Do nitra země skrz jeskyně na Špicberkách

V deset hodin dopoledne nás u hotelu nabírá sympatický průvodce a v dodávce již sedí asi šest dalších lidí. Opouštíme Longyearbyen a po krátké cestě zastavujeme na úpatí nedaleké hory. Z otevřeného kufru si bereme sněžnice, přilby a čelovky a když průvodce ukazuje, kam jdeme, jímá mě hrůza.

Naším cílem je ledová jeskyně položená v horském sedle vysoko nad námi. S kamarádem se oba živíme na židlích u počítačů, takže výšlap v tajícím sněhu, kde i na sněžnicích se boříme hluboko do sněhu a vody, nás slušně vyčerpává. Když se vydrápeme do sedla, mám pocit, že dostanu infarkt, a to měl být pohodový výletíček na rozehřátí. Vchod do ledové jeskyně vypadá jako medvědí brloh, je to prostě díra skoro kolmo dolů někam do sněhu. Pro klaustrofobiky hotová nirvána, většinu „cesty“ se plazíme nebo lezeme po čtyřech, po chvíli je možné se na moment postavit.

Všechno je to ale magicky krásné, když čelovky prosvěcují ledové krystaly, rampouchy a obrovské kusy ledu. Cesta zpět dolů je o dost pohodovější, takže místo pocitu, že za moment vypustím duši, mám čas kochat se překrásnými scenériemi. Zastavujeme na doplnění tekutin, originální místní sirup z lesního ovoce smíchaný s horkou vodou je díky vysokému obsahu cukru skvělým nakopávačem a senzačně chutná.

Nejširší nabídku průvodců a map Norska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Zvířata z lodi

Odpoledne, když jsem konečně zase začal cítit nohy, jedeme na výlet lodí za zvířaty. Pokud jste na Špicberkách v létě, většina výletů se odehrává na lodích a jsou zpravidla dlouhé, takže dobře zvažte, jestli je na to vaše vnitřní ucho připravené.

Jedeme rychlým člunem asi dvě hodiny a Barentsovo moře bývá často neklidné, takže polovina posádky mění barvu od bílé po zelenou a snaží se to „rozdýchat“ na zádi lodi, kde na ně ale stříká voda. Vzhledem k tomu, že je venku kolem nuly a voda má tak o dva stupně více, není sprchování zrovna příjemné.

Co se zvířat týče, je to doslova katastrofa, o velrybách a mrožích si můžeme nechat jen zdát, vidíme jen mořské ptáky a tuleně, a to je asi tak všechno. Jediným skutečně výjimečným zážitkem je oblečený Nor, kterého nacházíme plujícího ne ledové kře asi sto metrů od pobřeží v zálivu, kde se otáčíme k cestě zpět. Nabíráme ho na pochopitelně na palubu.

Když si sundá beranici a vodotěsný oblek, se šibalským úsměvem nám oznamuje, že zdejší obyvatelé mají stylové koníčky a když mají odpoledne volno, jdou si zadriftovat na ledové kry. Nakonec se ukazuje, že je to průvodce naší agentury, který si jel obhlédnout terény pro výlety s turisty na kajacích. Večer jdeme na sobí steak a v prudkém slunci jdeme utahaní před půlnocí do peřin.