HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Írán


POSLEDNÍ DISKUSE

Diagnóza dobrodruh aneb v 18 letech stopem do Íránu

Diagnóza dobrodruh aneb v 18 letech stopem do Íránu

Jsi magor? Probuď se! Nikam nejedeš! Vždyť tě tam zabijí. A sám? No to už vůbec ne! Jen buď hezky doma, jako KAŽDÝ. Tohle asi většina cestovatelů dobře zná. Já se s tím však musel poprat poprvé. Zařadit se mezi cestovatele a dobrodruhy, vžít se do rolí tvrdohlavých, cílevědomých osob, kteří se nezaleknou žádné výzvy. Ale tím jsem se měl teprve stát.



Vyjíždím od ostravské Benziny s párem polských důchodců. Jedou do Vídně a tak se nechávám vyložit na Rohlence před Brnem. Bojuji se steskem, který mě přemáhá a já svůj stopařský sprint přes rodnou vlast utnu na slovenských hranicích. Jsou dvě odpoledne. Řekl jsem si, že počkám na Kubu a místo setkání v Turecku se sejdeme už zde. Pláču. Tohle je mé první odloučení od rodiny a já to nezvládám. I proto již nechci putovat sám. Ubíjí mě to a vše na co jsem se posledního čtvrt roku těšil, mizí v nedohlednu. Příjezd člověka, jenž znám pouze z internetu a před týdnem přiletěl z Brazílie, by to měl změnit. Ach, jak naivní jsem byl.


Muslimský svět se mi opravdu zalíbil, IránMuslimský svět se mi opravdu zalíbil, Irán

I když bez všech věcí, Irán jsem si i tak velmi užil, IránI když bez všech věcí, Irán jsem si i tak velmi užil, Irán

Vidět zblízka jiné kultury je nezapomenutelným zážitkem, IránVidět zblízka jiné kultury je nezapomenutelným zážitkem, Irán

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Hrdina či zbabělec

Po první a poslední noci ve stanu spolu na jeden zátah dorazíme do Bratislavy. Ono to není nic světoborného, jelikož je to jen něco okolo 60km. Jakmile projdeme napříč slovenským klenotem, začínáme stopovat směr Maďarsko. Po 4 hodinách je Kuba znechucen. ,,Hele Lukáši, můj čas je na to, abych celý den dýchal smrad a seděl na asfaltu příliš drahý. To můžu být radši v lese. Stop v Evropě je vážně pod drnem. Pokračuj dál sám, já jedu domů“. A tak jel. Teď by asi každý očekával, že se ve mně probudil hrdina a člověk, co se nikdy nevzdá. Nebylo tomu tak ani ve snu. Řekl jsem si, že to ráno otočím.

Světe div se, jsem u Balatonu. V noci jsem se totiž domluvil s řidičem kamionu a ráno jsme vyrazili pod Budapešť. Konečně vidím, jak obrovský je. Po pár jízdách s místními jsem překročil maďarsko-chorvatské hranice a poprvé za svůj život spatřil ráj českých rodin. Chorvatsko v původním plánu nebylo, ale jak to při stopu bývá, dostal jsem se na úplně jinou dálnici, která nevedla do Bělehradu, nýbrž do Záhřebu.

Království za vodu

Ocitl jsem se na rozestavěné dálnici v chorvatském hlavním městě. Doprava je tady vedena do jednoho pruhu a díky teplotám okolo 50°C na rozžhaveném asfaltu jsem po chvíli dehydrován. Nepřidává tomu ani fakt, že právě nesu 25kg zátěž na svých slaboučkých zádech a i když je tak těžká, nemá ve svých útrobách ani litr vody.

Když jedete autem a někdo vám poví, že máte popojet 2km, oddychnete si. Jelikož je to autem asi 3 minutová záležitost. Když se však vlečete po svých, žádný oddych se nekoná. A přesně tohle mě čekalo na zdejším dopravním uzlu, kde se střetávaly dálnice směřující do Itálie, Maďarska, Srbska. Jak je tomu v Evropě zvykem, na dálnici se stopovat nesmí a tak byl zázrak, že mě týpek v žabkách, s dredy a mini kytarkou na zadním sedadle nabral až do 500km vzdáleného Bělehradu. A to, že je z Nového Zélandu, byla jen velmi povedená třešnička na mém stopařském dortu.

Deník je občas jediný přítel, Irán

Turecko? Ráj stopařů?

A tak jsem se protloukal Bělehradem, Nišem, až jsem se dostal do Pirotu a zde strávil poblíž bulharských hranic 32 hodin. Dále mé putování nabralo směr Sofii a hurá do Turecka, ráje stopařů, teda prý.

Je šest ráno a já přijíždím do Istanbulu. Nikoli stopem, ale autobusem. Den a půl čekání na hodnou duši, která by mě vzala, bylo marné a tak jsem podlehl a slevil ze svých zásad. Vzal jsem si noční bus a poprvé za 6 dnů se vyspal v teple moderního autobusu. O evropském Bangkoku, jak se turecké metropoli přezdívá, bych mohl sepsat román. Tak zajímavé město to je.

Protloukám se uličkami a vypadám, jako bych se vrátil do míst, kde jsem nebyl pěknou řádku let a hledal místa, která mi utkvěla v paměti. Míjím jednoho turistu za druhým a také se poprvé na živo setkávám se zahalenými dívkami. A najednou ho spatřím. Konečně! Jdu zkontrolovat, zda mě nešálí zrak. Ano, je to on! Malý hotel, kde před patnácti lety každý týden spával táta s dědou, když vozili falešné značkové oblečení do ČR. Je to zvláštní pocit a já si ho vychutnávám plnými doušky.

Irán je země mnoha tajemství. Nepatří mezi top turistické destinace, ale to je škoda. Je dovolená v Iránu bláznovstvím a nebo pohoda? Přečtete si názor cestovatele Tomáše Hájka.

Zázraky mezi kapkami deště

Odpoledne jsem přeplul Bospor a do minuty chytl stop kamiónem za město. Takhle jsem se dostal postupně 100km za Istanbul. Doba čekání přitom nepřesáhla 15 minut. Tento den mě doprovázely neustále se prohánějící mraky na turecké obloze a teplota nepřesáhla 20°C, což mi v tu dobu přišlo na léto v Turecku dosti nepochopitelné. Díky dešti, jsem mnohdy promokl a následně se zase sušil ve větru. Když jsem tak mával palcem na dálnici a kapky deště mi ztékaly po tváři, zastavil mi kamión. S řidičem jsme se domluvili, že mě vysadí u svodidel, zajede do fabriky vyložit starý a následně naložit nový náklad a zpátky se pro mě staví na to samé místo.

Smluvený čas je pryč. Ale on přijede, to je jasné. Mluvili jsme o tom, jak to provedeme skoro 20minut. Nemůže se na mě vykašlat. Uběhla další hodina. Začíná se smrákat. Stírám první kapku deště z tváře. A další. Tohle mi přece nemůže udělat. Vždyť jsem v horách. Všude kolem jsou jen lesy. V dáli slyším řeku a přede mnou se rozprostírá dvouproudý tah napříč rájem stopařů. Teď mi to zde připadá spíše jak peklo, než ráj. Už nepřijede, to je jasné. Už 5 minut leje, jak kdyby se na nebi přetrhla přehrada, a já se začínám modlit. Zvednu zrak z asfaltu ke žlutému taxíku, který se zde náhle objevil. Za volantem sedí plnoštíhlý muž a já mu říkám, že nemám na jeho služby peníze. On říká jen symbolické ,,free“ a já tomu nemohu uvěřit.

Stopem, autobusem i trajektem, Irán

Jak si usteleš, tak si lehneš

Po 5 hodinách s nejhodnějším taxikářem, kterého jsem měl možnost za svůj krátký život potkat, přijíždíme před Ankaru. Osud však chtěl, ať tohle město zatím nepoznám. Jelikož prší a na dálnici u CheckPointu je jen jedna unimobuňka se stříškou, mířím k ní. Střecha zde sice je, ale je totálně děravá tudíž se nemám na noc kde schovat, protože než bych postavil stan, byl bych durch mokrý. Jsou zde ale dva malé stolky a tak je spojím a ustelu si pod ně.

Když jsem se ráno probudil, kůži jsem měl sice suchou, ale vše okolo se dalo ždímat. Vše jsem nastrkal zpátky do krosny a při chůzi pozoroval, jak z ní tečou kapky. Turecko opět ukázalo svou světlou stránku a já se za celý den stihl pokochat krásným jezerem, vyprahlým městečkem v pustině, skalními útvary v poušti a navíc ještě dojet do středu země, do Kayseri. V něm jsem stopl Ibrahima, budoucího kamaráda, který mě následně pozval na večeři a nechal u sebe vyspat, jelikož venku se opět začali honit všichni čerti.

Poprvé v životě piji pravého “turka“. Je ráno a sedíme s Ibrahimem v kanceláři ve výrobní hale na kamna a vařiče. Je asistentem managera firmy. Nejsme zde sami a vládne tu velmi milá atmosféra. Najednou mě volá k PC a ukazuje mi zaplacený lístek na noční autobus do Erzurumu, což je město na východě Turecka a mám zde žádat o víza. Teď už tenhle dar nejde odmítnout a tak strávím den v Kayseri a pořádně ho projdu křížem krážem. Večer mám opět o nocleh postaráno.

Lákavé volání klimatizovaného autobusu

Jelikož jsem dojel do Erzurumu na začátku víkendu, vízum jsem v ruce držel až po 3 dnech. Bylo dusné odpoledne a městem se hnala kvanta vody. To přívalové deště vysoko v horách ukázaly zase jednou svou sílu. Minibusem jsem jel na “otogar“, což je turecky autobusové nádraží. Jelikož touha po Íránu byla vážně dosti velká, málem jsem opět podlehl volání útrob klimatizovaného moderního busu na hranice.

Autobus odjíždí za 20 minut. Bude mě stát asi 300korun.,,Za chvíli stopování nic nedám“ říkám si. Takže přelézám svodidla dálnice a jen tak ze srandy začínám mávat. Vsázím na velmi rychlé zastavování milých řidičů. Za 3 minuty musím jít. Projel. Takže zpátky na nástupiště chytnout poslední dnešní bus. Když v tom se kouknu za sebe a tam stojí. Plně naložený kamión íránské poznávací značky. A bere mě až na hranice.

Venku opět prší. Já vlastně zatím ani neznám tropickou stránku Turecka, což mi přijde nepochopitelné v polovině června. Řidič mi nabídne, že budu spát s ním v korbě a ráno dojedeme těch pár desítek kilometrů, které zbývají ke hranicím. Vyprávěl mi, jak je skvělé, že je ve střední Evropě běžný sex kluk s klukem nebo holka s holkou. Teď se mi ty slova honí hlavou a vyvolává je především fakt jeho hlavy na mém rameni. Dotyky nohou a rukou taká nejsou to nejpříjemnější. Když se přidá jeho zápach a mastné tělo, musím se posadit a otočit na druhou stranu. Chytne mě za ramena a přitáhne zpět. Tak tohle je už vážné! Po 5 minutách se znovu odhodlám a teď už natrvalo přemístím na opačnou stranu. Usoudí, že je to mé poslední slovo a hodí mi polštář. S nožem sevřeným v dlani usínám.

Našel jsem mnoho nových kamarádů, Irán

Stop dražší než autobus

Když jsem si myslel, že je tohle má poslední nemilá zkušenost, mýlil jsem se. Jelikož je v Íránu zvykem za stop platit, a to sumy větší než za autobus, přemisťoval jsem se převážně busem. Po dni v této nádherné zemi jsem dorazil do města na severu a odtud mělo mé putování nabrat směr východ do Gorgánu. Byl jsem nucen vzít si taxi, abych se dostal na další autobusové nástupiště.

Na pokraji všech sil

Přesedám si vedle řidiče, jelikož předchozí zákazník již opouští vůz. Jedeme další půlhodinu. Zastavujeme. Najednou po mě chce řidič nechutně vysokou cenu za odvoz. Odmítám a vystupuji z vozu s brašnou s foťákem a kamerami přes rameno. Mířím k zadní části vozu. Jakmile se dotknu vozu, abych si otevřel kufr a vyndal z něj krosnu s 95% všech věcí, které vleču z Česka sebou, řidič šlápne na plyn. Kola se mu protočí a nepříjemně zakvílí. Rázem ujíždí. Běžím za ním a mávám bankovkami. První si myslím, že mě jen tak straší. Následně však mizí v dáli a já padám na kolena. Křičím. Pláču. V tuhle chvíli jsem na dně svých sil a ze řevu mám vyschlo v krku.

Po pár minutách, jsem si stopl mladý pár, který mě odvezl na policejní stanici, kde jsem ze začátku nebyl v roli poškozeného, ale obviněného za fotografie v mém mobilu. Bohužel jsem fotku své přítelkyně spolu s fotkami ze střeleckého kurzu v rámci mého studia, nevymazal. A tak jsem si vyzkoušel, jaké je to být 3 hodiny zatčený v íránské cele.

Přes to vše jsem za dva dny dosáhl svého cíle, města Isfahán a strávil krásných 11 dní v obležení inspirující islámské kultury.


Lukáš Matějček (*1995) je studentem Bezpečnostně právní akademie Ostrava, odkud taky pochází a kde žije. Momentálně nastupuje do maturitního ročníku, což ho řadí mezi nejmladší české cestovatele. V 18 letech se vydal na svou první cestu a to stopem do Íránu. Sám je však, co se týče jeho osoby skromný a za velkého cestovatele se rozhodně nepovažuje. Výpravu do Íránu úspěšně zvládl a dokončil. Lukáš ze své cesty sepsal deník, který sklidil nemalé ohlasy. Deník je stále zveřejněn na jeho webu lukasdobrodruhem.cz a v blízké budoucnosti by si přál jeho tištěnou podobu obohacenou o další, dosud nezveřejněné zážitky, postřehy a názory tohoto čerstvě dospělého mladíka. Po maturitě, která ho čeká příští rok na jaře, by rád objel, opět stopem, kontinent Severní Amerika a podíval se tak do států jako Kanada, Aljaška, USA, nebo třeba Mexiko.


02.10.2014, Lukáš Matějček


Diskuse


m.
m.
pekna perzanka... ale vedel si panacik, ze keby ta tri stare zeny z jej rodiny videli s nou, tak ta mohli na zaklade sarije vtiahnut do manzelstva ?
02. 10. 2014, 09:23:14
Nevěděl. Netvrdím, že jsem dělal jen rozumné a správné věci. Byly také činny hloupé a naivní. Mnohdy mohu děkovat štěstí :-)
03. 10. 2014, 15:13:28
Kryštof
Kryštof
Moc dobrý příběh, írán je krásná meta. ať se daří!
03. 10. 2014, 17:59:31
Ahoj Lukáši,přebíhá mi mráz po zádech,jak sis mohl zkomplikovat život:-)O Iránu leccos vím,byla jsem tam,hodně jsem toho i načetla,vím,že není složité se dostat do problémů.Zdenka
08. 02. 2015, 17:48:56
Tom
Tom

"Je skromný, za velkého cestovatele se nepovažuje." Ale má svůj web lukasdobrodruhem.cz :))

11. 02. 2016, 19:09:30
Tom
Tom

"Je skromný, za velkého cestovatele se nepovažuje." Ale má svůj web lukasdobrodruhem.cz :))

11. 02. 2016, 19:09:33
Asar
Asar

Vy chlapi máte to štěstí, že můžete cestovat sami! Taky bych se takhle vydala na vlastní pěst, ALE ... to veliké ALE mi to nedovolí. Držím ti palce, cestuj dál :-)

12. 02. 2016, 10:10:13
Petr
Petr

Mohu se zeptat jak si to řešil s vízem do Íránu? Hodily by se mi nějaké konkrétní informace. Ve článku se píše, že si o vízum žádal až na hranicích, ale všude čtu, že vízum je možné dostat jedině na ambasádě bo na mezinárodním letišti. Tak jak to teda je?

02. 01. 2018, 17:57:25

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Ne všichni, co se toulají, se ztratili
Sponzorováno