HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

USA


POSLEDNÍ DISKUSE

Yosemite ukrývající mamuty

Yosemite ukrývající mamuty

Obří staré stromy jasně dávají najevo, že jsme vetřelci, cizinci ze zkažené doby. Tady vládne hluboký pravěk. Potkáme tu snad mamuty?



V místním informačním centru představují v jedné místnosti celý park. Pod skleněnými deskami jsou k vidění šišky všech velikostí. Říkám si, že šišková válka s bezmála třiceticentimetrovým velikánem by získala úplně jiný rozměr. Stejně jako zranění v boji s nimi. Rangeři provozující infocentrum si skutečně dali záležet na každém detailu.


voda se valí, Yosemite, USAvoda se valí, Yosemite, USA

Yosemite je rájem pro horolezce i pro milovníky slacklinu, USAYosemite je rájem pro horolezce i pro milovníky slacklinu, USA

1487 kubických metrů dřeva Generála Shermana, 2500 let. Yosemite, USA1487 kubických metrů dřeva Generála Shermana, 2500 let. Yosemite, USA

 

 

 

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Po třech měsících strávených v „Novém světě“ mě už nepřekvapuje ani zvláštní místnost v rohu informačního centra. To je snad opravdový strom! A skutečně. Vlezu úzkou štěrbinou do vnitřku stromu, všechno kolem se jakoby zklidní, zastaví, strom dýchá vlastním životem. Příjemným způsobem mě začíná šimrat v nose vůně lesa. Dřevo, jehličí i listy, vlhkost kamenů, slunce, léto u babičky. Dokonale navozená atmosféra, sedím v místnosti, skrčená v kmeni stromu a mám téměř chuť se začít rozhlížet po houbách a borůvkách.

Auto coby plechovka fazolí

No a medvěd si otevřel auto a vybral jim zásoby jídla. Hlupáci, nechávat jídlo v autě takhle nezajištěné…“ Z lesní idylky mě vytrhnou hlasy dvou turistů. Vykouknu ze stromové komůrky a snažím se zachytit zbytek rozhovoru. „Prostě jako plechovku fazolí, nažral se a odešel, nikdo si toho na parkovišti nevšimnul.“ Trochu se mi udělá mdlo při pomyšlení na nedojedenou tuňákovou bagetu, kterou jsem si nechala na zadním sedadle.

Medvědi se v parcích naučili auta skrývající jídlo otevírat. A podle toho, co jsem během našich cest slyšela, rozhodně k otevření auta nepotřebují dveře. Preferují spíš střechu. Takto otevřené auto skutečně může připomínat načatou konzervu. Nelíbí se mi představa, že bych u takové plechovky byla spolu s hladovým medvědem.

U kolébky slackliningu

Parkoviště ohraničují silné řetězy. Zkouším na nich balancovat. Jednu nohu na řetěz, přesvědčit sebe samu, že metr není žádná hrozivá výška a pokouším se druhou nohu zvednout a udržet se na řetězu. Marně. Znova. A ještě jednou. „Co blbneš?“ ozve se mi za zády spolucestující Erik. „Neblbnu,“ zkouším znovu chytit balanc. Nejsem zdaleka první, kdo se o udržení na řetězu pokouší.

V sedmdesátých letech tady zkoušeli svoji rovnováhu horolezci zdolávající pověstné Yosemitské velikány. Když jim počasí nepřálo, nebo byly skály nebezpečně vlhké a neumožňovaly tedy výstup, trénovali milovníci skal rovnováhu právě na řetězech. Postupně si začali mezi stromy natahovat i pružnější lana, zkoušeli po nich nejen chodit, ale i poskakovat, sedat na ně nebo se na nich točit. Netušili, že tak dají náhodou vzniknout sportu, pro který se nadchnou tisíce mladých lidí po celém světě. Slackline, neboli chození po laně, se zrodilo právě v Yosemitu.

Zvednou ruce, neutíkat, hlučet

Jemné sluníčko, obří skály v pozadí, vůně smůly a čerstvých šišek. Tvrdých a nebezpečně padajících ze stromů. Z pořádné výšky. Sekvoje, mezi kterými se procházíme, měří přibližně čtyřicet až padesát metrů a když chci dohlédnout na jejich vršek, musím řádně zaklonit hlavu. Celý svět se začne točit. Rychle skloním hlavu zase dolů. Br, oklepu se. Připadám si tak maličká. Velké stromy, velké kameny, velké šišky, velké rostliny. Vzum. Snad ze škodolibosti mi kolem hlavy přelétne kovově zbarvená vážka. Velká. Jakou jinou velikost by také mohla mít.Zase se s lehkou paranoiou podezřívavě rozhlížím kolem sebe, jestli na mě někde nečíhá šavlozubý tygr. Nebo jestli aspoň neuvidím mamutí rodinku.

„Hele, co je to támhle,“ Zuzčin hlas mě vytrhává z pravěku. „Mamut,“ bleskne mi hlavou, když se otáčím směrem, kterým ukazuje Zuzčina ruka. Medvěd! Hnědá chlupatá koule. Tak tohle není jenom „jako“. Najednou mi chybí mříže ZOO, silné plexisklo nebo minimálně průvodce s konejšivým hlasem chlácholícím nás, že „tady méďa je úplně neškodný, kdo chce, může si ho jít pohladit, jen ho, prosím, nekrmte.“ Čas se zastavil, myšlenky pádí tryskem. Na poučky z informačních brožurek parků se nepříjemně tlačí informace o tom, jak rychle medvěd umí běhat, jakou má hmotnost a jak je všežravý. Ruce, to je ono. Ruce nad hlavu, abychom vypadali větší. A hluk, hlavně dělat hluk, neutíkat, pomalu couvat. Děti vzít na ramena, aby nevypadaly jako malá a snadná kořist. Ale no tak, děti s sebou přece žádné nemáme. Hlavně nepanikařit.

Couváme dál, pomalu se dostáváme z šoku. Už jsme schopní „tyvolovat“ a komentovat situaci nahlas. Medvěd se totiž k naší přítomnosti stále staví poněkud flegmaticky, přehrabuje se v suchém jehličí. Prodlužujeme vzdálenost mezi medvědem a námi, ztuhlé ruce spouštíme dolů a zrychlujeme tempo. Pryč, hlavně pryč, dál od medvěda. Nepříliš hrdinské. Po několika stech metrech potkáváme americkou rodinku. Ještě v šoku jim Zuzka oznamuje, že „je tam pivo“. Slovíčka bear a beer jsou si hodně podobná. Děkují za varování, malou dceru si otec posadí na ramena a odcházejí opačným směrem. I další skupinku turistů upozorňujeme, že kousek od cesty se pohybuje medvěd a není asi příliš dobré chodit tam. Asijští turisté ale začnou nadšeně štěbetat a nasazovat na své Nikony a Canony delší objektivy a zvědavě se vyptávají, kde přesně že se medvídek prochází. Bez slov jen mávnutím naznačíme směr. Se slušným poděkováním uhání skupinka ulovit medvěda.

Bridalveil falls, USA

Duhy pro dobrodruhy

Zážitků se zvířaty, ať už skutečnými nebo jen vyfantazírovanými, mám až nad hlavu. A nad hlavou mám i vrchol skály, ze které se řítí dolů voda. Padá neuvěřitelně dlouho. Výška skály se dá přirovnat k budově čítající dvě stě pater. Vylít z dvoustého patra kyblík vody a čekat až dopadne… „Jdeme blíž,“ rozhoduje Honza a už přelézá zábradlí ohraničující cestu. Trochu omluvně se podívám na ceduli s přeškrtnutým panáčkem, který dává najevo zákaz překračování zábradlí. Ale přece nebudeme na něco tak úžasného koukat z dálky. Naštěstí je pátý nejvyšší vodopád na světě v této roční době slabší. Na jaře, když taje sníh se voda z výšky pěti tisíc stop řítí s řevem padající budovy. Teď ale vypadá Yosemitský vodopád poměrně klidně a vyrovnaně. Koryto, kterým procházíme, je plné velikých, ale nepřirozeně hladkých kamenů. Voda tu musí mít neuvěřitelnou sílu.

Šplháme po kamenech, každý si nachází mezi chladnými velikány vlastní cestu, vzdálenost asi dvou set metrů překonáváme deset minut. Konečně pod vodopádem. Voda je štiplavě chladná, ale dokonale čistá. Chci se dostat ještě výš, začínám šplhat po kamenech co nejblíže a co možná nejvýše. Mrak vodní tříště vytváří kolem vodopádu stovky barevných spekter. Soukromé duhy pro dobrodruhy. Musím si dávat velký pozor, abych neuklouzla, kameny jsou vlhké a někdy pokryté slizkým mechem. Voda duní, a když se vítr obrátí proti mně, jsem nucena vdechovat titěrné kapičky studené vody. Osvěžující sprej.Zády ke skalní stěně vidím velkou část parku. Vodopád, stromy, skály… Možná, při troše fantazie, i mamuty. Odpolední sluníčko vytváří ve vodní tříšti fantastickou duhu a ve mně vybuchuje pocit nadšení, že mohu být alespoň na chvíli majitelem duhy a svědkem pravěku.

CK AVETOUR

Zájezdy do USA pořádá i rodinná cestovní kancelář AVETOUR s 22letou tradicí. V jejich nabídce najdete hned několik  zájezdů s opravdu propracovaným program pro náročné cestovatele. Můžete se přidat k zájezdu Jihozápad USA, kde půjde především o národní parky a jejich přírodu doplněnou o několik velkoměst. Stihnete tak spatřit Grand kaňon, řeku Colorado či Údolí smrti a zažít kasina v Las Vegas, nejkrásnější město USA – San Francisco, strhující skalní monumenty nebo indiánské rezervace

Martina Jiříčková studuje třetím rokem žurnalistiku, mediální studia a environmentální studia. Při svých cestách po Severní Americe navštívila 9 států, téměř tři měsíce pracovala jako plavčík v aquaparku ve Wisconsin Dells. Na cestování má nejraději potkávání nových lidí. Nejsvobodněji se cítí v Českém krasu, věnuje se cyklistice, dálkovým pochodům, lezení a slacklinu.


26.03.2015, Martina Jiřičková


Diskuse


http://sk.wikipedia.org/wiki/Strom_gener%C3%A1la_Shermana http://en.wikipedia.org/wiki/Bridalveil_Fall tolko chyb v kratkom clanku a este lezie za zabradlie, novinarka ako vysita
30. 03. 2015, 20:17:31

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Běžte matko do komory, jsou tam nohy naší Dory. Kdo se mnou v létě prozkoumá Komory?