HedvabnaStezka.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

POSLEDNÍ DISKUSE

Jan Welzl

(* 15. 8. 1868 Zábřeh na Moravě, † 19. 9. 1948 Dawson, Kanada) – český polárník




Často přemýšlím, kdy mě vlastně napadlo pustit se od Irkutska nekonečnou Sibiří na daleký sever a hledat tam štěstí. Poprvé jsem připadl na tuto myšlenku v létě roku 1893, když jsme pracovali na stavbě sibiřské železnice. Všelijací lidé se sešli při této práci, večer se vykládalo a tu jsem se ledacos doslechl. Někteří dělníci vypravovali, že daleký sever je kraj, kde se může osamostatnit ten, kdo má dobré ruce a dobrou hlavu, a že nemusí být odkázán na jiné. Mladý člověk jsem tehda byl, hlavu jsem měl plnou dalekého světa.

Kapitolou Veliké rozhodnutí začíná podivuhodné vyprávění Jana Welzla, nazývaného „strýček Eskymák“. Zaznamenali je redaktoři Lidových novin Bedřich Golombek a Eduard Valenta a uveřejnili v knize Třicet let na zlatém severu (1930).

Velký vypravěč Jan Welzl na počátku připomněl, jak již dříve podnikal velké cesty. Ještě jako zámečnický tovaryš se v roce 1884 vydal z rodného Zábřehu na Moravě do Janova, odtud přes Terst do Bosny, Srbska, Rumunska a domů.

Poprvé na moři

Po čtyřech letech toulání se rozhodl vydat se na moře a nechal se v Janově najmout na loď a pracoval zde jako topič i obyčejný lodník. Přeplavil se přes Atlantik do Severní Ameriky a opět zpátky. Pak se podél břehů západní Afriky se vydal k nejjižnějšímu cípu černého kontinentu. Přes Indický oceán a podél Číny se dostal do Vladivostoku a Port Arthuru. Pracoval na stavbě transsibiřské železnice v okolí Bajkalského jezera a podle vlastních údajů se v roce 1893 rozhodl k cestě na daleký sever: „Což, kdybych se pustil odtud celou Sibiří až k Ledovému moři?

Na svou cestu se vydal z vesnice Chomustoch nedaleko Irkutska. Vlakem dojel do Krasnojarska a odtud se vozem taženým koníkem vydal na východ. Na voru se nechal převézt přes Angaru a zamířil ke krajům obydleným nomádskými kmeny k řece Leně. Pustinou Kuskaja se podél toku Leny dostal do Kyrenska a konečně k soutoku tohoto sibiřského veletoku s řekou Vitim.

Po krátkém odpočinku vstoupil do tajgy a opět podél řeky si namířil do Olekminska, který se nachází ve zlatonosné oblasti. Po roce putování se dostal do Jakutska. Prožil zde zimu a v březnu 1894 se vydal dál na sever. První zastávkou na jeho cestě bylo městečko Šigatava a odtud pokračoval do Verchojanska a k řece Janě, která představovala těžko překročitelnou překážku. Změnil proto směr putování a zamířil ke Kolymě.

V jedné z vesniček přezimoval a v únoru 1895 se vydal dál na východ. Na voru projel Verchně- i Sredně-Kolymskem a dorazil do Nižně-Kolymska, do jehož blízkosti již zasahuje Východosibiřské moře. Po třech měsících plavby po řece se ocitl na břehu ledového oceánu. Zde přesedl na sobí spřežení a projel tundrou na ostrůvek Koljučina. Po zamrzlém moři se dostal až na ostrov Sv.Vavřince v Beringově moři (USA).

Vrátil se k řece Anadyr, zpět na Koljučin a po ledě na Medvědí ostrovy ve Východosibiřském moři. V červenci 1896 Welzl vstoupil na velrybářskou loď a s její posádkou doplul na Novosibiřské ostrovy, vzdálené asi 700 km: „Rozloučil jsem se, odrazili jsme od lodi a brzo stál jsem na písčitém břehu. Zanesli jsme bedny s živobytím tak daleko, kam příliv nedosahoval, sem jsme všecko složili. – ‚Sbohem, brachu, a nenatáhni tady bačkory!‘ – Poslední stisk ruky, muži skočili do člunu a odrazili. Stal jsem se polárním Robinsonem...

Na dlouhá léta se Welzlovým domovem stala jeskyně na ostrově Nová Sibiř. Stal se obchodníkem a zařizoval výměnu zboží mezi místními obyvateli a lidmi, kteří se tu zastavovali u Nové Sibiře při putování severovýchodní cestou. Za obchodem zajížděl na Aljašku do Nome, kde nakupoval zásoby pro zlatokopy usazené na Novosibiřských ostrovech. Na druhou stranu z ostrova vozil kožešiny obchodníkům v Portlandu, Takomě a San Francisku.

Poznal takřka celé pobřeží Aljašky a na lodi vykonal cestu po řece Yukonu (od Bennetova jezera do Dawsonu) a dále do zálivu sv. Michala. V dlouhé polární zimě cestoval častěji za lovem na Aljašku a do severní Kanady. Objížděl sibiřské ostrovy a dostal se severně od Země Františka Josefa. Měl několik zaměstnání – byl lovcem, pošťákem, ale i lékařem. Získal přezdívku „Arctic Bismarck“ a nakonec ho obyvatelé Nové Sibiře zvolili náčelníkem: „Od té doby jsem řídil pronásledování zločinců, řídil jsem porotu podle indiánského práva jako nejvyšší soudce, odsuzoval jsem k smrti nebo jsem osvobozoval, zkrátka jsem byl, jak jsme tomu u nás říkali Supreme judge of Indian Justice.

Podle vlastních vzpomínek Welzl na severu zbohatl. Stal se majitelem lodi, jeho spřežení dopravovala poštu, svážela ulovené ryby a nakoupené kožešiny. „Kapitál se hromadil a k svobodě syna severu přirůstala ve Welzlovi naděje na krásné klidné stáří, které prožije sice nikoli v přepychu, ale v blahobytném a klidném pojídání medvědích tlapek a výborných lososů v té krásné, třebas studené zemi, popsal život moravského polárníka na dálném severu spisovatel Eduard Valenta.

Neočekávaný návrat domů

Až v roce 1924 došlo k tragické příhodě, která donutila Welzla vrátit se do Evropy. Na jaře se vypravil s nákladem kožešin do San Franciska. Škuner Seven Sisters však narazil v Tichém oceánu na skalisko a potopil se. Welzlovi se podařilo zachránit život, ale po nepříliš obratném jednání s americkými úřady byl poslán postrkem domů – do Československa, o jehož vzniku a existenci ani nevěděl. Přes americký kontinent ho poslali na vystěhovalecký Ellis Island v New Yorku a odtud s neúspěšnými vystěhovalci do Hamburku.

Začal pracovat jako nádeník, aby si vydělal na cestu na americký sever, ale nedařilo se mu. Zjistil však, že Evropané (zvláště někteří odborníci) mají zájem o jeho vyprávění. Po zprávách o Amundsenově letecké výpravě do Arktidy napsal do Lidových novin o svých dobrodružstvích. Ujal se ho redaktor Rudolf Těsnohlídek a z jejich korespondence vznikla kniha Eskymo Welzl (1928).

Honoráře a další přivýdělky umožnily Welzlovi odcestovat do Kanady. Příliš neuspěl v podnikání a nedostal se ani do Arktidy, kde už vládla polární noc, a tak se rozhodl s ušetřenými dolary odjet do Československa. V listopadu 1928 ho přijal prezident Masaryk a na chvíli se uchýlil do Zábřehu.

Znovu se obrátil na Lidové noviny, kde se ho místo mrtvého Těsnohlídka v březnu 1929 ujali Golombek a Valenta. Ti Welzlovo vyprávění zapsali a zpracovali ho do knih Třicet let na zlatém severu (1930), Po stopách polárních pokladů a Ledové povídky (1936). Dožily se i vydání v angličtině, němčině, švédštině, dánštině a v dalších jazycích. Golombek a Valenta navíc připravili knížku Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, která dokonale vystihuje Welzlův způsob chování a vyprávění.

Naposled do Ameriky

Netrvalo dlouho a Welzl se znovu vydal do Ameriky. Po čase došel do Brna lístek z Dawsonu, datovaný 14. 8. 1929: „Jan Welzl polarňi cestovatel odesila prvňi pozdraveni ze zlate zemně Aljašky. Zdalenosť od Brna 21 tisíc kilometru. Na cesttě 47 dňi 7 tisíc kilometru vic do polárniho kruhu ledoveho moře. Z Bohem už odcestoval. Jeden tisíc kilometrů juž jsme projel po řece Yukonu. Z Bohem.

V Dawsonu na kanadském území se Welzl usadil proto, že pořád platilo rozhodnutí amerických úřadů o jeho vykázání z USA. Doufal, že jednou bude možné pokračovat po Yukonu na Aljašku a možná dále do Arktidy. Poslední dopis MUDr. Novotnému přišel v září 1931 a pak o Welzlovi skončily veškeré zprávy.

Objevily se pochyby o pravdivosti Welzlových vzpomínek, ale výsledky expedice sovětského antropologa Piněgina v roce 1932 vyvrátily námitky kanadského badatele Stefanssona. Od něj přišla zpráva, že Welzl v roce 1951 zemřel v Dawsonu.

Potvrdil ji i Welzlův německý obdivovatel Otto Wilhelm Geist. Profesor univerzity ve Fairbanksu Rudolf Krejčí však našel novinovou zprávu, že „dawsonský vynálezce zemřel již v roce 1948. V Krejčího držení je i rukopis Welzlova díla An der Reise um die Welt 1893 – 1898 (1932–33), který vyšel v češtině v roce 1997. Miroslav Krobot napsal v roce 1997 pro pražské divadlo ABC o Welzlovi divadelní hru Ten, co sežral medvěda.

Welzl J.: Třicet let na zlatém severu. Praha 1968; dtto, Praha, Čs. spisovatel 1989; Welzl J.: Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě. Praha 1971; Welzl J.: Cesta kolem světa 1893–1898 (se statí R. Krejčího Pravda a fikce o životě Jana Welzla), Praha–Litomyšl 1997; Voda P.: Omyly kolem osobnosti a literárního díla Jana Eskymo Welzla, in: Česká literatura 1990, 2

Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri


16.08.2011, Jiří Martínek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

zkuste vzít někoho na týden na vodu a hned poznáte,co je zač