Biškek a Almaty aneb cesta za uzbeckými vízy

Biškek a Almaty aneb cesta za uzbeckými vízy

V autobusu si stačím převléknout “horské oblečení” za městskou košili. Už se těším na Ilbirs a příjemnou studenou sprchu v něm. Ale ten je ještě vzdálený více jak 10 hodin jízdy starým veteránem. Jediná větší města jsou Balykči a Naryn, centrum stejnojmenné oblasti, ale zde je právě vidět špatný stav kyrgyzského hospodářství – továrny evidentně nefungují, paneláky jsou rozestavěné, u některých zoufale trčí vzhůru dávno zrezivělý jeřáb.

Celou neutěšenou atmosféru ještě podtrhuje podmračené počasí. Skutečně místním lidem nezávidím. V 7 hodin večer přijíždím do Biškeku, podaří se mi vyhnout kontrole – jenom se s místním milicionářem zdravím, už si v klidu tykáme. Hotel Ilbirs mě vítá pohodlím své postele, mouchami a studenou sprchou – pohodlí více jak týden nevídané.

Začíná moje honička za vízy do Uzbekistánu. Hodný pan konzul si mě již nepamatuje a bohužel se musím vydat do Almaty. Jenomže tam bych se dostal nejdříve po zavírací hodině, a tak se musím spokojit se volným půldnem v Biškeku. Jdu se podívat na nádraží – odtud lze vyrazit na jih. Bohužel zajímavý vlak, který jezdil z Biškeku do Džalalabadu přes území 4 států, již nejezdí, a tak budu muset využít “mašinu” (osobní auto), kterých stojí před nádražím dost.

Alespoň se dostávám do muzea kyrgyzských dějin, které po uzavření dějin slávy Kyrgyzské SSR, kromě zajímavé etnografické sbírky, mnoho k vidění nenabízí. Při prohlídce etnografických materiálů si člověk uvědomí, že ty samé předměty, které jsme viděli u pastevců v jurtách, se používaly již před několika stoletími. Bohužel dějiny Kyrgyzstánu zde končí kyrgyzským povstáním v roce 1916 a dále pokračuje až nová doba, kde je text preambule ústavy, přehledu státních návštěv presidenta Akajeva, který sem ukládá oficiální dary ze svých návštěv v cizích zemích. Kromě jiného je zde i “Klíč od hlavního města Prahy” z jeho návštěvy v Česku v prosinci roku 1998.

Ráno sedím v “maršrutce” a čekám na dostatečný počet lidí. Mnoho zájemců o cestu do Almaty není a trochu se to protahuje. Naštěstí jsem již před polednem v Almaty. V českém trolejbusu, kterým jedu do centra, mě čeká překvapení – do vozu nastupuje Arman, se kterým jsme se před asi 2 týdny rozloučili v Čolpon-Ata. Hned mi říká, kde právě pracuje Alexej a že za ním jede. Slibuji, že bych se za ním mohl podívat – nechává mi adresu.

Nejprve však víza. Naštěstí mají na konzulárním úřadu od 3 hodin a moje víza jsou již zde. Sláva Lehu! Jsem sice o 60 dolarů lehčí, ale zato mohu vstoupit do Uzbekistánu. Už se moc těším, jak sem budu jezdit, až budou víza se všemi státy.

Odpoledne trávím s Alexem v jednom obchodě, kde dělá. Chvíli posedíme nad Budvarem, ale on musí také pracovat, takže jenom slib, že si budeme mailovat.

Převzato z http://slavomirhorak.euweb.cz

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí