Cestopisy a reportáže

Večer jsem si všimla otrhané upoutávky na recepci, která nabízela výlety po okolí. Zaujala mě vesnička Abyaneh. Je to jedna z vesnic, kde se stále drží tradice a ženy nosí květované kroje typické pouze pro tuto oblast. Říká se, že pokud by měl cestovatel navštívit jednu íránskou vesnici, pak by to měla být právě Abyaneh, která je jednou z památek spadajících pod ochranu UNESCO. Vesnice je celá postavená z červených cihel a domy mají dřevěné vyřezávané dveře, okenice a balkóny. Obrázky na hotelové nástěnce vypadaly naprosto úchvatně a proto jsme si výlet zamluvily v hotelové recepci.

Když se řekne Írán, tak si jistě každý představí pouštní nebo polopouštní krajinu, ke které patří i nedostatek srážek a vody vůbec. Vyjímky však potvrzují pravidla.

Když v roce 1979 první islámská revoluce v moderních dějinách smetla krutou vládu šáha Pahlavího nad Íránem, mohl se její inspirátor a velký vůdce Ajatolláh Chomejní konečně vrátit z exilu. Na letišti ho čekalo několik milionů nadšením a emocemi opojených lidí. Reportér BBC se tehdy Chomejního při výstupu z letadla zeptal: „Co cítíte?“. Ten se jen rozhlédl kolem a suše odpověděl: „Nic.“

Írán pro mě byl jako sen. Byla to jedna ze zemí Blízkého Východu, o kterých jsem pramálo věděla. Uzavřená, nesvobodná a tajemná země, v jejímž sousedství zuří válka. S mojí kamarádkou Katkou jsme v Izraeli o Íránu často diskutovaly, a i když jsme cestu do této země plánovaly, ani jedna z nás v realizaci našeho plánu moc nevěřila.

Sobotní plán byl jasný. Vstát brzy ráno a přesunout se na terminál Jay, odkud měly jet minibusy doYazdu. Večer jsem si nastavila budík a šly jsme spát. Jenže budík patrně věděl, že jsem unavená, a tak jednoduše nezvonil.

Do Shírázu jsme dorazili ve čtyři hodiny ráno. Jen co jsme vystoupily z autobusu, už jsme měly ustláno na pásu trávy, který obklopoval autobusové nádraží a na kterém spaly desítky lidí. Tohle jsem měla na Íránu opravdu ráda. Na trávníku spaly celé rodiny s dětmi, některé byly vybaveny dokonce i stany. Bylo to úplně normální a nikdo se nad tím nepozastavoval.

Za tři týdny jsme měli projetý celý Írán a otázka „kam teď?“ se přímo nabízela. Po chvilce přemýšlení jsme se jednomyslně shodli na tom, že se vrátíme zpět do Esfahánu. Plán byl předem jasný – utratit poslední zbylé peníze.

Nechci být skeptický k Íránu a Íráncům, ale celý první den v této zemi nepřispíval k pozitivní změně názorů na tento stát.