DENISA KRÁSNÁ: Příběhy žen z řek, skal a nebe

Deniso, co tě přivedlo k slackliningu a jaká byla tvoje cesta do výšek na highline?

Když na outdoorovém festivale u nás v Přerově Danny Menšík promítal úžasné fotky highline v Dolomitech a francouzských Alpách, říkala jsem si, že je to naprosto dokonalá kombinace umění a sportu, tedy dvou světů, které se v mém životě už od malička prolínají. Nemyslela jsem na nic jiného a brzy si koupila krátkou slackline. Rozhodně jsem si ale nemyslela, že budu někdy také chodit po highline. Jako sportovkyně vím, že každá aktivita vyžaduje spoustu času, úsilí a disciplíny a u highline jsem žila v mylném domnění, že je třeba začít už v útlém věku, a že do toho světa může proniknout jen pár vyvolených. Není tomu však tak, už po pár měsících tvrdé dřiny během pandemie jsem začala trénovat na prvních highline a za necelý půl rok jsem si splnila sen, když jsem chodila na Tre Cime v Dolomitech podobnou horskou lajnu jako ty, které jsem viděla u Dannyho. Dnes se tak snažím svým projektem ukázat, že slackline i další outdoorové sporty jsou tady pro všechny, kteří najdou dostatečné množství motivace a jsou ochotni podstoupit trochu diskomfortu na začátku. Ta odměna za něj rozhodně stojí. 

Jaká byla tvoje cesta k překonání českého ženského rekordu?

Byla plná nádherných highline, protože poprvé jsem český ženský rekord překonala při osmiměsíční cestě v dodávce v Severní Americe. V kanadském Squamishi jsem tehdy přešla pro mě dost nečekaně highline, která byla jen o pár metrů delší než ta, kterou u nás přešly moje kamarádky a držitelky současného českého ženského rekordu Kačka Zíková a Silva Doležalová. Holky si pak rekord vzaly zpět jen o pár dní později v Děčíně a já ho pak podruhé opět jen o pár metrů překonala po návratu domů do ČR. To jsem tehdy přešla 280metrovou highline na poprvé bez pádů hned ráno poté, co se mi o přechodu zdál dost vividní a detailní sen. Byl to pro mě důkaz, že vizualizace funguje. Rekordy ani přechody ale nejsou důvodem, proč tento sport dělám. Já highline vidím jako příležitost pracovat i na své psychice. Píšu o tomto vnitřním boji podrobně i v mojí kapitole v knize.

Jak tě napadlo napsat knihu o ženách v outdoorových sportech? 

S mou americkou kamarádkou Alenou Rainsberry jsme v roce 2022 jely hlídat kočičku kamaráda do Yosemitů a v jednom dlouhém 23hodinovém zátahu vylezly ikonický Half Dome. Následující tři dny jsme byly fyzicky i psychicky zničené, ale zároveň nabuzené a namotivované k dalším dobrodružstvím. Hledaly jsme možnost, jak se do našich světů ponořit i ve chvílích, kdy se nemůžeme samy procházet vzduchem, narážet na peřeje, nebo lézt po vertikálních stěnách. Obě jsme si ten den uvědomily stejnou věc. Ani jedna nemáme pořádnou knížku na čtení, a tak jsme ještě ten den začaly realizovat naši vizi knihy o ženách věnujících se kajaku, lezení a highline, která teď, přesně o tři roky později, vyjde pod kanadským nakladatelstvím Rocky Moutain Bookspod názvem Flow: Women’s Counternarratives from Rivers, Rock, and Sky. 

Jaké příběhy v knize najdeme a o jakých ženách pojednává?

Kniha obsahuje příběhy žen z různých koutů světa a v různých fázích své kariéry, od relativních nováčků po známé profesionálky. Oslovily jsme ženy, které nás inspirují, motivují, které mají zajímavý životní příběh. Snažily jsme se vybírat autorky, které budou reprezentovat co nejvíce perspektiv. V knize kapitola od nejstarší highlinerky na světě (nyní 68leté), a naopak od ekvádorské 15tileté kajakářky, jejíž život je často reálně ohrožen kvůli nelegálnímu těžebnímu průmyslu v Amazonii. Podobný příběh pak nabízí i domorodá mayská lezkyně z Chiapasu, která se musí neustále přizpůsobovat často se měnící bezpečnostní situaci v Mexiku ovládaném kartely. 

Vypíchla bych ale i osobní cestu Indek, které šly proti proudu a ve své zemi naprosto boří společenská očekávání. Nechybí ani příběhy žen, které se staly mámou a dále ve sportu pokračují, ale naopak ani od žen, které mateřství kvůli své vášni upozadily. Kniha neopomíjí ani ženy, které jsou nebo byly ve svých sportech špičkami, Olympioničkami a rekordmankami a nabízí vhled do veřejnosti často neznámých úskalí profesionálního sportu.  Třeba naše Anče Šebestíková, která je první Českou, která kdy vylezla tradiční cestu po vlastním v hodnocení 8a a pokračuje dále ve významných prvovýstupech po celém světě. 

Jaké překážky jste musely společně překonat při natáčení filmu a co Tě na tom nejvíc překvapilo?

Úplně první překážku musel překonat náš filmař Honza Považan, když jsme za ním přišly s tím, že chceme natočit jen krátké promo video v Kanadě, kde mělo proběhnout setkání autorek a pokus o zachycení všech tří sportů na jedné fotografii. Postupně se mu podařilo přesvědčit nejdříve mně a potom Alenu, abychom natočili celovečerní film, který se nakonec odehrává na čtyřech kontinentech. Potom si ještě musel prosadit, že highline představíme skrze můj osobní příběh. Financování takto velkého projektu je samozřejmě největší překážkou, ale postupně se nám dostává stále větší podpory, jak ze strany blízkých a širší veřejnosti, která v nás věří, tak ze strany sponzorů, které mají podobnou vizi jako my. Rozhodli jsme se totiž nejít cestou korporátních sponzorů a film tak momentálně stále z velké části financujeme s Alenou z vlastní kapsy.  

V anotaci k přednášce píšeš o dost drsných momentech – nelegální těžař s pistolí nebo zatčení v Indii. Jak ses v těchto situacích cítila a co ti pomohlo je zvládnout?

Z pocitů určitě převládala frustrace a naštvání a strach přišel většinou až zpětně. Za dlouhé roky svého výzkumu totiž vím, že mě ochraňuje moje vrozené privilegium bílé, blonďaté Evropanky a z nepříjemných situací se na rozdíl od místních indiánských žen pravděpodobně dostanu bez větší úhony. Při potyčkách s kartelem v Ekvádoru jsme tak hlavně mysleli na místní kamarády a dělali každý krok uvážlivě tak, abychom nikoho z místních nedostali do nebezpečí. Ve filmu proto třeba neuvidíte pravý domov Rafy a její rodiny, ale náhodně zvolený dům. 

Co bys poradila holkám, které by se chtěly věnovat outdoorovým sportům, ale mají pocit, že na to nemají odvahu nebo podmínky?

Říct, že když se chce, tak vše jde, by bylo pošetilé. Není tomu bohužel tak – přístup k outdoorovým aktivitám stále závisí na mnoha faktorech, a je proto do velké míry privilegiem. Je důležité, abychom my, členové outdoorové komunity, aktivně pracovali na odbourávání bariér a dělali naši kulturu přístupnou pro všechny. Několik příběhů v knize i ve filmu ukazuje, že i ty největší společenské bariéry lze překonat, a to díky podpoře, kterou ženy našly ve svém okolí. Holkám bych tak poradila, že pokud takovou podporu nenajdou ve své rodině, ať se ji nebojí hledat v outdoorové komunitě, která vám následně pomůže i s najitím odvahy, odbouráním strachu a ostatními překážkami. 

Máš za sebou nejen dobrodružství na highlině, ale i akademickou kariéru. Dokážeš tyhle dvě oblasti úspěšně propojovat, nebo mezi nimi spíš musíš hledat balanc? 

Obojí. Záleží zrovna na výzkumném projektu, na kterém pracuji. V poslední době se třeba věnuji dekoloniálním outdoorovým narativům, environmentálním emocím u outdoorových lidí, nebo kulturní politice extrémních sportů. To jde samozřejmě dost očividně ruku v ruce s tím, co dělám i ve volném čase. Ale i když nepracuji zrovna na takovém výzkumu, většinou jezdím na výzkumné pobyty do míst, kde se highline nebo lezení provozuje, od Vancouveru, přes Havaj, až po Tenerife a to se potom taky lehce najde balanc mezi oběma oblastmi. Je to nutné nejen pro mé mentální zdraví, ale i pro mou produktivitu. Třeba disertaci jsem napsala během 8měsíčního lezeckého a highline života v dodávce v Americe v odpočinkových dnech a po večerech. Člověk méně prokrastinuje a po aktivním dni má více energie na psaní, než když sedí doma. Doporučila bych takový balanc všem. 

Stal se ti během natáčení nebo při chození po lajnách nějaký fakt bizarní nebo vtipný moment, na který nikdy nezapomeneš?

Speciální momenty, které asi všem highlinerům utkví v hlavě, jsou zábavné střety s jinými zvířaty, kteří chtějí být součástí vaší hry. Třeba u kanadského Squamishe je místo, kde se lajny tahají kousek nad oceánem a často tam tak s lajnery laškují lachtani a další mořští tvorové. Já tam jednou přímo z lajny zahlédla velrybu, což byl pro mě hodně silný moment. Nebo v Yomisetech se takhle pode mnou procházela medvědí máma s medvíďaty. Pozorovala jsem ji tehdy z jedinečné perspektivy a nemusela jsem mít ani strach. Jindy jsem zase v americké poušti pozorovala, jak těsně kolem kamaráda létají orli, kteří si jeho chůzi užívali snad víc než on. Když vás na dlouhé lajně chytne horší počasí, třeba silný vítr nebo hustá mlha, máte z chůze taky úplně jiný zážitek. Oba případy jsem zažila a často se mi ve vzpomínkách vrací. Emoce, které na lajně prožíváte jsou intenzivnější, čas taky plyne úplně jinak a vaše smysly zostří. Ta propojení s okolím jsou tak často výjimečná.  

Už 25.3. budeš mít o lajnách i výjimečných ženách přednášku v letenském BIO OKO. Proč by si ji diváci určitě neměli nechat ujít?

V prvé řadě proto, že budeme mít premiéru našeho čerstvě sestříhaného teaseru. Moc se těším, že poprvé ukážeme světu ty nejlepší záběry z připravovaného filmu. Osobně se na to přijede podívat i Alena, která přiletí z USA jen pár hodin před přednáškou. Jde tak o jedinečnou možnost setkat se s námi oběma osobně a k tomu samozřejmě ještě s Povim. Ten má zase úžasnou schopnost rozesmát celé publikum historkami z natáčení, a tak věřím, že společně strávíme pěkný úterní večer, který vás třeba inspiruje vrhnout se do nějakého nového dobrodružství. 

Vstupenky k zakoupení zde

Diáky jsou pravidelný cyklus cestovatelských přednášek v Biu Oko. Přináší životní příběhy poutníků, nomádů, couchsurferů, které spojuje anti-turistický přístup k cestování. Charismatičtí cestovatelé objevují svět novými způsoby. Jejich kroky vedou do neobvyklých míst, kreativních komunit a subkultur. O svých cestách píší knihy, točí filmy, besedují. Snaží se inspirovat druhé.