Jeho poslední projekt znamenal, jak sám říká „pot, slzy, krev i drama“. 800 metrů dlouhá highline mezi čtyřtisícovkami La Dent du Géant a Mont Mallet, kterou nosil v hlavě sedm let. Vyprávět nejen o ní bude už 16.12. v pražském kině Aero. Kam nejradši jezdí a kdy naposledy vyměkl?
Danny, řekni nám, jaké to je chodit po lajně tak vysoko nad zemí, že „kdyby se něco pokazilo“, zbyl by z Tebe jen mastný flek?
Je to jiné teď, a když jsem začínal. Na začátku v tom byl velký adrenalin a sebepřemlouvání a bylo nutné se do toho hodně hecovat a soustředit se na každou vteřinu boje. Postupně jsem si ale jako každý zvykl, a teď už v tom zdaleka takový adrenalin není. Je to spíš delší zážitek, při kterém si užívám ten prostor, krásu a absurditu toho sportu. Když spadnu do jištění, které všichni standardně používáme, tak se nic neděje, ale samozřejmě že, kdyby se všechno nějak utrhlo, tak je ze mě mastný flek.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Stalo se Ti někdy, že jsi před nějakou lajnou nebo stěnou prostě vyměkl a radši zůstal na pevné zemi? Nebo jdeš vždycky do všeho?
Jen v úplných začátcích jsem párkrát vyměkl, ale po prvním roce už pak asi nikdy.
Jak ses k slackliningu dostal?
V nějakém kempíku kdesi, už nevím kde, to měl někdo natažené a já jsem na tom hned strávil celý den. Potom už jsem si na internetu zjistil, co to je, kolik to stojí a kde si to koupit, a už to jelo.
Spousta z nás by si nikdy netroufla na highline vylézt, ale baví nás to pozorovat. Kam bys nám doporučil vyrazit okukovat highlinery?
Ideální příležitost je třeba v létě highline festival v Českém Krumlově, který už měl tři ročníky a teď bude asi konat jednou za dva roky. Těch akcí ve veřejném prostoru je celkem dost, ale chce to sledovat dění v komunitě.
Vnímáš slacklining spíš jako sport, či adrenalin nebo jako životní filozofii, komunitu…? Co je pro Tebe ten hlavní důvod?
Jako sport se skvělou komunitou, který se dá dělat na nejrůznějších místech v nejrůznějších podobách. Hodně důležitá součást toho je bytí někde venku, vymýšlení nových míst, hlavně v přírodě, ale často i mezi městskými budovami. Je to nekonečně pestrý a kreativní sport.
Nedávno jste s partou natáhli 800 metrů dlouhou lajnu mezi čtyřtisícovkami La Dent du Géant a Mont Mallet. Jak dlouho vám projekt trval a co na něm bylo nejzajímavější?
Byl to můj největší a nejnáročnější projekt, který jsem měl v hlavě asi sedm let. Před pěti lety jsme na tom pomaličku začali pracovat, obhlížet lokalitu, zjišťovat možnosti a dávat dohromady plán. Muselo se sejít hrozně moc proměnných, aby to klaplo, tým, povolení a především počasí. Je to vysoko v horách a už to není úplně dětská hra. Nedá se tam jít kdykoliv, vhodný je jen začátek léta. Byly potřeba perfektní podmínky a alespoň čtyři až pět bezvětrných, bezbouřkových dnů, a to se nestává moc často. Vynášky materiálu zabraly několik dnů, instalace trvala dva dny, den a půl jsme na tom chodili a pak den jsme to sundávali. K tomu spaní na sněhu na hřebeni ve čtyřech tisících… Byla to zkrátka taková menší expedice.
Kromě slackliningu Tě baví taky horolezení a živíš se jako horský vůdce. Kam nejradši jezdíš a kam nejradši bereš klienty?
Žiju větší část roku v Chamonix, takže hlavně tam, ale mám rád pestrost celých Alp, Tater a i severu Evropy. Já to hodně střídám.
Prozradíš nám, jaké další projekty chystáš?
Ne.
Už v úterý 16.12. budeš v kině Aero vyprávět o Obří lajně. Proč by si tuhle událost neměli diváci nechat ujít?
Protože pot, slzy, krev, drama, hory, kamarádi, dechberoucí dronové záběry, všechno tam bude. A kino Aero večer v týdnu je vždycky dobrý plán. A možná přijde i kouzelník!
Diáky jsou pravidelný cyklus cestovatelských přednášek v Biu Oko. Přináší životní příběhy poutníků, nomádů, couchsurferů, které spojuje anti-turistický přístup k cestování. Charismatičtí cestovatelé objevují svět novými způsoby. Jejich kroky vedou do neobvyklých míst, kreativních komunit a subkultur. O svých cestách píší knihy, točí filmy, besedují. Snaží se inspirovat druhé.
