HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Zaseknutá 8 měsíců v Laosu v době covidové

Zaseknutá 8 měsíců v Laosu v době covidové

Když Hanka odjížděla na jaře tohoto roku do Laosu, nenapadlo ji, že se tam zasekne na dlouhých osm měsíců. Ale pandemie jí zcela změnila plány. Hanka pro nás sepsala své postřehy a tvrdí, že Laos je úžasné místo ke “kovidovému zaseknutí”!

Když jsem v březnu přecházela z Kambodži do Laosu, vše se zdálo být naprosto normální. Víza mi vydali na měsíc, déle jsem tu ani neplánovala zůstat. A já mohla začít objevovat krásy této českými turisty zatím příliš nenavštěvované asijské země. Hned za hranicemi s Kambodžou jsem zastavila na ostrově Don Det, v oblasti 4000 ostrovů.

Pravidelné online zpravodajství o cestování v době Covidu sleduj na hedvabnastezka.cz/zase-cestuj!

Z vyprávění a internetových průvodců jsem čekala místo plné večírku, hlasité hudby, tance, požívání psychadelických látek apod. Ale čekal mne tam klid a levný bungalov s hamokem na terase, ze kterého jsem každý večer mohla pozorovat západ slunce. Turistů tu bylo opravdu pomálu. Zdálo se, že zkomplikovávající se situace ve světě přiměla mnoho dobrodruhů k předčasnému návratu do vlasti.

Odcestovat se mi nechtělo

Nikdo netušil jak se bude vše vyvíjet, ale mě odcestovat ani nenapadlo. Takže jsem pokračovala přes hlavní město Vientiane až do Luang Prabang. Zprávy naznačovaly, že se budou uzavírat hranice a bylo na čase se rozhodnout co a jak. Tak jsem si řekla, že pár dnů pobudu v historickém městě, které patří mezi památky UNESCO, pak se svezu lodí do Thajska a pojedu autobusem do Myanmaru, kde jsem měla domluvené dobrovolničení v buddhistickém centru. Plán byl, vše se zdálo tak jednoduché.

Jenže už po dvou dnech v Luang Prabang mi bylo jasné, že Myanmar ani Thajsko v nejbližších dnech nenavštívím, autobusy a lodě zrušené, hranice se zavírají. Pomalu ale jistě se také hotely a hostely začaly na nařízení vlády uzavírat. Majitel mého hostelu přislíbil, že zůstane otevřeno a my můžeme zůstat. Ale už jsem nějak vycítila, že tomu tak nebude napořád. Poznala jsem, že jde do tuhého, když mě večer v buddhistickém klášteře nedovolili mít hodinu angličtiny s mladými novici, za kterými jsem dvakrát denně docházela. To mě dost srazilo. Ve stresu tu jinak nebyl skoro nikdo.

Stěhování do podnájmu

V hostelu jsem potkala kluka z Koreji a dohodli jsme se, že se podíváme po nějakém domečku, kdyby jsme náhodou museli hostel opustit. Evropa byla v uzavírání napřed, tak jsme se snažili zanalyzovat jak se to bude vyvíjet tady. Následujícího dne ráno majitel našeho hostelu přišel se zprávou, že i on musí zavřít a ať se tedy podle toho zařídíme. Objevili jsme maličký domek a plánovali, že se přestěhujeme. Jenže ráno v den checkoutu jsme u snídaně potkali mladičkou holčinu z Francie, tvářící se poněkud bezradně.

Bohužel se k ní nedostalo, že se musí vystěhovat, byla sama, neměla kam jít. Tak jsme jí nabídli, že můžeme přeci bydlet společně. Na facebooku jsme našli domek větší, kontaktovali majitele a odpoledne, s batohy na zádech, se vydali na sjednanou prohlídku domu. Dům velký, se zahradou a sympatickými sousedy. Majitelé byli dost překvapení, když jsme jim bez přemýšlení řekli, že to bereme a že se nastěhujeme hned.

S kamarády je v Laosu zaseklá od začátku pandemie
S kamarády je v Laosu zaseklá od začátku pandemie

Laos v lockdownu

Pak už to šlo vše rychle, Laos se ocitl v lockdownu, tak jako snad všechny země na naší krásně planetě. Netušili jsme jak to bude vypadat tady, zda obchody a tržnice zavřou, zda bude dostatek rýže a toaleťáku. O toaletní papír jsme se tolik nestarali, přeci jen, v každé koupelně je u záchodu bidetová sprcha. A rýže? Jsme v zemi, kde jsou kolem silnic jen rýžová pole, takže žádný stres. Vybaveni rouškami jsme se vydali na tržnici a zjistili, že jediná změna oproti jiným dnům je, že úsměvy všech lidí jsou překryty kusem látky. Samozřejmě byla stanovena pravidla, bylo doporučeno se držet doma, neshromažďovat se a podobně.

Jakožto zodpovědné Evropanky jsme se snažily stanovená pravidla dodržovat. Na nákupy jsme chodily jen občas a kvůli procházce či lehkému výběhu jsme vstávaly na šestou hodinu ranní, abychom se vyvarovali setkání s mnoha lidmi. Snažily jsme se o pravidelný denní rozvrh. Běh, cvičení, studium, tvoření, vaření, jezení, hraní karet. Den za dnem to samé. V průběhu času se s námi spřátelil sousedovic syn, malý čtyřletý vysmátý Vietnamec. Hráli jsme na schovávanou, poslouchali anglické písničky, učili se anglická slovíčka. Jeho každodenní návštěvy byly vždy rozzářením stereotypních dní. Vymysleli jsme také korona dřepovou výzvu. Kdykoliv jsme uslyšeli slovo korona, museli jsme udělat dřep. Pokud jsme s myšlenkou na koronu přišli sami od sebe, dřepy byly dva. Člověk si udržel pěknou postavu.

Zavřené hranice s okolními zeměmi

Uzavření země znamenalo uzavření hranic, nedalo se odletět. Kdo neodjel před lockdownem, musel zůstat. Více jak tisíc turistů si muselo v cizí zemi najít bydlení, způsob jak se stravovat, v mnohých místech bez možnosti restaurací. V různých částech Laosu se k celé situaci místní i turisté stavěli jinak. Na některých místech byla pravidla dodržována opravdu striktně. Horolezci v oblasti Thakhek byli zavřeni v kempu a na nákupy mohla do města jen pověřená osoba.

Laoská příroda
Laoská příroda

Zato se ale mohli plně věnovat svému koníčku a lézt po skalách jak se jim chtělo. Ve Vang Vieng to rozhodně bylo volnější, lidé bydleli i ve sdílených pokojích v hostelech, komu se zachtělo mohl vyrazit na výlet do hor či si zaplavat do jedné z modrých lagun. Turisté v oblasti Muang Ngoi byli jedna velká rodina. Užívali si trekování v místních horách a s místními byli velmi zadobře. Jiné oblasti se zcela uzavřely, zatarasily silnici a nevpustily ani živáčka.

Prodloužení restrikcí

Po slibovaném měsíci lockdown prodloužili o další týdny. My měli štěstí, že jsme v našem novém domově mohli zůstat. Majitelka měla další zájemce, kteří plánovali setrvat dlouhodobě, ale k našemu dobru nepřišli a my zůstali. Majitelé i sousedi se stali naší rodinou, neznámý dům se stal domovem. Děkuji Vesmíru, že jsem byla včas na pravém místě a potkala ty dva úžasné človíčky, se kterými jsem mohla den za dnem sdílet domácnost, radostné i slzavé chvilky.

A pak v květnu přišel den, kdy autobusy začaly zase jezdit mezi jednotlivými regiony. Odletět ze země se ale nedalo. Nastal tedy čas přesunů, objevování a cestování. Zpočátku jsme se v odlehlejších nepříliš turistických místech cítili nevítáni. Ale stačilo zmínit, že už v Laosu jsme od března, ledy pomalu začaly tát. Ale i tak, bylo cítit lehčí napětí. Lidé se cizinců báli.

Měsíce plynuly, ambasády zorganizovaly několik předražených speciálních letů z Laosu do Evropy a do Ameriky. V říjnu vláda povolila lety do Koreje a do Kuala Lumpur. Stovky turistů konečně mohly odletět zpět za svými rodinami, zpět do svých domovů. Ale i teď, s přicházejícím zimním období nás tu ještě hrstka zůstala.

Zůstávám a objevuji zemi

Ačkoliv cestovat po Laosu se dá zcela bez omezení, ne příliš mnoho turistů vyráží na cesty. Já si například splnila dávno zapomenutý sen o cyklocestování. Koupila jsem si kolo a poznala velkou část Laosu ze sedla mého modrého dvoukolého společníka. Vše je tu jako by venku žádná pandemie nebyla. Za celou dobu tu bylo zaregistrováno něco málo přes dvacet pozitivních případů. Všichni vyléčeni. Občas mi připadá, jako bych byla v jiném světě, na jiné planetě.

Ani v době striktního lockdownu jsem nezaregistrovala žádný velký stres či napětí mezi místními. Samozřejmě výjimky jsou jak u Laosanů, tak i u turisů. Někteří lidé by rádi odletěli, ale do jejich zemí nejsou žádné letecké ani jiné spoje, jiní čekají na povolení vstupu do jiných turistických destinací. Jsou tu i  smutné příběhy lidí zaseknutých v Laosu, sebevraždy, spadnutí do drogové závislosti, to vše z pocitu beznaděje a ztracení. Hodně lidí tu zlenivělo, nechtějí už ani poznávat, nic dělat jen sedí a čekají a sami nevědí na co. Všichni po celém světě doufají v lepší zítřky.

Samozřejmě ani pro Laosany situace nebyla, stále není a zřejmě hned tak nebude úplně jednoduchá. Mnozí Laosané obvykle pracují v turistickém odvětví. Velká část tedy přišla o práci, o příjmy, o výdělek. Je náročnější uživit rodinu. Právě z těchto lidí ale cítím, že kde je vůle, tam je cesta. Důležité je neztrácet úsměv z tváře a naději a lásku ze srdcí. V guesthousu nejsou hosté, tak proč si neotevřít stánek s občerstvením, zkusit co se dá.

Laos je krásná země, úžasné místo ke “kovidovému zaseknutí”. Trvalo mi ale hodně dlouho, než jsem se do něj zamilovala. Ale vím, že všechno se děje z nějakého důvodu. Všem tedy přeji úsměv na tváři a naději v srdci.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí