Cestopisy a reportáže

Vtíravý pocit, že mne někdo sleduje – rychlé otočení – nic, jsem přece v pokoji sám. A přece se klid nedostavuje. Pohled na stěnu na mapy světa, neklid roste a najednou to mám – milovaný bike v rohu mizí s němou výčitkou pod nánosem prachu. Dostavil se onen velmi dobře známý přetlak, který lze ventilovat pouze pořádnou adrenalinovou dávkou, na kterou je běžná vyjížďka jen slabým lékem.

Ještě poslední procházka po Biškeku, zavolat naposledy domů a po obědě sedím jako druhý cestující minibusu, který mě má zavést přes hory do jižní části Kyrgyzstánu. Vyrážíme okolo šesté hodiny a ve starém vojenském minibusu se sešla zajímavá společnost.

Večer odjíždím v autobuse plném výletníků do Čolpon Ata. Moc jsem se na posledním sedadle nevyspal, ale ráno mám po půlhodině přípoj na autobus – “osobák” do Karakolu. Jenom prohazuji pár slov s naší známou Zulajkou. Autobus se postupně slušně plní – všichni jedou na karakolský trh, který je zejména v sobotu a v neděli vyhledávaným místem. Na něm také kapituluji a kupuji ak-kalpak za 60 somů (asi 55 Kč). Odpoledne trávím u Issyk-Kulu a v nevelkém muzeu Převalského, po kterém se v době SSSR také Karakol jmenoval. Celá oblast byla ještě donedávna pro cizince uzavřena, protože právě zde, v zálivu Michajlovka, se údajně zkoušely sovětské jaderné ponorky a torpéda. Kromě muzea se mohu podívat i na zahrádkářskou kolonii na břehu jezera, kam jezdí zejména Rusové. Zahrádka tady pro ně, ale i pro Kyrgyzy často znamená obživu, protože práce je málo a peněz za ní ještě méně.

V autobusu si stačím převléknout “horské oblečení” za městskou košili. Už se těším na Ilbirs a příjemnou studenou sprchu v něm. Ale ten je ještě vzdálený více jak 10 hodin jízdy starým veteránem. Jediná větší města jsou Balykči a Naryn, centrum stejnojmenné oblasti, ale zde je právě vidět špatný stav kyrgyzského hospodářství – továrny evidentně nefungují, paneláky jsou rozestavěné, u některých zoufale trčí vzhůru dávno zrezivělý jeřáb.