HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Jací jsou vlastně Japonci? Pohled do hlubin japonské kultury

Jací jsou vlastně Japonci? Pohled do hlubin japonské kultury

Hovořit o něčem, jako je „japonská národní povaha“ nebo „typické japonské vlastnosti“ z krátké návštěvy nelze, a to tím spíše, že jsme se pohybovali převážně po městech. Nicméně několik nápadností.

Japonci na běžné potkání jsou naprosto neutrální, „nikdo nečumí“. Dokud sami neprojevíte zájem, vyhlížejí maximálně tolerantně a zdrženlivě. Měl jsem pocit, že kdybych chodil po městě nahý, nikdo by si mě (zdvořile) nevšiml. Když se však na ně obrátíte s prosbou o pomoc, jsou nevšedně ochotní. I přesto, že vám nerozumí, ukáží cestu, nebo jdou i kousek s sebou. Jak už jsem napsal, má ta jejich ochota taky nevýhodu, že vám tolik chtějí vyhovět, že žádnou ze zcela protichůdných možností nezamítnou. Když nevědí, zastaví jiného Japonce, nebo zajdou do krámu či do hospody, kde je Japonců víc pohromadě, a nad problémem se zamyslí společně. Pak vyšlou někoho, kdo umí nejlíp anglicky (zpravidla několik slov z první lekce angličtiny) a ten vám všechno podrobně vysvětlí(jako že je to hned vedle).

Nákup saké

Kvalita je odvíjí hlavně z toho, z jaké části rýžového zrna se saké vyrábí. Nejlepší má být to, co je jen ze špiček zrn, nejméně dobré to ze zrn celých. Ty špičky bych přeložil jako oblast klíčků, ale natolik naše schopnost domluvy v angličtině nestačila. 75 % znamená, že je to zhruba ze tří čtvrtin zrna. Ty menší stupně znamenají množství alkoholu. Další údaj, tedy zmíněné tabulky, vyjadřují stupnice. Na jedné je začerněním jednoho ze (zpravidla pěti) obdélníčků vyjádřeno, jak je nápoj sladký, na druhé, zda se podává hodně teplý až úplně studený. A konečně jsem se dozvěděl, že ta nápadně levná saké jsou dotvářena přidáním alkoholu, zatím co ta lepší jsou přírodně kvašená. O výjimečných svátcích, jako je Nový rok, tam pijí saké prodávané v malých lahvičkách obsahujících malé plátky zlata, a tím taky patřičně drahých.

Protože jsem si řekl, že do Nového roku nechci čekat, zvolil jsem zlatou střední cestu a vybral ta, co měla nejkrásnější etikety a ta, co se pijí při běžných příležitostech, ale která prodavačka po delším váhání označila jako „lepší“. Volil jsem 75 % zrna v naději, že nebudu považován za úplného barbara. (Pravda také ovšem je, že jsem saké ochutnával v jedné tamní hospůdce a podle předpokladu rozdíl mezi ním a tím, co jsem si dovezl, jsem neshledal. Chutnalo mi víc teplé než studené. Obojí – tedy ze začátku.Když se v hospůdce spřátelíte, je už to pak docela jedno).

Klanění na rozloučenou

Přátelští dělníci

Ale zpět do Japonska. Krajní případy přátelskosti jsem zažil dvakrát. Jednou to bylo při mém samostatném putování rozlehlým novým areálem reprezentativního souboru budov, postaveným blízko nějakých doků zjevně na navršeném území. Dojel jsem tam zmíněným již vláčkem bez řidiče a vystoupiv, shledal jsem, že mezitím začalo – opět – pršet. I zacouval jsem zpět pod střechu a roztáhl deštník.

Této mé akce a zklamání z počasí si všimla malá skupinka chlapíků, kteří tam v družném hovoru popíjeli pivo z plechovek. Přivolali mě k sobě a hned mi vrazili jednu plechovku do ruky, ať si s nimi připiju. Připil jsem rád a setrval s nimi v delším přátelském rozhovoru. Oni japonsky, já česky. Báječně jsme si rozuměli. Vrcholu porozumění jsme dosáhli, když jsem vyslovil jméno Čáslavská. Pochopení neznalo hranic, strčilimi ještě jednu pikslu dokapsy na cestu a přátelsky se se mnou rozloučili.

Vzápětí mi bylo řešit, je-li japonské pivo nápoj tak opojný, že mne šálí smysly, nebo zda před sebou vidím skutečnou Sochu Svobody. Ustanovil jsem se, že mne smysly nešálí. Zvláště po tom, když jsem na opačném konci areálu viděl obrovskou bránu, která jakoby z oka vypadla oné, jíž se pyšní pařížská Defense. Akorát Hradčany tam neměli.

I prošel jsem budovou japonské televize, spolu s malými šikmookými dětičkami nahlédl do několika studií, šel okolo několika obrovských multiobchodů a došel k reprezentativní budově Toyoty, kde mají takovou zvláštní věž, v níž je výtah a na plošinách podle něj v mnoha patrech jsou vystavena auta ve značném počtu.

Když jsem došel do přízemí (chodilo se shora), našel jsem ovládací panel s vyobrazením řady aktuálních modelů a s návodem, že si je můžete přivolat, takže vám je automat strčí až pod nos. Taky jo. Po zmáčknutí u vyobrazení jednoho modelu se dala plošina, na níž stál, do pohybu, zajela doprostřed věže, tam k ní zajela zdola jiná plošina, převzala od ní auto, svezla ho dolů a tam konečně třetí plošina zase to auto popadla a přivezla vám ho skutečně až k nosu. Když měla zato, že jste se vynadívali, zase ho stejně odtransportovala třeba do třináctého patra. Připadal jsem si jako Otík z vesničky střediskové a stahoval jsem a stahoval … Kromě toho jsem celý mechanismus oblezl a tak jsem viděl, že plošiny jsou děrované na způsob hřebenů, jejichž zuby se vyhýbají, a tak pod auta podjedou a je nadzvednou a zase položí na zuby jiné, mezilehlé.

V hospůdce

Druhý zmíněný případ přátelského ladění jsem zažil v jedné docela maličké hospůdce. O něco dříve v ní byli někteří našinci, byli jí nadšeni, a tak jsme se tam vydali podle jejich popisu taky. Proč byl jejich popis cesty tak rozevlátý a neurčitý, jsme měli poznat až při návratu domů. Přesto,že jsme došli někam úplně jinam, než nám popis velel, dobrali jsme se přesto svého cíle. Malinkatá místnost ve tvaru nudle, na jedné straně barový pult se stoličkami a za ním nějaká mikrovlnka a pár zásob, na druhé straně pak pódium se stolečky z Postřižin, jimž někdo nakrátko uřezal nohy. U nich polštářky. Odmítli jsme zemřít v poloze skrčenců, a tak jsme usedli k baru.

Že jsme na správnémmístě jsme poznali podle toho, že hned po obligátní otázce, odkud že jsme, vytáhl majitel baru (který honosně nazýval odpolední restaurace, čímž vysvětloval, že večer jsme tam byli úplně sami), odněkud jednu korunu českou. Byli jsme doma. Nejprve jsme objednali saké a poté, co nám dali vybrat, zda teplou, nebo studenou variantu, volili jsme teplou. Rozproudil se hovor, neboť jediný personál – majitel baru a jeho otec – uměl trochu anglicky, tak asi do páté lekce. Došlo na hovor o rodinných příslušnících, se vzájemným prohlížením fotografií těchto. Druhé saké jsme ještě objednali a platili, další pohostinství nám už ve stále se utužující družbě nabízeli a nalévali sami, zdůrazňujíce, že jde o dar.

Měli jsme nějaké vynikající kyselé lusky, pak ještě saké, nějaký rýžový likér a zase saké. S ohříváním se už nikdo nezdržoval a dávky stoupaly. Když jsme na závěr pochválili pěkný servis, z něhož jsme ho pili, zabalili nám ho do výtisku čerstvých novin s sebou. Odcházeli jsme nejistým krokem s přísliby věčného přátelství a vedeni intuicí posílenou domácím nápojem, našli jsme svůj hotel. Našim následovatelům bychom také mohli poskytnout směrnici jen velmi přibližnou.

Pearl Harbour a Hirošima nám po celou dobu nepřišly na mysl, to se přeci mezi takovýmihle kámoši nemohlo odehrát.

Spící pasažéři

Jednou zajímavou vlastností Japonců, ale zejména Japonek je, že sotva usednou do metra, vlaku, nebo jinam, hned usnou. V této disciplině já mám léta zkušeností, ale jejich dokonalosti jsem se dosud nedopracoval. Nejde o nějaké klimbnutí sem nebo tam, ale o důkladné bezvědomí. Měl jsem se o tom přesvědčit opakovaně na svou kůži (svaly kosti a nervy, ba i hormony). Jedna půvabná Japonečka vedle mne usnula.

(Nutno ještě podotknouti, že japonské metro, pozemní a nadzemní dráha mají sedadla podél stěn, asi jako ve starých vozech metra našeho, takže rozjezd i brzdění působí na svalstvo tu pravého, tu levého boku trupu. Neshledával jsem to pohodlným ani k sezení, natož pak k prohlížení krajiny. To buď musí člověk hledět přes šířku vozu a hlavy sedících protivníků, když jich není moc, nebo se musí zcela vyvrátit a koukat za sebe. V každém případě hrozí zablokování páteře a strávení zbytku dovolené v nedůstojné pozici).


A ta Japonečka, jak jí rozjíždějící se a brzdící vlak cloumal, se postupně sesouvala k mému rameni, až na něm posléze spočinula celou vahou své hlavinky. Ne, že by mi to bylo nepříjemné, shledával jsem to docela romantickým (kdyby měla metrák a byla škaredá, asi bych měl výhrady) a sebe jsem nadto mohl pasovat na gentlemana a ochránce slabé, bezmocné a nadto ještě pěkné dívky, takže vlastně rytíře. Kdo by si takové role nepřál! Z váhy její hlavičky bylo seznat, že její relaxace byla úplná. Ke kýženému intimnímu splynutí dojít mi však přáno nebylo, protože jsme zastavili ve stanici, Japonečka se náhle vztyčila, ohlédla a zjistivši, kde je, beze slova vystoupila. Asi měla ten spánek přesně vymezený na svou dobu jízdy a ani o píď víc. Čo bolo, bolo, terazky vystupujem. Zhrzenému ochránci nezbylo, než se dále kochat už jen krajinou a trudně žehrat, že Čo-Čo-San byla jen pouhou chimérou libretistovou a Pinkerton měl vlastně pravdu. Maní jsem vzpomněl Aničky Posedlé v podání Jany Rybářové a její jízdy na kolotoči…

Usnulo jich pak ještě víc, ale ten původní zážitek už to nebyl. Zato bylo roztomilé, když jich naproti mně usnulo najednou pět a přelévaly se do taktu rozjezdů a přibržďování synchronně.

Drobné Japonky

A jak že ti Japonci vlastně vypadají ? Inu, různě. Ale to mezi nimi musíte napřed chvíli být a zvyknout si na ně. Pak zjistíte, že mají sice šikmé oči, ale každý trochu jinak. Z masy se vám najednou začnou vylupovat jedinci. A taky zjistíte, že původně fádní Japonky jsou v některých případech docela pěkné holky a najdete sem tam i krasavici, proti jejíž trvalejší přítomnosti byste nic nenamítali. Aspoň si ji vyfotíte a pak čekáte, jak vyjde na fotce, abyste se mohli mnohoznačně pochlubit, s jakouže kočkou vám bylo trávit čas. Pracujete-li s klasickým materiálem, jste mezitím už tak týden doma, mezi běžnou zdejší populací. Dychtivě otevřete obálku s hotovými obrázky … a divíte se, co jste to na té holce vlastně viděli?

Přeci ale časem postřehnete tak po dvou rozdílných typech. Jsa jedincem jednoznačně heterosexuálně orientovaným, věnoval jsem pozornost přednostně paním a dívkám, s větším zaujetím pro ty druhé. I nemohlo mi ujít, že jsou přinejmenším dva výraznější typy Japonek. I když jsou všechny mrňavé – obryni Stáňu nevidět:

Jedny jsou velice gracilní, mají tenounké nožičky, malá chodidýlka a nosí botičky dětských velikostí, ale s vysokánskými podpatky. Buď jehlovými, na botičkách typu nazouvacích sandálečků, nebo mohutnými na takových těch kopytech. Protože jsou celé jaksi hubeňoučké, zdají se tak z dálky vysoké. (Podobný fenomén jako trpaslík v televizi zdola zabíraný). A na těch podpatečcích drobně, leč rychle cupitají.

Podpatečky tepou do země, což nejvíce upoutá v rozsáhlých podchodech metra, kde je dutý prostor řádně zesiluje. Zvuk je to ostrý a se značnou kadencí, zvláště v dopravních špičkách. Kde už jsem podobný zvuk slyšel ? Vybavilo se mi divadlo Rokoko v šedesátých letech, nad nímž je pasáž a při hrách v módě jehel zněl do zvláště dojemných ztišených scén podobný permanentní klapot. Ještě starší vzpomínka: Hospodyně dala slepicím plech, na němž byla spousta drobků od pečení, a ty se na to vrhly a z obavy, aby jim to ty druhé nesežraly, takhle kulometně do plechu bušily zobáky.

Malá odbočka: Nikde na světě jsem zatím neviděl tolik lidí a žen zejména, aby tak hrozně šmajdali a šmajdaly. Jedna část chodí jako platfusáčtí vrchní, se špičkami daleko od sebe, druhé šmajdalky zase nosí špičky nohou neuvěřitelně stočené dovnitř. To je obzvláště fascinující, když mají uvedené sandálky o jedné chůdičce – vysokémpodpatečku. Nohy jdou neustále každá jinam, proti sobě, do skoro protilehlých světových stran, zatím co botičky si jdou úplně nezávisle ve směru zamýšleného postupu vpřed. Že se při tom ty holky nepřerazí, nezakopávají při každém krůčku, ze sandálečků neustále nevystupují a neztrácejí je, je mi zcela záhadou. Už jsem se na to ptal ortopedů, taky nevědí.

Zvláště ekvilibristický výkon podávala jedna stařenka, věkem ohnutá do pravého úhlu, která vedena „sviňským krokem“ mladou dívkou, v hlubokém předklonu neuvěřitelně kmitala nožičkama a drobounkými krůčky uháněla, takže zdálky to spíš vypadalo, že po té podlaze jede, nebo je vstoje tažena. Na jejím obličeji se však zračil stoický klid a přesvědčení, že takhle je to v nejlepším pořádku. No v Tokyu asi bylo.

Japonky statné a noblesní

Druhý vyhraněnější typ Japonek jsou zdravě vyhlížející holky „krev a mlíko“, zejména ve školních uniformách „matrós“ typu. Jeví se velice bytelně, ale jenom z obou ánfasů. Jsou široké v obličeji, hrudníku, bocích a mají bytelná stehna. Když je míjíte, zarazí vás, že jejich předozadní rozměr je naopak nepoměrně menší. Mají ploché tváře, plochá záda, plochou hruď, placatý zadek. Při pohledu zdáli ale dělají dojem bytelné opory budoucí rodiny. Po svatbě asi někam zmizí, protože dospělé Japonky už tak rozsochaté nebývají. Ne ty, které jsem potkal.

A ještě jeden typ je zajímavý: Viděl jsem tam hodně žen, které byly skutečnými dámami. Havraní vlas již interesantně prokvetlý, na nose stříbrné brýličky, ve tváři výraz životní zkušenosti a vyrovnanosti, chování decentnost sama. Na těch jsem mohl oči nechat – vypadaly jako zosobnění moudré jistoty, krásy zralého věku a navíc vytříbeného vkusu. Míjíte-li je, plaše se usmějí, ale pak se opět pohrouží do svého světa, zřejmě se obírajíce nějakou estetickou teorií, třeba účinkem vonných esencí na lidské jsoucno, či jinou odtažitou otázkou. Přestanete pro ně existovat, dokonale vás „odignorují“. Tedy pokud něco nepotřebujete a nezeptáte se jich. Pak jsou typicky japonská ochota sama. Splní-li svůj úkol, opět se odosobní. No chovají-li se takhle i doma, chtěl bych se oženit s Japonkou. Pokud ovšem by mne nechtěla krmit jen těmi esencemi.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí