhodně zvyklí nejsou, což jsem považoval za důvod, proč u stánkařů s ovocem dostávám vše, u čeho se zeptám na cenu, zdarma. Všudypřítomný byl vynikající karak – silný černý čaj se šafránem, kardamomem a mlékem. Na jeho nakopávacích účincích a z dálky se linoucí vůni tady ujíždím po celou dobu.

Jdu na jih. Chvílemi po rovných silnicích nebo po úzkých pasteveckých stezkách v nízkých horách. Celou dobu se držím blízko pobřeží a putovat hlouběji do hor se neodvážím. Cesty tu nejsou značené a mnohdy nejsou ani zřejmé, mapy realitě příliš neodpovídají a terén není vždy nejsnazší. Obyčejně vymknutý kotník by tu pro mě znamenal celkem velký problém. Příliš lidí nepotkávám, většina se vozí v autech, která mají na všech oknech (včetně čelního skla) tmavé fólie, takže do kabiny nelze vůbec vidět. Když už se setkávám s kýmkoli, vždy vřele pozdravím a dostane se mi podobné reakce.

Na zádech si vleču kompletní vaření i spaní. K přenocování si vždy předem vytipuji opuštěné místo u moře nebo některé ze sedel či údolí v horách. Když fouká a okolí to umožňuje, stavím stan, pokud je bezvětří a cítím se dostatečně bezpečně, plácnu sebou na zem a vyspím se pod širákem. Teploty tu v únoru dosahují krásných nočních 16 stupňů, přes den se blíží 25 stupňům. Dávám si vždy pozor, abych byl daleko od vesnic a měst, ale zpětně vím, že jsem měl o své bezpečí zbytečné obavy.

Společnost ze světa fauny

Dny i noci netrávím vždy sám. V horách vídám chameleony, obří barevné motýly či divoké osly. Ve vesnicích na mě sem tam zívá unavený starý pes a kolem špinavých nohou se mi párkrát obtočí hřbet mazlících se koček. Na pobřeží pak kromě očekávaných krabů, ryb a zajímavých pomlaskávajících mušlí potkávám mořské želvy, které mi párkrát dělaly i společnost při plavání v oceánu. Ani v noci mi modré vody oceánu nedaly spát. Ze zpěněné mořské vody každou noc zářily statisíce malých světélkujících vajíček. Jejich sytě modrá záře byla nepřehlédnutelná a dodávala každému přenocování na pláži magickou atmosféru. Jednou se odvážím vlézt do vody za úplné tmy a odměna, která mě čekala při každém plaveckém tempu, byla ohromující. Celé mé okolí se vždy na zlomek sekundy rozzářilo a já se rázem ocitl jak v Avatarovi. Kromě mořské hladiny svítily i malé medúzy, o které jsem tu a tam zavadil, byly pak jako blikající podmořské žárovky.

Svoji cestu zpět do Dubaje, odkud mi letělo zpáteční letadlo, jsem se rozhodl zpestřit u červenající se písečné duny Jabal Mulaylah u města Milehah. Tady zažívám skutečnou pouštní atmosféru, až na terénní auta, která tu klienty za obrovského rachotu vyvezou po prudké duně až nahoru, aby pak střemhlav sjela opět dolů. Tady jsou na turisty připraveni.

Zúčastnil jsem se skvěle zorganizovaného Highlander treku, navštívil perlovou farmu, prošel jsem celé východní pobřeží SAE, nevynechal žádná pobřežní města ani vesnice a prošel více než čtyři z celkových sedmi emirátů. Podařilo se mi navštívit vesnici Al Nahwa, která je obklopená ománským územím, a to je zase obklopeno Emiráty – taková enkláva v enklávě. Užíval jsem si rychle rostoucí města, obklopená horami. Ve městě Fujairah jsem seděl úplně sám před nádhernou mešitou Sheikh Zayed, druhou největší v Emirátech. Téměř každý den si v naprostém tichu užíval spaní pod hvězdnou oblohou, a to za velmi příjemných teplot, a vstával během ranních modliteb, které se vždy při východu slunce šířily z tisíců mešit. Během necelých dvou týdnů jsem prožil jednu z těch nevšedních výprav, na kterou budu dlouho vzpomínat.