Cestopisy a reportáže

Muži jsou co do druhů jednodušší, méně vyhranění. Většinou si potrpí na „formální oblečení“ – bílou košili, obleček, vázanku. Pozoruhodné začasté jsou jejich rozměry: útlý hrudníček je obepjat sáčkem pro chlapečky, na nohou maketky bot ve zmenšených rozměrech.

Hovořit o něčem, jako je „japonská národní povaha“ nebo „typické japonské vlastnosti“ z krátké návštěvy nelze, a to tím spíše, že jsme se pohybovali převážně po městech. Nicméně několik nápadností.

Japonské zahrady jsou kapitola sama pro sebe. Nikdy jsem dosud neviděl tak upravenou krajinu. Už od letiště, které je pěkně daleko od Tokya, jsou všude domečky obklopené zahrádkami a na nich spousta kytek, teď převážně kvetoucích, a z nich nejvíc azalek, a pak stromů, resp. stromečků, ostříhaných do takových těch obláčků, co známe z japonských obrázků.

Na týden jsem si zaletěl do Tokya. (To není překlep, zkuste si na Internetu zadat heslo Tokio a řekne vám to, že nic takového nezná. Sám nevím, kde se v češtině to „i“ vzalo, když hy chy ky ry dy ty ny jsou tvrdé slabiky).