Karakol – na východě země

Karakol – na východě země

Slavomír Horák Večer odjíždím v autobuse plném výletníků do Čolpon Ata. Moc jsem se na posledním sedadle nevyspal, ale ráno mám po půlhodině přípoj na autobus – “osobák” do Karakolu. Jenom prohazuji pár slov s naší známou Zulajkou. Autobus se postupně slušně plní – všichni jedou na karakolský trh, který je zejména v sobotu a v neděli vyhledávaným místem. Na něm také kapituluji a kupuji ak-kalpak za 60 somů (asi 55 Kč). Odpoledne trávím u Issyk-Kulu a v nevelkém muzeu Převalského, po kterém se v době SSSR také Karakol jmenoval. Celá oblast byla ještě donedávna pro cizince uzavřena, protože právě zde, v zálivu Michajlovka, se údajně zkoušely sovětské jaderné ponorky a torpéda. Kromě muzea se mohu podívat i na zahrádkářskou kolonii na břehu jezera, kam jezdí zejména Rusové. Zahrádka tady pro ně, ale i pro Kyrgyzy často znamená obživu, protože práce je málo a peněz za ní ještě méně.

V Karakolu je zajímavá také místní mešita, která je vystavena v čínském stylu – jejími správci jsou také muslimští uprchlíci z Číny, kteří se zde nazývají Dunganové. Místní správce mi vypráví historku, jak byla ve 30. letech mešita uzavřena a delegace z tehdejšího Převalsku se vydala za samotným Stalinem, aby si vyprosila její znovuotevření, což se jim údajně podařilo. Ale o věrohodnosti této historky by se dalo s úspěchem pochybovat.

Další den jsem se chtěl dostat alespoň do podhůří centrálního Ťan-Šanu, protože můj čas určený uzbeckými vízy mě již tlačí, a tak musím spěchat na západ. Bohužel se mi nepodařilo ani to, protože celý den, který jsem si vyčlenil k cestě za horkými prameny Altyn-Arašan, lilo jako z konve a z výhledů na hory nebylo nic.

A tak volím alespoň trasu předhořím s nádhernými smíšenými, a výše jen smrkovými lesy. Připadalo mi to trochu jako procházka někde v českých horách, jenom smrky byly ťanšanské a nacházel jsem se tak ve výšce nástupů na tatranské vrcholy – tedy asi 2000 metrů nad mořem.

Z nebe se však nepřestávaly valit proudy vody, bunda přestávala to množství zpracovávat a při chůzi vysokou trávou nevydržel ani goretex v botách. Pozdě odpoledne jsem se vrátil do Karakolu, posílen o dalších několik misek s kumysem, kterým mě napojili místní pastevci, se kterými jsem se potkal v jednom zapadlém údolí. Nevím, jestli jsem byl více překvapen já nebo oni. I když bydlí asi dvě hodiny od okraje Karakolu, do této oblasti prý chodí málokdo. Navíc zde, a ještě dále na východ začínají políčka s mákem, které jejich majitelé tvrdě střeží a cizí oko se sem nedostane. Karakol a okolí je považován za jedno z center pěstování máku a obchodu s narkotiky v Kyrgyzstánu. Žádné políčko jsem však neviděl a ani jsem se nesetkal, že by mi někdo nabízel něco podobného. Přesto druhý den v Biškeku následuje důkladná kontrola cizince, kterému nepomohly ani známosti s prakticky celým týmem milice na autobusovém nádraží. “Přijel jste z Karakolu a tam si můžete koupit cokoliv bez problémů,” vysvětluje mi omluvně jeden ze seržantů. A stejně tak bez problémů mi sem do batohu můžete něco podstrčit, pomyslím si v duchu. Ale nakonec jsem v milosti propuštěn a zřejmě naposledy opouštím autobusové nádraží.

Převzato z http://slavomirhorak.euweb.cz

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí