HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Dobrodruh a cestovatel David Švejnoha: Učím se nespěchat

Dobrodruh a cestovatel David Švejnoha: Učím se nespěchat

Vedle cestování a fotografování láká cestovatele a fotografa Davida Švejnohu poznávat tradice a zvyky původních přírodních kmenů a etnik. Procestoval za nimi tři kontinenty a jeho zájem přerostl ve specializaci.

Pořádá přednášky, organizuje putovní výstavy, připravuje programy pro školy. Věnuje se propagaci využití hmyzu jako potraviny a podporuje trend kojení v ČR. Na cesty nyní vyráží hlavně se svou ženou Radkou. Na cestování mají stejný náhled, oba rádi fotí a po každé cestě společně vytvářejí fotoknihu. David říká, že to zároveň utužuje vztah, protože málokde pozná jeden druhého víc než na měsíc trvající cestě.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Kde se vzala cestovatelská a fotografická posedlost Davida Švejnohy?

Jak už to tak často bývá, mohou za to rodiče. Pamatuju si z dětství, jak jsme měli všude po bytě vylepené fotografie z celého světa. Nikam se nemohlo, ale sny jsme měli pořád. Jak se brána otevřela, vyráželi jsme na několikatýdenní cesty Škodou 1203 po Evropě. Otec ji přestavěl, dalo se tam spát a vařit. Nakonec nám v Itálii skoro shořela, tak jsme ji vyměnili za Favorita. Na gymplu jsme stopovali do tureckého Kurdistánu, chtěli jsme na Ararat, ale v tu dobu byl uzavřen. Potom následovala první velká a náročná cesta do Peru a Bolívie. A už jsem byl v tom, cestování je opravdu silná droga.

Jsi pověstný zájmem poznávat přírodní etnika v turisticky méně známých oblastech. Čím tě to téma láká?

Všude, kam cestujeme, se snažíme najít domorodé obyvatele, kteří žijí bez větších vlivů moderní civilizace a snaží se udržet své tradice. Uvědomujeme si, že máme poslední šance je poznat v co nejvíc autentické podobě. Budoucnost těchto národů je více než nejistá. Fascinuje mě, že dnes, kdy se plánují turistické výlety na Měsíc, najdete na mapě místa, kde lidé žijí na úrovni doby kamenné v absolutním souladu s přírodou. Mají úplně jiné hodnoty a pohled na svět. Je to hodně inspirující v době, kdy si někteří lidé nedokážou představit den bez připojení na internet.

Proč jsou přírodní národy pro svět důležité?

Protože jsou názornou ukázkou toho, jak se naše civilizace odklání od přirozenosti. Nechci rozvádět nějaké hluboké myšlenky na toto téma. Spousta lidí na domorodá etnika nahlíží jako na primitivy, ale málokdo by sám v lese přežil déle než týden. Třeba takoví Pygmejové v DRC (Democratic Republic of the Congo, pozn. red.). Okolí na ně pohlíží spíš jako na zvířata než na lidi. Ale oni o svém pralese vědí naprosto všechno. Najdou tu potravu, vytvoří si zásoby do budoucna, a pokud onemocní, najdou si potřebný lék. Dokážou se radovat z maličkostí, nemají v sobě zlobu a zášť. Myslím, že v mnoha ohledech bychom se od těchto národů mohli hodně naučit.

Které setkání tě oslovilo nejvíc?

Těžko jmenovat, každé setkání s domorodými lidmi ve mně zanechá hluboký zážitek. Vzpomínám na noci strávené v etiopské divočině ve vesnici Hamarů. Seděli jsme každý večer na kůžích u ohně, hráli si s dětmi, koukali na oblohu a diskutovali s dospělými. Oni se ptali na naše životy a my postupně poznávali jejich pohled na svět a budoucnost. Ráno jsme s nimi vyšli na pastvu a prostě jsme se na chvilku stali součástí jejich vesnice. Je to nezapomenutelný zážitek. Silné vzpomínky mám i na náročnou cestu motorovou kánoí do nitra ekvádorského parku Yasuní, kde jsme chtěli najít kmen Waorani.

Složitě jsme sehnali loď, překladatele a lodivoda. Potom nás čekala pětidenní cesta po řece do nitra amazonského pralesa. Každý večer jsme museli najít příhodné místo na spaní, prosekat se mačetami, rozdělat oheň, vysušit věci a potom se snažit usnout v extrémním dusnu pralesa. Ještě teď mi naskočí husí kůže při vzpomínce na to, když se z říčního meandru najednou před námi objevila vydlabaná kánoe s nahými indiány. Učili nás lovit, orientovat se v pralese a vyrábět jed kurare. Snažili jsme se ulovit veverky čtyřmetrovou flusačkou – cerbatanou. To jsou vzpomínky, které nikdy nezmizí.

Nedávno ses vrátil z cesty po Barmě, proč jsi jel právě tam?

Díky tomu, že se Barma se otevřela teprve nedávno, dají se tam navštívit vesnice, kde byla pouze hrstka turistů a misionáři tam ještě nemají silný vliv. V mnoha vesnicích v těchto oblastech jsou lidé ještě animisté (animismus – víra v existenci nesmrtelné duše a duchovních bytostí, pozn. red.). Proto jsme tam zažili opravdu silné chvíle v autentickém a tajemném prostředí. Mluvím třeba o Čjinském státu na západě země.

Do této oblasti jsme si museli pronajmout překladatele a džíp, protože místní dopravou bychom se tam dostávali těžko. Samozřejmě jsou v Barmě stále místa, která se navštívit nedají, nebo jedině s povolením od vlády. Jedná se hlavně o severní část země, kde na hranicích s Indií žijí Nágové, kteří ještě v padesátých letech byli obávanými lovci lebek. Další výzvou je určitě nejsevernější oblast Putao. Někde jsem četl, že se dokonce jedná o nejméně probádané místo v Asii.

fetsival Obzory

9 sálů, 30 osobností, 25 přednášek, 10 filmů a 25 workshopů. Další cestovatelskou sezónu zahajuje Festival OBZORY 7.-8.11.2015 v Praze. Největší cestovatelská akce roku. Pečlivě vybrané přednášky ze všech aktuálních cestovatelských TOP destinací, čerstvé expedice, důkladné know-how pro cestovatele, exotické jídlo, večer koncert Létajícího koberce, skvělá atmosféra, místo, kde se potkávají fajn lidi, předvánoční market užitečných dárků… vše na jednom místě v Praze (Filozofická fakulta UK), o víkendu 7.-8.11.2015. Více nawww.Festival Obzory.cz.

Jaká je nálada v dnešní Barmě?

Barma právě doširoka otevírá svou náruč. Dřív byla velká část země pro turisty uzavřena, v současnosti se postupně zpřístupňují destinace, o kterých jsme dříve jen snili. Rostou tam hotely, restaurace, staví se silnice. Při rozhovorech s místními jsem získal dojem, že všichni změnu režimu vítají, ale někteří netuší, co se bude dít dál. Samozřejmě záleží na tom, jak se bude situace v zemi vyvíjet a jak dopadnou volby. Je pravda, že po mnoha letech utrpení pod vlivem vládnoucí junty si Barma konečně může oddychnout a koukat do světlejší budoucnosti. Bezpochyby se na tom největší měrou podílela opoziční strana National League for Democracy – Národní liga za demokracii v čele se slavnou Aung Schan Su Ťij, která byla v roce 1991 oceněna Nobelovou cenou za mír, na niž ji navrhl Václav Havel.

Jakou pozici tu mají přírodní etnika?

Etnické menšiny v Barmě nemají jednoduchou situaci. Už jsem říkal, že část země je stále uzavřena údajně kvůli bezpečnostní situaci a etnickým konfliktům. Je pravda, že místní menšiny se cítí být utlačovány většinovou vládou. Dožadují se větších práv a bojí se, že přijdou o půdu, kterou po staletí obývají. Ze strany vlády nejde do těchto oblastí podpora. To samozřejmě vzbuzuje vlnu emocí. Sami jsme se stali svědky vyhrocené situace, když nás do Čjinského státu vezl řidič z Baganu. Místní mladíci opojení alkoholem si ho všimli a měli dotěrné připomínky, co tam dělá a ať odjede pryč. My jsme si ničeho nevšimli, na nás se všichni smáli a byli příjemní.

Které kmeny tě zaujaly a na co z Barmy vzpomínáš?

O kmenech na západě státu jsem už mluvil. Na východě Barmy, v oblasti Zlatého trojúhelníku, jsme poznali animistické vesnice kmene Akha a Enn. Lidé kmene Enn jsou proslulí svými černými zuby. Sem se zatím nedá dostat po silnici (údajně kvůli etnickým konfliktům), takže jediná varianta je letecky. Na závěr jsme ještě procestovali původní vesnice Paduangů. Je to nejznámější asijský kmen, a to díky ženám, které mají prodloužené krky s těžkými náhrdelníky. Jsou známí spíše z Thajska, ale pocházejí z Barmy.

Jejich domovské vesnice jsou právě tam, v oblasti města Loikaw. Velký zážitek je cesta místní dopravou. Silniční síť je v katastrofálním stavu nebo se zrovna buduje. Na hodně místech se silnice staví ručně, chlapi rozbíjejí velké kameny palicemi. Ty menší potom nosí ženy v proutěných koších na cestu a vyrovnávají je podle provázku. Celé se to zalije asfaltem, který v sudech taví nad otevřeným ohněm.

Kde jinde ve světě jsi ještě našel pozoruhodné přírodní kmeny?

Nemusíme ani jezdit daleko od Barmy. Na odvrácené straně hranice v Bangladéši jsme navštívili hodně etnicky barevnou horskou oblast Chitagongu. Podepsali jsme desítky různých papírů, aby nás tam vůbec vpustili. Nakonec to málem vyhořelo na tom, že jsme neměli s sebou ozbrojený doprovod, který je tam prý nutný. Nakonec jsme podepsali ujednání, že se dobrovolně vzdáváme ozbrojené ochrany a jedeme na vlastní nebezpečí. Podobných míst na světě už moc není a rychle se vytrácejí.

Nezapomenutelná pro nás byla oblast řeky Omo v Etiopii. Na malé ploše tam žije desítka fascinujících kmenů. Bohužel se s jistou dávkou škodolibosti tohle údolí nazývá lidské safari. Není se čemu divit, když přijedete do první vesnice, tam čeká fronta deseti terénních aut a turisté fotí ze stažených okýnek. My jsme si to naplánovali trochu detailněji a dostali se do odloučených oblastí, kde jsme za celou dobu nepotkali jediného turistu. Celé je to o přístupu.

Co misionáři? Historicky je jejich vliv spíše sporný z pohledu tlaku na změnu víry, tendencí k převychovávání a také zavlečení nemocí.

Vnímám to podobně, dá se říct, že zánik kultury dané etnické skupiny začíná tím, že ji svět objeví. Před několika lety se objevily letecké záběry nekontaktovaného kmene v oblasti amazonských pralesů. Teď už tam jsou výpravy antropologů, a pokud nebude kmen mít zvláštní ochranu, je budoucnost téměř jasná. Totéž je i na jiných kontinentech. S každou návštěvou se zvyšuje riziko zavlečení civilizačních chorob, na které oni nemají imunitu. V tu dobu už si brousí zuby misionáři, kteří jsou přesvědčeni, že právě ta jejich víra je ta jediná a správná. Já nemám nic proti většinovým náboženstvím, ale nemám z toho vůbec dobrý pocit. Nejjednodušší cesta ke změně je přes děti. Založit školu a tam v rámci výuky je postupně přesvědčit, že hodnoty, ve které věřili jejich prarodiče i rodiče, jsou nesprávné a primitivní.

David Švejnoha navštívil řadu zemí v Africe, Jižní Americe a Asii. Přečtěte třeba si i jeho zážitky s Pygmeji Ugandy nebo dětmi ulice v Keni.

Jak působí příliv turistů na původní obyvatele? Na jedné straně mají z turistiky příjmy, které znamenají obživu, a na druhé straně je čeká konec původního stylu života, způsobený tímtéž.

Nechci to příliš hodnotit, ale uvedu dva příklady z afrického kontinentu. Jedním je asi nejznámější africký kmen – Masajové. Masajské bojovníky můžete kromě afrického venkova spatřit ve městech, jak tančí v nákupním středisku své tradiční tance. Na pultech obchodu se suvenýry jsou jejich náhrdelníky a šperky. Za příplatek se můžete vyspat v jejich chýši a na čas žít jejich životy. Určitě je to postavené na hlavu, ale můžeme říct, že právě díky turistům si udržují své původní prvky, pořád nosí svůj tradiční oděv, udržují folklor.

Můžeme to přirovnat k jakémusi skanzenu. Na druhé straně velice smutné zážitky máme z pygmejských komunit v Ugandě nebo z oblasti Sanů (Křováků) v Botswaně. Tyhle komunity absolutně ztratily jakoukoliv budoucnost, rezignovaly a utápí se v alkoholu. Nezvládly ten civilizační tlak, šikanu ze strany majoritních obyvatel a příval moderní doby. Která tvář je „lepší“? To je velké téma, na které se vedou až filozofické debaty!

A jak se s tím pereš ty?

Peru se s tím těžce. Nechci jenom ukazovat prstem a všechno svádět na misionáře, zlou moderní dobu, globalizaci a ničivý turistický ruch. Já jsem taky jen turista a uvědomuji si, že když tam jezdím, jsem součástí vlny, která jejich budoucnost ovlivňuje. Sám nad tím hodně přemýšlím a snažím si to vnitřně obhájit a srovnat. Jedno alibi mám – že se snažím zaznamenat poznatky z jejich života a potom je na přednáškách předat dětem a široké veřejnosti. Právě děti už tyto národy možná nespatří.

Co by měl dodržovat turista, aby přírodní etnika podpořil, a přitom neurychloval jejich konec?

Především by je měl respektovat. Musíme si uvědomit, že to jsou také lidé, a vcítit se do jejich situace. Nemůžete nikomu před obličej strčit půlmetrový objektiv dřív, než pozdravíte. Jak by bylo asi nám? Nesmíme se potom divit, že za focení chtějí peníze a jsou odtažití. Doporučuji lidský přístup. Pro poznání lidí je nejlepší ponechat si víc času a ve vesnici zůstat několik dní. Až zjistí, že nejste jenom sběrači fotek, že máte opravdu zájem poznat jejich styl života, tak se atmosféra uvolní, a jakmile získáte jejich důvěru, okamžitě vás přijmou. Jsou hrdí na svůj původ a tradice, velice rádi vše ukážou a můžete se stát i součástí jejich iniciací a rituálů. Když se potom za rok vrátíte, tak zjistíte, že máte někde v africké buši opravdové přátele.

Jaké vybavení nebo techniky přírodních národů ti utkvěly v paměti?

Tihle lidé odpradávna žijí v přírodě a musí se umět porvat s každodenními těžkostmi. Když my máme žízeň, tak si natočíme vodu z kohoutku nebo si ji koupíme v láhvi. Maso si pořídíme ve vakuové vaničce a zeleninu vybereme z regálů. V Amazonii nás fascinoval už zmíněný lov zvěře cerbatanou. Absolutně přesná flusací čtyřmetrová zbraň s jedovatými šípy. Naučili jsme se v pralese orientovat pomocí nalámaných větviček, hledali jsme vodu, našli jsme jedlé červy. Oni využívají zvláštní zvuky, aby nalákali kořist, nebo se dorozumívají boucháním do deskovitých kořenů stromů, což se rozléhá do obrovské dálky. Znají naprosto přesně každou rostlinu v pralese a dokážou ji využít jako potravu, koření nebo lék. Zajímavé jsou i chatrče, ve kterých žijou. Mají tam vše, co potřebují, a to je oheň a místo pro hamaky.

Můžeš blíže popsat některé jejich vybavení?

U kmenů Yekuana a Sanema ve Venezuele nás zaujal lis na maniok. Je tu proutěný tubus, který se zavěsí na větev a do něj se vloží nastrouhaný maniok. Ten obsahuje jedovatou složku, která se musí různým páčením a zatížením vymačkat. Až teprve potom můžou plodinu dál zpracovávat. Po vydatné večeři jsme ulehli do hamaky, což je také zážitek. Asi každý někdy ležel v síti a četl si knihu, odpočíval, liboval si. Krátkodobý pocit komfortu zmizí, když v hamace musíte spát několik nocí. Nakonec zjistíte, že když své tělo trochu zkroutíte a rozlámete, tak se dá v hamace spát i na boku nebo na břiše.

Co bychom se mohli od nich naučit my?

Určitě je to vnímání a pohled na svět. Žijí v souznění s přírodou a nic víc nepotřebují. Pokud je dobrá úroda, všichni jsou zdraví a nikdo neohrožuje jejich rodinu, tak jsou šťastní. Pokud mají tyto jistoty, nikdy si na nic nestěžují. Mají silná pouta sounáležitosti a největší význam má vždy rodina, což se, mám pocit, v dnešním materialistickém světě trochu vytrácí. Nemyslím to nějak zle a rozhodně si nestěžuji. Jsem rád, že jsem se narodil právě tady v České republice.

Poznal jsi řadu přírodních etnik v různých koutech světa. Co jsi ty sám získal z takových setkání?

Mění to moje postoje. Je zvláštní vnímat ty rozdílnosti. Z každého setkání si odnesu nějaké ponaučení a  moudro. Zjišťuji, že není dobré celý život jenom spěchat. Učím se užívat si každé chvilky a dát každodenním všednostem trochu duchovnější rozměr.

Máš plány, kam bys ještě chtěl vyrazit?

Ano, mám, snů je stále dost a uvidíme, jak se bude všechno dál vyvíjet. Nikdy nemluvím dopředu o konkrétních plánech, ale svět je obrovský, krásný a pořád je co objevovat. Důležité je, že mám s kým cestovat. Mám úžasnou ženu, která je ve vyhrocených situacích odolnější než já, tak se báječně doplňujeme.

David Švejnoha – cestovatel, dobrodruh a fotograf žije v Brně a od mládí cestuje. Jeho zájem se soustřeďuje na poznávání a mapování přírodních národů celého světa. Navštívil řadu zemí v Africe, Jižní Americe a Asii. Na rodinném webu najdete databázi fotografií z téměř sedmdesáti zemí světa od Davida, manželky Radky, bratra Marka a otce Miroslava s cílem nalákat návštěvníka, aby se do dané země vypravil.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: