Pokud moje aktivita prospěla byť jedinému člověku, tak jsem spokojen. Nejde jen o to někomu přímo pomoci, ale vyměnit si zkušenosti a naučit se respektovat jinou kulturu se všemi jejími odlišnostmi je pro naše společné přežití více něž podstatné.
Směr východ
Jednoho dne mi hlavou proběhla myšlenka, že by bylo dobré trochu okořenit svůj život. Ideálním způsobem jak to udělat, bylo trochu zariskovat, pověsit práci na hřebík a odjet na nějaký čas do zemí mnou nepoznaných. Podívat se do Asie jsem měl v úmyslu již dlouho, tak jsem zvolil Nepál. Pomáhat je dle mého asi stejně tak samozřejmé jako dýchat, proto jsem chtěl svou cestovatelskou zkušenost spojit i s aktivitou dobrovolnickou. Začal jsem hledat, seznámil se s pár lidmi a zanedlouho jsem měl plán.
Proč zrovna Namasté Nepál
Příležitostí pro práci dobrovolníka můžete v Nepálu najít hodně, ale zjištění, že velká většina zahraničních neziskových organizací si účtují za to, že přes ni můžete jet pomáhat, mě dost odrazovala. Nechtěl jsem být zákazníkem těchto cestovních kanceláří, poskytujících výlety za lepším svědomím. Rozhodl jsem se pro menší české sdružení Namasté Nepál, kde jsem si hradil pouze nutné náklady na cestu, jídlo, ubytování a ne ještě abych svou dobrovolnou prací někoho dotoval. Toto sdružení se sice projektem výuky angličtiny ve školách v podhůří Himálaje zabývá jen několik let, ale aspoň byl větší prostor pro improvizaci, další nápady a více dobrodružství.
Člověk taky po poznání nepálských zvyklostí zjistí, že něco dokonale naplánovat je v Nepálu tak trochu nemožné. Typický nepálec vám s upřímným úsměvem na tváři většinou vše odkýve, slíbí, potvrdí, ale záhy to může být úplně jinak. Není to snad proto, že by chtěl úmyslně lhát a změnou plánu působit nějaké potíže. Nepálci prostě tvoří a zárověň přijímají změny s lehkostí sobě vlastní. Hlavně se na žádný plán moc nepoutat! Kdo tam byl, ten ví, že všudypřítomné heslo „NO FIX“ je v nepálu na denním pořádku. Jsou vždy smířeni s tím co je a moc to neřeší, což se mi na nich líbí.
Zpětně tedy mohu říci, že rozumím obtížnosti dokonalé koordinace, a to jakékoliv dobrovolnické aktivity. Volnější projekt byl pro mě navíc i příjemnější z toho důvodu, že nemám žádné učitelské vzdělání či znalost angličtiny rodilého mluvčího. Důležitá je trocha samostatnosti, chuti a odhodlání. Hlavně být otrlý, nedávat si přehnané cíle a netrápit se z těch nesplněných. Pak se dá zvládnout vše.
Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Jak se učilo
Do vesnice, kde se škola s názvem ŠrÍ Khandadéví nacházela, jsme odcestovali ve dvojici spolu s dobrovolníkem Davidem. Škola byla rozdělena na 1. a 2. stupeň a podle oficiálních informací zde mělo být 606 žáků. Dle odhadu byla skutečná docházka většinou tak dvoutřetinová. Po dobu našeho tříměsíčního působení jsme vyučovali hlavně 6.-8. třídu. Naši dobrovolnou hodinu, kterou jsme zavedli ještě před začátkem standardního vyučování navštěvovali i žáci třídy 9. a 10. Znalost angličtiny nepálských dětí je hodně individuální. Můžete najít žáky nižších ročníků, kteří si s vámi téměř popovídají, ale stejně tak i žáky starší, kteří si vystačí pouze s nabiflovanou otázkou „May I come in Sir?“, která z nich vypadne vždy před vstupem do třídy, a pak už o nich nevíte. Těch druhých je samozřejmě více, ale i s nimi se nějakým způsobem dorozumět dalo. Vždy záleží na schopnostech komunikace obou stran, třeba i s pomocí použití neverbálního jazyka.
Podle mě je dobré se zaměřit na okruh studentů, kteří reagují a mají zájem. Ti ostatní nechť si hezky opisují a poslouchají. Ne každý na to prostě má, s tím je potřeba se předem smířit a nemyslet si, že po působení „učitele ze západu“ budou všichni o velký krok jinde.
Pro děti je asi nejdůležitější se naučit používat i jiné studijní metody, než-li jen opakovaní nebo opisování, což jsou jejich oblíbené disciplíny. Úkolem dobrovolníka by mělo být zapojit ty, kdo mají zájem, do aktivní výuky.
Co se týče podkladů pro učení, nám se nejlépe osvědčili učebnice gramatiky, kde bylo velké množství praktických cvičení (např. Raymond Murphy) a dále také pracovní sešity (např. Headway). Tyto materiály jsme si sami přivezli a podle nich učili. Problém je, že v ruce je máte pouze vy, takže každé zadání musíte nejprve přepsat na tabuli, počkat až si ho všichni opíšou, a pak můžete pokračovat. Zabere to dost času, ale tak to prostě je. Při vysvětlování gramatiky je dobré používat co nejjednodušší schémata pro pochopení. Umět nakreslit prostý obrázek se taky vždycky hodí.
Nepálské učebnice jsou ve většině případu použitelné maximálně na procvičování výslovnosti při čtení. Jsou v nich totiž složité texty, kterým kolikrát ani vy sami nerozumíte. Tuto nesmyslnou strategii náročných učebních osnov, které nemohou žáci zvládnout, dobrovolník změnit nemůže. Musí se s tím smířit a snažit se po svém.
Výuku jsme doplňovali čtením jednoduchých textů z atlasu, poté tvořili otázky a snažili se konverzovat. Na konci hodiny jsme většinou zadávali domácí úkol na tvorbu vět s použitím nových slovíček. Dobré je výuku odlehčit křížovkou, hádankou nebo hraním aktivit.
Iniciativě se meze nekladou a můžete si vymyslet, co vás napadne. Podstatné je snažit se malé nepálce zapojit do vyučování a pokusit se je přimět používat vlastní hlavu.
Pohled zpět
Pokud moje aktivita prospěla byť jedinému člověku, tak jsem spokojen. Nejde jen o to někomu přímo pomoci, ale vyměnit si zkušenosti a naučit se respektovat jinou kulturu se všemi jejími odlišnostmi je pro naše společné přežití více něž podstatné. Věřím, že pobyt na nepálském venkově mě naučil více neřešit malicherné záležitosti a brát věci jak jsou.
Skvělý článek